Černý orel se stále vznáší nad Vidnavou

Usnadním si to. Kdo četl Bílou vodu od Kateřiny Tučkové, tak si ten kraj představí rychleji. Ztracená země nikoho na konci světa. Jesenicko. Naště stí už s možností přejíždět do pár metrů vzdáleného Polska sem a tam, jako by hranice neexistovaly. Ještě před dvaceti lety to nebylo tak snadné. A v tomto na první pohled zapomenutém kraji se snaží přežít jedna z posledních lékáren, lékárna U černého orla ve Vidnavě.

Před dvaceti lety o ní napsala Jarka Hořanská do našeho časopisu rozsáhlou reportáž. Co se od té doby změnilo? Jak to, že lékárna v takových podmínkách ještě existuje? Jak dlouho povede svůj boj doktor Vít Starý a co aktuálně hrozí lékárně, o kterou nemají zájem ani řetězce? A proč o ní naopak má zájem Starý junior, který se kvůli tradici a atmosféře místa rozhodl dokonce změnit vysokoškolské studium a stát se lékárníkem?

Navštívil jsem Vidnavu nedlouho po loňských povodních. ­Vidnava byla jednou z nejpostiženějších obcí a prožitá katastrofa byla ještě cítit ze všech koutů.

„Přišel jsem při té hrůze o jednu pacientku. Bydlela nad Vidnávkou tak osm kilometrů proti proudu. V sobotu přišla první vlna, tak se evakuovali. V neděli ráno ona že musí zpátky do domečku, a když tam došla, spláchla ji druhá vlna. Kdyby vydržela ještě půlden, nemusela zemřít, ale staří lidé někdy musí a na rady nedají, to bylo hodně stresující.“

Lékárna ve Vidnavě sídlí na náměstí, tedy přesněji řečeno na rohu náměstí a ulice Lékárenské. Lékárnická ulice je ve třech městech, ale Lékárenská je v celé zemi jen jedna, ta ve Vidnavě. Voda vystoupala poprvé po staletích až na náměstí a valila se kolem lékárny Lékárenskou ulicí pryč. „My se tady zabarikádovali a čekali s hadrama. Na náměstí bylo už půl metru vody. Voda dál stoupala, na chodník, na první schod, na druhý schod, pak byla přede dveřmi… Díky tomu, že jsem přijal rodinu evakuovaných, bylo nás na to víc. Udělali jsme těžký zábrany, nanosili kameny, ale voda se jako zázrakem zastavila dva centimetry před zalitím oficíny. Panacea a Hygie už asi viděly, že toho o moc víc nesnesu…“

Sochy Panacey a Hygie stojí na vrcholku nádherného domu a kupo­divu přežily mnohé dějinné zvraty, které se tudy prohnaly. Kolem se valila řeka, vytopila sklep a zahradu, ale do vyvýšené lékárny nepronikla. Když člověk poslouchá, čím vším si lékárna prošla a jak její osud trvale balancuje na hranici neexistence, musí nutně získat pocit, že kdesi ve vesmíru skutečně něco lékárnu ochraňuje.

Když jsme si s doktorem Starým povídali, měl před sebou ope­raci, která mu měla na několik měsíců zabránit ve službě pa­cientům. Jenže jednokoňka bez jednoho koně nemůže existovat. Ani nezařehtá. Svízelná situace po všech stránkách a stres z nejistoty byl na lékárníkovi tělem i duší znát. Lékárna U černého orla ­naště stí získala podporu v programu bonifikace malých lékáren na odlehlých místech (těžko si opravdu představit odlehlejší místo), jenomže podpora je vázána na nepřetržitý provoz lékárny a pojišťovna si fungování lékárny pravidelně ověřuje. Jak to, že i po dalších měsících a operaci lékárna ve ztraceném kraji pořád funguje? Genius loci a solidarita lékárníků nejsou prázdná slova. Zůstaňte u svého časopisu a čtěte dál.

Historie lékárny ve Vidnavě se počítá od roku 1769, kdy Johann Sarkander Bonora zažádal o koncesi na zdejší lékárnu. Od roku 1821 už v tomto domě sloužily tři generace magistrů Tropperů, přičemž poslední Paul Tropper příliš pil a byl hrubián, což způsobilo, že lidé do lékárny nechtěli chodit. Přesně v duchu celé historie tohoto místa, kde se střídají období zmaru a té­měř zániku s obdobími rozkvětu. Lékárnu v roce 1905 převzal a zachránil vídeňský magistr Eugen Frömel, který ji během něko­lika let a s velkými náklady proměnil ve skvost, který mů­že­te obdivovat dodnes. Vidnavská lékárna U černého orla je jedinou trvale provozovanou secesní lékárnou v zemi. Posledním předválečným lékárníkem zde byl Adalbert Kurcher, který byl ovšem poslán na východní frontu a po dobu války tady místo něj pracovala jeho manželka. Kurcher kupodivu válku přežil, ale neminul ho osud většiny zdejších Němců, kteří byli po válce ve dvou vlnách do roku 1946 vyhnáni. Asi není třeba připomínat, že tento kraj obývali prakticky jenom Němci, ani za blízkými hranicemi nebylo tehdy Polsko, ale Německo. Dnes tu žije na 13 národností a zhruba polovina tehdejších obyvatel. Kraj se ještě plně nevzpamatoval z této historické proměny.

Po válce převzal lékárnu magistr Novák coby národní správce a téměř filmová historie pokračovala dál. Magistra Nováka v roce 1950 sebrala StB, protože prý kul pikle se svým příbuzným Ctiradem Novákem ze skupiny bratří Mašínů. Mezi lety 1950 až 1973 se zde vystřídalo 13 lékárníků. Lékárna patřila k těm, kam se chodilo za trest, což mělo ovšem ten pozitivní následek, že se v lékárně nic nezměnilo, nic nezničilo a zachovala se v plné kráse do chvíle, kdy do ní, taky za trest, ze Znojma dorazila rodina Víta Starého. „Trochu jsem nechápal, proč z krásného Znojma musíme právě sem…“, vzpomíná doktor Starý.

Tady je potřeba přehodit výhybku a prolnout dějiny samotné lékárny s historií rodiny Starých, která je neméně napínavá. Oba rodiče byli lékárníci. Maminka Víta Starého byla poslední magistrou ve slavné barokní lékárně v Klatovech, po jejím odchodu se z lékárny stalo muzeum, o kterém jsme už taky v časopise psali. Oba rodiče pak několik let pracovali v lékárnách ve Znojmě. Protože tatínek Víta Starého odmítl podepsat souhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, ocitla se celá rodina v tomto tehdy ještě opuštěnějším a depresivnějším kraji než dnes.

„Jak říkám, tenkrát jsem nechápal, proč proboha jdeme ze ­Znojma právě do zdejších Sudet. Ze secesních židlí a skříněk jsem se neuměl radovat. Turisté dodnes říkají: Je tady krásně… A já vždycky čekám, jaký dovětek s ALE přijde… Většinou následuje ALE BYDLET BYCHOM TADY NECHTĚLI. My tady ale tenkrát taky nechtěli bydlet, museli jsme. A pak nás lékárna i kraj očarovaly. Je tu skutečně nějaké kouzlo, které se nás zmocnilo.“

V 90. letech minulého století se privatizovala Lékárenská služba, do Vidnavy se žádný kapitál nehrnul, tak se rodiče Víta ­Starého rozhodli lékárnu získat sami. Museli se hodně zadlužit, aby zaplatili zásoby i vybavení lékárny a od obce koupili také celý dům.  Pohledem z náměstí sice působí jako nevelký, ale do zadního traktu se táhne poměrně rozsáhlý prostor se zahrádkou, terasou, a dnes i apartmánem pro občasné ubytování turistů. V roce 1995 působil Vít Starý jako lékárník v Olomouci a chvíli váhal, jestli se z „velkého světa“ definitivně usadí v obci, která stále působila jako městečko s dávno zašlou slávou. Nakonec se rozhodl a rodinnou lékárnu ve Vidnavě převzal. Od roku 2005, kdy v našem časopise vyšla již zmiňovaná reportáž, se nicméně hodně změnilo.

„V roce 2006 jsme se stali kulturní památkou, dva roky ­náročné práce ve spolupráci s památkáři, kteří na ministerstvu ­kultury protlačili i vnitřní prostory coby jedinečný interní secesní ­komplex. Jsme tedy kulturní památka celí, vnitřek i vnějšek.“

Bohužel ne všechny změny byly příjemné. V roce 2007 tragicky skončil jediný vidnavský praktický lékař, což v lékárnickém časopise netřeba zdůrazňovat, že byla pro lékárnu absolutní katastrofa. Manželé Staří se museli rozdělit a žena začala dojíždět do vzdálenější lékárny. Vyústilo to v další katastrofu, tentokrát rodinnou. Rozvod. To není nikdy nic hezkého, a pokud se nevyřeší rychle, je to tisíckrát horší. Rozepisovat se netřeba, snad jen, že tehdy byla existence lékárny ve Vidnavě ohrožena, jako už tolikrát v minulosti. Manželé Staří měli a mají dvě děti. Starší dcera se dobře uchytila jako zdravotní sestra v Miláně, syn Vojta právě vstupuje na scénu vidnavského příběhu a je evidentní, že to bude on, kdo brzy rozhodne o budoucnosti lékárny U černého orla.

I když uděláte maximum, vztahy dětí s rozvádějícími se rodiči vždycky utrpí. Minimální škoda spočívá ve vzájemném odcizení. Vojta žil dlouho u své maminky mimo Vidnavu a pouta k otci plahočícímu se v jednokoňce se téměř vytratila. Před covidem začal studovat agroekologii na Mendelově univerzitě v Brně. Po dvou letech se po Zemi rozprostřel covid. „Opět jako při povodních se ukázala existenciálnost kamenných lékáren. Všichni zavřeli a jen my lékárníci jsme zachraňovali situaci. Najednou se tu objevil syn a viděl, za jakých obtíží tady funguju na doraz, viděl, jak zachraňujeme Vidnavu a okolí, jak jedeme na 200 procent. Zůstal tady a nahoře si začal opravovat jeden z bytů.“

Táta lékárník se snažil syna inspirovat a představit mu svoje milované povolání už dřív. V roce 2018 vzal Vojtu v rámci oslav výročí vzniku farmaceutické fakulty do Hradce Králové. Chtěl mu ukázat, kde studoval a trochu ho ovlivnit v rozhodování, jaký obor si vybrat. Jenomže tam Vojtu vyděsila chemie a její množství. Jednoznačně odmítl, že by šel farmacii studovat. „Já chemii nemám rád,“ říkal mi. „Já mám rád přírodu, zemědělství, půdu… Po předcích je ze selského vysočinského rodu a z druhé strany má šlechtické geny. Potkaly se v něm šlechtický kosti a sedlácká postava, tak se sám rozhodl a šel na tu agroekologii. Přijal jsem fakt, že budu posledním lékárníkem ve Vidnavě…“

Jenomže pandemie, příklad bojujícího nemocného otce i atmosféra historické lékárny a okolí nakonec přivedly Vojtu k rozhodnutí ukončit po dvou letech studium na Mendelově univerzitě a změnit zásadně obor i svůj život. Začal se připravovat na přijímací zkoušky na farmacii v Brně. Rok se připravoval a skončil v první polovině přijatých. Ale přestaňme o něm mluvit ve třetí osobě, ať nám to řekne sám.

Co vás vedlo k tak razantní změně studia?

„V každém oboru je něco, co člověka baví více a co méně, a rozhodovat se podle toho, co člověka baví, je krátkozraké. Ať je člověk právník nebo doktor nebo já jsem byl na zemědělce, vždycky tam bude něco, co člověka nebaví a pokud by v ten moment od toho dal ruce pryč, tak vlastně nikde nemůže zakotvit, protože se stane obětí své impulzivní touhy dělat jen to, co je příjemné. Cesta je pokaždé trnitá, člověk si musí vybrat ty trny, dyskomfort, bolest člověka potká, ať se vydá jakýmkoliv směrem. Je dobré si cestu vybírat spíš podle toho, jaký mu dává smysl.“

Co vám na farmacii dává smysl? Udělal jste to kvůli vlastní zdejší budoucnosti nebo obecně jste objevil krásy farmacie, lékárenství, proč?

„Když jsem se asi před 5 lety vrátil do Vidnavy, byl jsem v prvá­ku na předchozí škole, na té zemědělské. Měl jsem poměrně dost volného času a ten jsem využíval, ať už k rekonstrukci tohoto objektu nebo jsem pomáhal otci i s prací na jeho dalším pozemku. Postupně jsem si s ním vybudoval vztah a zjistil jsem, že právě ten náš vztah je hodně vzácný a že ho chci zachovat, rozvíjet, chci rozvíjet i to ostatní, co tu kolem nás je na Jesenicku, chci rozvíjet zodpovědnost, kterou jsem na sebe nabral. Začal jsem mu pomáhat a zjistil jsem, že mi to celé dává smysl, což je důležité, kdybych tu nebyl, tak taťka trpí ještě víc než teďka, což nechceme…“

Jste velmi mladý, opravdu chcete zůstat tady na malém, téměř opuštěném místě, s mínusy, které to obnáší? Co bylo hlavní motivací?

„Bylo potřeba vyřešit závazky, které otec započal, ať už jde o správu nemovitostí na periférii republiky nebo o hodnotu poskytování zdravotnické péče, která je tady velká. Kdybyste se zeptal lidí, kam jezdí k zubaři, odpoví, že jezdí do Olomouce, protože není nic bližšího, lékárny na Jesenicku jsou, ale péče z rukou nezávislé lékárny je jedinečná u nás. To jsou všechno věci, které mají svou velikou hodnotu, a proto jsem tady začal, a proto tady po dokončení školy plánuji pracovat a v té hodnotě pokračovat, jak jste se ptal, jestli ty plusy převáží nad mínusy… Začínal jsem s představou, že tady budu 20–30 let, ale pak jsem se musel od této představy oprostit, protože člověk nikdy neví, co bude. Já ale mířím tam, kde vidím hodnotu a vidím hodnotu v této lékárně.“

Povídali jsme si ještě dlouho a byla to radost. Nesnáším fňukání starců mého věku, kteří hořekují nad mladou generací. Kvalita nebo nekvalita prochází skrz generace i národy. Co se týče národů, tak se Vít Starý ještě stihl dvakrát setkat s poslední německou majitelkou lékárny a setkání to byla milá, vstřícná a současný lékárník získal i cenné historické dokumenty o lékárně, z nichž některé vystavil v oficíně. Co se týče generací, tak… Ještě je ale třeba něco dopovědět.

Doktor Starý šel na sklonku loňské roku na důležitou operaci, ta dopadla dobře, rekonvalescence způsobila a ještě způsobí, že nebude moci být trvale v lékárně se svými pacienty. A Starému juniorovi bude ještě nejméně dva roky trvat, než bude moci převzít větší část práce U černého orla. Jenomže kouzlo lékárny zasáhlo i do solidarity napříč generacemi. „Už někdy kolem 2019–20 se tady náhle objevil magistr Kotlář. Já ho znal z časopisu, tak jsem se nejdřív trochu lekl, že jde na vizitaci, že jsme něco provedli. Ale on se přišel podívat na lékárnu, a tak se mu tady líbilo, že mi říkal, že kdybych někdy potřeboval na týden dva dovolenou, že by přijel a rád by se dostal do jiného prostředí. Nakonec tady strávil z těch dvou let skoro rok…“ Dlouholetý šéf nemocniční lékárny v Hradci Králové, člen mnoha představenstev ČLnK a dodnes člen revizní komise magistr Jirka Kotlář pomohl i v době nejhorší, na přelomu minulého roku. Bez jeho nezištné aktivity by už v tuto chvíli bylo z nejstarší secesní lékárny muzeum. Jenomže by už potřeboval taky někdy vystřídat. Vít Starý mě sice nabádal, abych reportáž nepsal jako inzerát, poptávku, ale já ho asi v tomto směru neposlechnu. Kdo chcete zažít neskutečnou atmosféru památkově chráněné lékárny, která je v zapadlém kraji nezastupitelná a s mnoha vděčnými pacienty (denně připravuje několik magistraliter například), ozvěte se do Vidnavy! I po své krátké návštěvě věřím, že to pro lékárníka může být mimořádný životní zážitek, spolu s pocitem, že jste pomohli zachovat kontinuitu služby, která na vidnavském náměstí funguje už čtvrté století. Ubytování a dobré zacházení zajištěno.

Vidnava je cílem třetí etapy stezky Slezskem, která je součásí nové dálkové trasy Via Czechoa. Ve vloni vydané knize Jana Hocka STEZKA SLEZSKEM se o Vidnavě dočtete, že město schované za Rychlebskými horami téměř obkružuje státní hranice, a proto si tu budete připadat tak odlehle jako málokde jinde. Vidnava ale ukrývá mnoho klenotů – na první pohled zaujme nádherným dlážděným náměsí mlemovaným množstvím velkých historických domů. Jednalo se převážně o bohoslovecké semináře pro výchovu kněží
vratislavské diecéze na území tehdejšího Rakouska. Nachází se tu zámek, bývalý klášter, několik kostelů a další památky. Kupříkladu zdejší lékárna U Černého orla má zachovalý secesní interiér a funguje již od roku 1769.

Byl by to velký symbol farmaceutické solidarity, kdyby se lékárnu ve Vidnavě podařilo udržet v provozu alespoň do doby, než ji bude moci plnohodnotně převzít Vojta Starý junior. Genius loci spolu s Panaceou a Hygií se jistě taky vynasnaží, aby lékárna nezanikla.

A Časopis českých lékárníků taky určitě nebyl ve Vidnavě naposledy. Upřímně, ještě nikde jsem tak nelitoval, že jsem nešel studovat obor mých předků, jako ve Vidnavě…

Loučíme se. Komentuji popínavé růže kolem vchodu. „Teď jsou ostříhané na zimu, až přijedete příště, uvidíte je v plném květu. Ty tu vysadil tatínek v roce 1975. Ony tady teda byly už za Němců, ale pak během dezolátního poválečného stavu všechno zmizelo. Tatínek je znovu zasadil a my se o ně s láskou staráme dál…“

Celý svět nezachráníme, ale jednu nádhernou lékárnu bychom mohli. Teda hlavně vy.

Zdeněk Pokorný