Pohádka o Bílých koních, Černých dírách a Červených uších

Obyčejně k poučení z příběhu dojdeme na jeho konci.
Dnes pro změnu od toho konce začneme.

Vážení kolegové a kolegyně, milé děti,

nenechme si udělat ze svého království Apoteky království Apatie, kde budou vládnout jen Čarodějové se svými penězi, machinacemi a Černými děrami.

A teď ta pohádka.

Jak už to v pohádkách bývá, bylo nebylo malé království ­Apoteka.

Nebylo jen tak samo pro sebe, žili a pracovali v něm Kouzelníci, kteří rádi pomáhali ostatním. Někdy kouzelným práškem, jindy bylinkami nebo mastičkou, hodně často ale jen obyčejnou radou a nebo úsměvem. Z okolních lesů a temných jeskyní se však do království přestěhovalo i několik zlých Čarodějů. Ti tajně vybudovali složité labyrinty plné viditelných i neviditelných chodeb. Chodbami pak začaly putovat celé krabice toho, co patřilo nemocným lidem. Oni nebyli zloději ani lapkové. Za krabice platili včas a dobře, a tak jim chamtiví kupci mnohdy prodávali raději než malým venkovským Kouzelníčkům. Tihle Čarodějové pojmenovali svá rejdiště dlouhými a složitými zkratkami, které podle potřeb měnili, aby ještě víc mátli královské soudce. Využívali nedokonalosti zákonů království a jen seděli na konci tajemných chodeb u Černých děr a pozorovali, jak v nich krabice (většinou jen ty hodně drahé a speciální) mizí.

Možná se zeptát, co z toho měli, že něco nakoupili a ono to pak zmizelo v černé díře? Nevím, možná měla ta Černá díra někde nějaké tajné „dveře nebo okénko“, kde se ty krabice zase objevovaly nebo jim za službu stačilo pár dní pod sluncem v Karibiku nebo pod aplskými štíty. Kdo ví?

Jenže zlí čarodějové to nemohli dělat sami. K tomu, aby se vůbec ke krabicím dostali, potřebovali někoho, kdo k nim má přístup. A to byli jen Kouzelníci. Ti se ale nechtěli do kluzkých chodeb pouštět. Chtěli se dál starat o své pacienty a Černých děr se báli. Možná si od nich nechtěli ušpinit své bílé pláště. A tak čarodějové vymysleli kouzlo. Nasypali méně chytrým, důvěřivým a nebo do kouta zahnaným Kouzelníkům do váčků pár stříbrných nebo i zlatých šupinek a proměnili je v Bílé koně. Jakoby si mysleli, že mezi bílými plášti bílé koně nikdo neuvidí. Navenek vypadali pořád jako jejich kolegové − Kouzelníci. Ale kromě obvyklé práce Kouzelníků pomáhali svým pánům vybudovat a provozovat chodníky končící u Černých děr. Někteří možná ani nepomáhali. Jen zavírali oči a nevšímali si stovek krabic, které k nim přivážely a pak zase odvážely neznámé dodávky. Pardon, vlastně neodvážely, propadávaly přece do Černých děr. A tak se Kouzelníci proměnění na Bílé koně podíleli na tom, že se království Apoteka zvolna měnilo na království Apatie s. r. o.

A proč ty Červené uši? Ty se totiž objevily, když si na některé Černé díry někdo posvítil a povolal Bílé koně k vysvětlení k Radě. To pak přišli někteří Bílí koně před své zvolené představitele s červenýma ušima a pokoušeli se svá pochybení vysvětlit, omluvit a nebo dokonce napravit. S těmi měla Rada většinou slitování a jen jim pohrozila, aby to víc nedělali. Nejstrašnější ale bylo, že někteří Bílí koně už byli zakleti tak dokonale, že za sebe posílali jen mazané dvořany svých vládců Čarodějů. S těmi pak měla Rada velmi těžkou a zdlouhavou práci. Nechávali si vrtat kolena a třeba i trhat přední zuby, chodili na pohřby pratet, klouzali po náledí a když už byli odsouzeni a z kruhu Kouzelníků vyloučeni, dovolávali se a odvolávali. Ale tady už naště stí zákony fungovaly, jak měly a dopadly i na ně. Bohužel museli království Apoteka, které měli kdysi tak rádi, opustit.

Ale vysmátí (a nepotrestaní) Čarodějové, kteří bez mrknutí oka zaplatí milionové pokuty, aby mohli pokračovat ve svých praktikách, hledají (a bohužel velmi snadno nacházejí) nové Kouzelníky.

Co vy na to, Kouzelníci a Kouzelnice? Necháte se koupit
a za stříbrné nebo snad zlaté proměnit na Bílé koně?

Dr. Stanislav Fránek, venkovský lékárník a člen ČR