Ze života právníka v Komoře – díl šedesátý sedmý, o zázracích

Stále přemýšlím nad přáním, abych nebyl tak pesimistický. Vlastně jsem překvapen a zklamán, že mé psaní tak působí.
Protože v jádru věřím v člověka, v dobro v něm, v budoucnost i v úžasné výdobytky, jichž lidstvo dosáhlo. Nepřehlížím při tom ale zaslepeně problémy, jež se na nás valí, na zlo, které cloumá každým z nás, na nedostatek vůle nebo naopak na její přebytek, směřuje-li
k nežádoucím výsledkům. Těžko také z pozice právníka Komory mohu prýštit proudy nadšení vprostřed záplavy signálů vysílaných z lékáren o všech možných i nemožných komplikacích ztrpčujících život farmaceuta. Byl bych za blázna, kdybych osamoceně radostně jančil nad stavem stavu.
Takže nelze jinak, než stylem hot a čehý dávkovat náladu oběma směry. Dnes tedy trochu světleji.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Každý máme svůj způsob vnímání světa a svá očekávání. Oboje je základem, z něhož čerpáme životní spokojenost. Nebo nespokojenost. Nejdrastičtější dopad mají nenaplněná očekávání. Pánem nad nimi jsme si sami a sami si tak předem určujeme, jestli se dočkáme jejich naplnění nebo zklamání. Oboje závisí na tom, jestli jde o očekávání reálná nebo nedosažitelná. Život není snadný, takže je těžké dopředu rozpoznat, co je a co není reálné. Jak si naplánovat cíl, aby mne jeho nesplnění v budoucnu nesrazilo na kolena, ale na druhou stranu aby nebyl příliš snadný a nezabránil mi dojít dál, než jsem mohl. Inu, na to nejsou žádné spolehlivé návody. Ani záruka, že se vždycky trefíme. Můžeme si jen do svých očekávání včlenit i takové, které nás připraví na přijetí občasných proher.

Jako lidé máme tendenci si ubližovat podléháním špatným zprávám. I to si děláme hlavně sami. Nezabráníme tomu, že jsme jimi ostřelováni ze všech stran, můžeme ale bránit tomu, aby v nás vyvolávaly ten devastující účinek, o nějž se pokouší. To neznamená zavírat oči před nešvary a těžkostmi. Jde jen o to, nenechat si vzít snahu hledat a vidět do dobré, to lepší, to velké, co funguje, čeho je člověk v dobrém slova smyslu schopen. Když už žijeme na velké kouli letící vesmírem (nic na tom, že podle některých jde o placku), představme si i celou naší existenci jako velkou kouli. Budovanou od středu tisíce let. Uvnitř je skryto vše, co funguje. Teplo v našich domovech, dostatek jídla, střecha nad hlavou, svoboda, životní úroveň, jaké nikdy nebylo. Na povrchu to ovšem bublá. Na povrchu se totiž vaří nové vrstvy a v hrnci šplouchají lidské vášně. Včetně tendence opomíjet neuvěřitelný základ pod povrchem. Koncentrující se jen na ty zatím nedovařené kusy, z nichž se teprve buduje nová tvář světa. Chyboval by ten, kdo by se uzavřel do jistot minulosti a nenahlížel do kuchyně budoucna. Chybuje ale i ten, kdo nevidí neuvěřitelně sofistikovaný a pohodlný základ našich existencí a jen se utápí v povodni katastrofických zpráv. Život máme každý jen ten svůj jeden, žádný jiný nedostaneme a i když nevíme, kdy skončí, spolehlivě víme, že je s každým ránem o den kratší.

Proč tento úvod, který svou rozvleklostí přestal být úvodem? Protože chci trochu napravit dojem, který svými texty nejspíš působím, když píšu o věcech, které se, slovy použitými výše, teprve vaří. Jsou plné obtíží, často doprovázeny zmarem a vyvolávají zmatek a smutek. Nepíšu o tom, co funguje, protože tím se ve své práci pro Komoru nezabývám. Přesto to, co funguje, převládá. Je to robustní koule, ve které převažuje zdraví a pro nemocné fungují lékaři, nemocnice, pojišťovny a… i lékárny.

Obrovské a převládající množství péče se poskytuje hladce a bez potíží. Tak to nepřehlížejme a mysleme na to pokaždé, když nás zaplaví beznaděj ze zpráv popisujících hroutící se svět. Nenechme si svůj nejvzácnější dar ničit zvenčí, buďme svými pány a sami si určujme, co nás utváří. Když to dokážeme, budeme i mnohem způsobilejší k tomu, na co nesmíme nikdy rezignovat. K úsilí vnímat hrozby a slabiny a čelit jim.

Původně jsem chtěl psát o tom, jak v únoru představenstvo vybralo stavební firmu na přístavbu sídla Komory, jak se jedno okresní sdružení stalo nefunkčním, jak jsem jezdil po seminářích o legislativě, o kterých je nakonec samostatný článek, jak se lopotně snažíme definovat pravidla pro síť lékáren, jak se vyvíjí snaha po všeobecně akceptované definici obvyklého množství LPOD, jak se začínají objevovat problémy s vyúčtováními započitatelných doplatků, jak to udělat s prostory pro konzultace v lékárnách, jak pokračují spory s OZP ořezávající úhrady nebo jak se daří zajistit dostatek léků do všech lékáren. Místo toho tohle.

Tak to je, sednete si k prázdnému papíru (už dávno ne), prsty se rozeběhnou po klávesnici, a pak už jen žasnete nad tím, co se vám rodí před očima. Snad mi, jako už mnohokrát předtím, odpustíte, že nejde o zrovna vzorný kronikářský záznam druhého měsíce dvacátého pátého roku třetího tisíciletí. Abych jej dovedl k závěru, doplním, že součástí mého února byly i jarní prázdniny a první letošní krátký trail na několik nocí. Považte, kolik zázraků bylo třeba, abychom se tam i zpátky dostali a mohli něco takového prožít. Doma jsme nastoupili do zázraku jménem automobil, jeli jsme po cestě s hladkým povrchem až k letišti, tam jsme prošli neuvěřitelnou letištní spletí, a vlezli do zázraku jménem letadlo. Následovaly autobusy, obchody, potraviny, hotel, naše vybavení do nepo­hody. Jeden zázrak za druhým. To vše jsme vybudovali my, lidé. Ne já. My. Každý z nás. Svým dílem. A díky nim jsme si my, tam, daleko, mohli užít jiné zázraky. Ty už ale nebyly dílem lidí, ty stvořila sama příroda.