Získávání (a ztrácení) funkcí

Pokud byste v polovině 50. let minulého století obcházeli lékárny v Brooklynu, dost možná by vás na rohu 13. avenue a 83. ulice za tárou uvítal italoamerický teenager Tony. Nebylo by to tehdy a tam nic mimořádného. Za tárou se v tehdejších amerických lékárnách nevyskytovali lékárníci, ale dispenseři („vydavači“), což byla pozice, na kterou se kladly mnohem menší odborné nároky. Často to byli studenti farmacie, ošetřovatelství či medicíny, čerství imigranti s nějakým zdravotnickým vzděláním. První životní funkci dispensera ale Tonymu zařídilo příbuzenství s majitelem lékárny. Tonyho otec se jako licencovaný lékárník většinou pohyboval v útrobách lékárny a připravoval jednotlivé výdeje, aby je Tony, jeho matka či jeden z jeho bratrů vydali pacientovi (a vzali od něj peníze).

Z Tonyho se mohla stát mimořádná lékárnická osobnost, ale osud a vášeň pro basketbal to zařídily jinak. V 50. letech minulého století hráli profesionální NBA takřka výhradně newyorští rodáci italského, židovského (a až později černošského) původu. Už tehdy se potenciál dobrého hráče nejlépe poznal na všudypřítomných brooklynských asfaltobetonových pláccích. Tonymu, to šlo a díky basketu dostal přezdívku Lucky Tony. Tony Štístko se mu říkalo snad proto, že často trefoval těžké střely a možná i proto, že se narodil na Štědrý den. Jeho basketbalové schopnosti se staly vstupenkou na nejprestižnější newyorskou katolickou střední školu Regis High School, manhattanskou jezuitskou kolej zakládající si na síle svých sportovních týmů.

Ke druhé důležité životní funkci se Tony vypracoval díky basketu a dotáhl to na kapitána školního basketbalového mužstva. Vynikal i v akademických předmětech, ale měl tendenci své excelentní studijní výsledky před okolím tajit. Jeho výška 170 cm už tenkrát neslibovala zářnou profesionální kariéru, proto po racionální úvaze basketbalovou kariéru ukončil a v roce 1958 si místo sportu vybral studium medicíny, odkud jej jako šikovného studenta rekrutovala US Army v roce 1966 v rámci zpřísněných odvodových pravidel v důsledku probíhající války ve Vietnamu. Po zařazení mezi Žluté barety, což jsou lékařské a výzkumné jednotky, získal Štístko Tony funkci vojenského přidělence v ­Národním Institutu Alergií a Infekčních chorob (NIAID) při ­obřím americkém Národním institutu zdraví (NIH).

V americké federální obdobě našeho Státního zdravotního ústa­vu pracoval pod legendárním imunologem Sheldonem M. Wolffem, zakladatelem a vedoucím tamní Laboratoře klinického vyšetřování (LCI). Původním cílem laboratoře byla epidemiologická šetření a souviselo to s probíhající vietnamskou válkou. Veteráni se z Vietnamu nevraceli jen s četnými šrámy na těle a na duši, ale namnoze také s tropickými nemocemi a úkolem LCI bylo zamezit, aby se z dovezených nemocí na půdě USA stávaly epidemie. To vyžadovalo specifické epidemiologické i imunologické znalosti. A přirozeně se hodilo, že na tyto aktivity dohlížel vojenský přidělenec, jenž byl vázán vojenskými rozkazy a mlčenlivostí.

Ani po demobilizaci v roce 1968 již čerstvě promovaný doktor medicíny a vzápětí atestovaný imunolog Dr. Anthony Fauci NIAID neopustil. Naopak, strávil v něm dalších 54 let. Ze začátku na částečný úvazek při plnění podmínek rezidentury na imunologii v newyorském Cornell Medical Center, ale v roce 1971 se do LCI, potažmo NIAID, naplno vrátil ve funkci výzkumník senior.

Mezi lety 1971 a 1980 se stal světovou imunologickou kapacitou. Reformoval léčbu autoimunitních vaskulitid použitím imunosupresiv, která následně úspěšně použil i na léčbu některých vzácných krevních nádorů, z nichž u některých zvrátil 90% smrtnost v 90% šanci na remisi. Stál i za objasněním imunologických aspektů revmatoidních onemocnění, především artritid.

Díky úspěchům a uznání byl v roce 1981 v NIAID povýšen do čela týmu, jenž měl za úkol hledat odpověď na nové infekční onemocnění imunitního systému – AIDS. Tehdy se lékař, jehož jméno dnes zná celý svět, poprvé dostal do veřejného povědomí. Nemocní AIDS a LGBT aktivisté ho obviňovali, že se příliš soustředí na vývoj vakcíny a odklání tím prostředky od vývoje léčiv na chorobu pro již nakažené. Jak se ale později ukázalo, neprávem. Přestože snaha o vývoj vakcíny úspěšná nebyla, z Anthonyho Fauci se stal odborník na HIV viry i na nemoc AIDS. Odborník, kterého nakonec začali uznávat i jeho tehdejší největší kritici, včetně spisovatele a dramatika Larryho Kramera.

Mezi tím ovšem roku 1984 získal svou životní funkci a stal se ředitelem NIAID. Do funkce NIAID jej navrhl republikánský prezident Reagan a schválil Senát, ve kterém sedělo 55 republikánů. Po deseti letech Fauciho ve funkci potvrdil demokrat Bill Clinton a víceméně opačně zbarvený Senát, což se opakovalo ještě za republikána Bushe ml. a demokrata Obamy.

Pod Fauciho vedením NIAID vyhodnocoval rizika epidemických ohrožení a vypracovával postupy jejich minimalizace pro exekutivu – konkrétně Centrum pro kontrolu nemocí – CDC (federální obdobu naší Státní hygienické služby). Kromě AIDS řešil ze své pozice několik pandemických vln chřipky, včetně těch nejvážnějších H5N1 „ptačí“ (2004) a H1N1 „prasečí“ (2009), několikeré ohrožení ebolou (nejvážnější 2014) a další epidemické epizody a hrozby, které se do veřejného diskurzu buď vůbec nedostaly, nebo byly rychle zapomenuty.

Přitom si stále udržoval kontakt s vlastním výzkumem. Dle data­báze Scholar Google je k dnešku vědcem s h-indexem 238, což ho řadí v závislosti na zvolené metodice pomocných kritérií mezi 20. a 50. místo v žebříčku nejcitovanějších vědců všech dob a napříč obory. Postupem času mu nejméně tři američtí prezidenti (Bush st., Bush ml. a Obama) nabízeli povýšení na ředitele celého ústavu NIH, možná i funkci ministra zdravotnictví. Pokaždé odmítl. Cítil, že by mu získání takové funkce znemožňovalo výzkumné angažmá.

Celosvětově známou osobnost z Fauciho učinila až pandemie covid-19. Na počátku roku 2020 si ho viceprezident Mike Pence pozval do Coronavirus Task Force (CTF), ad hoc exekutivního orgánu, který měl koordinovat americkou odpověď na tehdy děsivé pandemické onemocnění a který byl složen především z ­politiků a úředníků bez zdravotnických zkušeností. Doktor Fauci a jeho někdejší studentka a spolupracovnice doktorka ­Deborah Birxová, která formálně byla v CTF jeho nadřízenou, měli za úkol vnášet do CTF odborný pohled.

Jenže koronavirová pandemie byla událostí příliš velkou, aby mohli politici nechat volnou ruku odborníkům. Názory odborné a politické sekce CTF se v mnoha ohledech začaly lišit. Navíc se pandemii přes vší snahu nedařilo náležitě krotit, což vedlo k řadě nepopulárních opatření. K tomu všemu se stal Tony Fauci mnohem viditelnější tváří pandemie než si sám přál a než odpovídalo jeho postavení a roli v CTF. Média si zamilovala jeho upřímnost i schopnost vysvětlovat komplikovanou odbornou problematiku jazykem srozumitelným běžným lidem. V několika případech neváhal kritizovat i ta opatření, jež ze začátku podporoval či dokonce (spolu)navrhoval. Vysvětloval lidem, že i v nejvyšších patrech rozhodování lidé dělají chyby a občas mají mylné informace.

To byl ovšem přístup, který americká politická kultura, čím dál více si cenící rozhodnosti a (zdánlivé) neomylnosti, neodpouštěla. Když opadl prvotní šok a vlna altruismu, rostlo naštvání ze zvyšujícího se počtu obětí i z prohlubujících se ekonomických důsledků proticovidových opatření. Naštvání o to větší, že tu byly jasní výherci celé pandemie – farmaceutické společnosti, ke kterým měl Fauci blízko nejen v očích veřejnosti. Minimálně pro tehdejší administrativu prezidenta Trumpa byl doktor Fauci ideální viník „všeho“.

Přestože jej Trumpova administrativa funkcí nezbavila a Bidenova na Antonyho Fauci hleděla mnohem příznivěji, rozběhla se vyšetřování amerického Kongresu, což nakonec vedlo k formálně dobrovolnému konci v NIAID k poslednímu dni roku 2022 po více než 38 letech v jeho čele.

Abychom pochopili obvinění, která vedla k jeho konci v NIAID, je třeba zabrousit do relativně nového odvětví experimentální virologie. Více než století je známo, že virová onemocnění s vy­sokým epidemickým či pandemickým potenciálem v lidské populaci jsou takřka vždy zoonózy. To znamená, že původním hostitelem virů není člověk, ale jiný (zpravidla teplokrevný) druh. Teprve v důsledku několika mutací se viry „naučí“ napadat i lidské buňky. Odtud pocházejí názvy „prasečí“ či „ptačí“ chřipky, ale zoonózami byly původně i AIDS, SARS, MERS, krvácivé horečky Ebola i Marburg a nakonec i SARS-CoV-2 (tedy covid) – víceméně všechny největší pandemické strašáky dnešní doby.

Co ovšem po celou dobu vědcům unikalo (a dosud zčásti uniká), je mechanismus, kterým viry „přeskočí“ z hostitele na hostitele. Jde o náhodnou rozsáhlou jednorázovou mutaci, nebo sérii menších? Dějí se takové přeměny primárně v těle původního hostitele, nebo nového? Kdybychom znali odpovědi na podobné otázky, předpovídání a účinné potlačování pandemií by byla mnohem lehčí práce.

K podobnému závěru došli mezi lety 2010 a 2011 nezávisle na sobě profesoři Y. Kawaoka z University of Wisconsin-Madison a R. Fouchier z nizozemské Erasmus Universiteit. Došli i k tomu, že virologie a molekulární biologie mají prostředky, jak to zkoumat. Obě studie byly až pozoruhodně podobné. Oba vzali divoký, pro ptáky specifický, izolát chřipky H5N1, pomnožili ho na ptačích buňkách a manuálně jím infikovali fretky. Virus z nakažených fretek přenášeli pomocí stěrů z horních cest dýchacích na zdravé fretky tak dlouho, dokud se nezačal šířit spontánně kapénkovou infekcí. Při každém takovém kroku virus izolovali a sekvenovali. Pro experimenty tohoto typu se vžil termín gain-of-function (GoF), tedy „získání funkce“ (a v tomto případě je funkcí myšlena schopnost viru napadat nové buňky). GoF se stal okamžitým trendem ve virologii a rok po prvních dvou studiích bylo celosvětově provedeno několik set podobných experimentů.

Jenže s popularitou odborného tématu rostla i etická dilemata. Jednak tu je otázka potenciálního týrání zvířat. GoF-výzkum není primárně život zachraňující, vede „jen“ k prohloubení poznání o virech, což by na něj mělo klást zvýšené nároky při používání zvířecích modelů. A pak je tu otázka bezpečnosti. Každým úspěšným GoF-experimentem vznikne zcela nový, pro člověka potenciálně nebezpečný virus. Proto začala „západní“ věda GoF experimenty (zpravidla formou výnosů etických komisí) omezovat až zakazovat.

Nejen ve vědě ale platí, že pokud je to technicky možné, někdo to dělat bude. Tím někým se v tomto případě staly laboratoře ve východní Asii, kde etická kontrola výzkumu nebývá tak striktní.

Přes všechny etické otázky zůstává pravdou, že výsledky, které mohl GoF poskytnout, byly (a jsou) mnohými vnímány jako klí­čo­vý veřejný zájem. Porozumění mechanismu přeměny virové zoonózy v antropozoonózu (nemoc schopnou nakazit i člověka) by mohlo mít zásadní vliv na obranu proti budoucím pandemiím. Stejného názoru byl i doktor Fauci v 10. letech našeho století. Jenže tu byly problémy s etickými regulacemi a proto NIAID i NIH (v jehož grantové komisi Fauci působil) prováděl tyto typy výzkumů tzv. extramurálně (mimo zdi příslušných ústavů).

Často o grant požádala nezisková výzkumná organizace či uni­ver­zita z USA či Evropy a na nejkontroverznější experimenty najala nějaké „východní“ experimentální centrum. Jedním z těch­to prostředníků byla nezisková organizace EcoHealth ­Alliance (EHA), za kterou stál Peter Daszak, britský zoolog a virolog působící v USA.

Cílem EHA bylo hledat potenciální zdravotní rizika plynoucí pro člověka z životního prostředí a v letech 2017 a 2018 podala EHA k NIH dva grantové návrhy na studium netopýřích koronavirů, z nichž už se v minulosti vyvinul lidský SARS. V prvním grantovém návrhu šlo o přidání sekvence bazických aminokyselin (zejména argininu a lysinu) do genetického kódu spike-proteinu, s jehož pomocí virus vniká do buňky. Vložené aminokyseliny by z proteinu učinily substrát lidské vnitrobuněčné proteázy zvané furin (odtud se sekvence nazývá furin cleavage site). Cílem nejspíš bylo znemožnit viru napadat lidské buňky, proteáza lidské buňky by totiž nevratně poškozovala spike-protein viru. Ale nebyla to idea bez rizika. Tehdy bylo dobře známo, že podobného mechanismu spousta virů (HIV, některé chřipky, nebo třeba horečka Dengue) přirozeně využívá, aby byly schopné v buňkách hostitele „dozrát“. Tento grant, jenž měl být řešen na severokarolínské univerzitě Chapel Hill, byl nakonec pro zmíněná rizika zamítnut.

Druhý grant se týkal studia afinity spike-proteinu různých koronavirů k lidskému ACE2-proteinu (sourozence/antagonisty známějšího ACE, terapeutického cíle ACE-inhibitorů). Jako modelový byl použit virus kaloňů WIV1, kterému byla systematicky obměňována genetická sekvence spike-proteinu sekvencemi získanými z jiných koronavirů. Získané viry byly testovány na rekombinantních myších majících lidský ACE2 protein. Tento grant byl udělen a byl řešen ve spolupráci s Wuhanským virologickým institutem, po němž je onen virus kaloňů pojmenován – Wuhan institute virus.

Faktem zůstává, že SARS-CoV-2 obsahuje furin cleavage site, má vysokou afinitu k lidskému ACE2 a funguje tak, že působení furinu spike-protein naopak činí efektivnějším. I pro mnohé odborníky to je příliš mnoho náhod. K nim připočtěme, že epidemie covidu-19 vypukla v čínském městě Wuhan, kde sídlí zmíněný virologický institut. Odtud pramení jedna z teorií původu viru – únik z laboratoře (lab-leak theory). A aby toho nebylo málo, experimenty v rámci druhého grantu vedly k mnohem virulentnějším virům, než výzkumníci předpokládali, což ovšem „zapomínali“ hlásit svému donorovi NIH, jakkoli se k tomu zavázali.

Pro teorii mluví i fakt, že profesor Daszak, tehdejší ředitel EHA, byl jedním z nejhlasitějších oponentů lab-leak theory, zároveň byl navrhovatelem a koordinátorem prací na obou grantech a podílel se i na vyšetřování původu SARS-CoV-2 sponzorovaném jak WHO, tak NIAID (s Faucim v čele). To je nepochybně obří a několikanásobný konflikt zájmů.

Při podrobnějším pohledu ale nejsou důkazy o lab-leak theory tak silné, jak si možná někteří politici přejí. Netopýří koronaviry WIV1, které měly být při obou grantech zkoumány, zcela jistě nejsou předky SARS-CoV-2. Ve skutečnosti jsou mnohem příbuznější jeho předchůdci SARS-CoV-1, známého z epidemie SARS. Furin cleavage site, které se nachází v SARS-CoV-2, je odlišné od toho navrhovaného v (oficiálně) nikdy neřešeném grantu pro Chapel Hill, a naopak má svůj přirozený předobraz v jiném netopýřím koronaviru. Navíc, než se z netopýřího předka stal lidský SARS-CoV-2, musel existovat „mezivirus“, jenž napadal jiného savce. Zcela jistě ne myš, pravděpodobně psovitou šelmu, nejspíš psíka mývalovitého. Byly-li tedy výzkumy EHA, potažmo profesora Daszaka, (ne)prováděny tak, jak je uvedeno v grantech, a jak odpovídá rozhodnutím o jejich podpoře, nemůže jejich existence vysvětlit vznik covidové pandemie ani nejbizarnější shodou okolností.

Na to proponenti lab-leak theory velmi rádi odpovídají, že zříd­ka­kdy skutečný obsah výzkumu plně odpovídá papírovému návrhu. Což je pravda, nikoli však důkaz. Tak či onak, i v případě, že by Daszakovy výzkumy nakonec opravdu byly zodpovědné za vznik SARS-CoV-2, kulpabilita (odpovědnost a zavinění) doktora Fauciho je minimálně pochybná. Byl jedním z členů grantové komise, která jeden z navrhovaných výzkumů podpořila a druhý zamítla. Navíc oba v podobě návrhů, které, byly-li by dodrženy, k epidemii vést nemohly. V tom se opravdu odpovědnost, byť nepřímá, hledá velmi těžko.

V očích mnohých ale Fauciho usvědčují jeho svědectví před Kongresem. Při nich celou dobu trval na tom, že po roce 2014, kdy americká vláda oficiálně nakázala zastavit GoF výzkumy, grantový panel NIH žádný takový výzkum nepodpořil. Trvá na tom dodnes, přestože velká část jeho (bývalých) nadřízených podlehla politickému tlaku a podporu GoF přiznala. Granty pro EHA ho v očích mnohých usvědčují ze lži, ale i zde tkví ďábel v detailu. Porovnáme-li experimenty Kawaoky a Fouchiera s Daszakovým výzkumem, jedná se na první pohled o něco zcela jiného. Budeme-li tedy trvat na definici GoF-výzkumu tak, jak ji zavedli jeho průkopníci, výzkumy EHA opravdu GoF nebyly. Namítnout lze, že při těch experimentech byly viry měněny, navíc způsobem, který jim (potenciálně) zvyšoval virulenci vůči člověku. Což možná neodpovídá původnímu designu GoF-pokusů, avšak velmi odpovídá významu anglického sousloví „gain of function“ (získávání funkce). Ke stejnému závěru ostatně dospěla i vyšetřovací komise amerického Kongresu ovládaná republikány – stranou, jíž se Fauci očividně znelíbil už předtím.

Lze říci, že obhajoba Anthonyho Fauci je účelová a trvání na úzké definici GoF mu velmi vyhovuje. Úplně stejně ale platí, že volnější interpretace GoF se velmi hodila členům Kongresu, aby vykreslili Fauciho jako nezodpovědného elitářského vědce, který zneužíval veřejné peníze a možná tím způsobil i pandemii. Dlužno říct, že obě motivace v celé věci nejspíš hrají svou roli a mnohé napovídá i milost, kterou „za všechny federální zločiny, které mohl spáchat od 1. 1. 2014 do dne pardonu“ doktoru Faucimu udělil odcházející prezident Biden poslední den svého funkčního období. Datum „začátku“ milosti se shoduje se začátkem platnosti zákazu GoF v USA. To jistě byl pochybný a výsostně politický krok. Vysvětlení pro něj nabízí současná americká administrativa, která je plná osobností, které lab-leak theory podporovaly od samého začátku a covidové názory podpořené kritikou výzkumu GoF (získávání funkcí) stála za tím, že samy nějakou tu důležitou funkci získaly. Patří mezi ně současný ředitel CIA John Ratcliffe, ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy mladší, nebo ředitel FBI Kash Patel.

Tyto okolnosti činí z celé věci příhodnou případovou studii, jak se politika míchá i do věcí, od kterých by se měla držet dál. Zda je pandemie covid-19 výsledkem nezodpovědného, neřkuli úmyslně škodícího výzkumu nebo přirozeného procesu mutace virů, je otázka výsostně odborná. Žádné politické těleso svým hlasováním či rozhodnutí vysokého potentáta nás ke skutečnému poznání nepřiblíží. A netřeba pochybovat o tom, že správné pochopení příčin pandemie covid-19 může ušetřit spoustu těžkostí do budoucna. To ovšem předpokládá, že dotyční odborníci budou moci svou práci činit bez politických tlaků tak, jako byl Anthony Fauci schopen dělat svoji práci ve výzkumu více než 50 let před covidovou pandemií a napříč různými politickými érami a reprezentacemi. Celé předchozí půlstoletí vlastně nikdo nepátral po Fauciho politických názorech a věřím, že většina senátorů ani neměla detailní přehled, kdo to je a co dělá. Jen byli všichni rádi, že když se na USA řítila nějaká epidemie/pandemie, měli komu zavolat, aby jim řekl, kde začít a jaké mají možnosti.

Veřejná kontrola výzkumu je určitě důležitá. Je ovšem zásadní rozdíl mezi kontrolou veřejnou, zaměřenou na kontrolu ­střetů zájmů a účelnost vydávání peněz, a kontrolou politickou, která má zájem jen na jednom konkrétním z několika možných ­výsledků.

Pokud věda a výzkum (nejen lékařský) získaly v průběhu času funkci poskytovat alespoň prozatímní, částečné a nepřesné odpovědi na složité a pro nás životně důležité otázky, povede politický způsob kontroly nejenom k ziskům a ztrátám funkcí různých ředitelů, ale hlavně ke ztrátě výše uvedené důležité funkce vědy.

Daniel Cvejn