Vysvědčení nejen lékárníkům

Dne 26. 6. 2024 se uskutečnil kulatý stůl na téma
Proč se bojíme zásilkového výdeje léčiv.

Chtěla bych vystavit vysvědčení všem zúčastněným, neboť dvouhodinová diskuze byla napěchována důležitými okamžiky, které popisuji ve zkráceném přepisu schůze na jiných stránkách časopisu.

Velké poděkování patří všem zúčastněným kolegům. Martin Kopecký, Filip Škarda, Kristýna Pilátová, Petr Krpálek, Lubomír Chudoba a Aleš Nedopil odehráli koncert. Na rozdíl od pánů Kasy a Finsterleho byla radost je poslouchat. Většinou vyzývám k větší průbojnosti, často mám z lékárníků pocit, že sedí v koutě jako všem dobře známá „Baby“ z Hříšného tance a čekám, kdy vstaneme a rozbalíme to. To se pomyslně stalo u kulatého stolu a nemám, co bych vytkla.

Zastánci zásilkového výdeje léků na recept (ZVL) vystupovali jako malá děcka, která buší pěstičkami, že něco chtějí a pořád to nedostávají. Žádný přínosný, pádný ani relevantní argument nebo pozoruhodný postřeh nepřinesli a já nechápu, proč je jim vůbec pořád dáván takový prostor. Pouze manipulace s fakty a polopravdy. Řeknou A, zamlčí B. Nic mimořádného vnést do debaty nemohou, protože nic nemají. Jediný argument, který by se jim dal věřit je, že potřebují oživit jejich stagnující podnikání, ve kterém vsadili na pouhou kvantitu bez jakékoliv přidané hodnoty. Nehodlají jít složitou cestou poskytování kvalitní lékárenské péče a usilování o možnost jejího rozšiřování do šíře poskytované ve vyspělých zemích. Potřebují rozšířit jen retail o další level, aby hodnota uvadajících firem vzrostla. Co to udělá se systémem primární zdravotní péče je fuk, po nás potopa. Nepřinesli žádný fakt, který by zásilkový výdej postavil do pozice palčivého akutního problému. Přišli pouze s extrémní rozladěností, že stát nespolupracuje již 12 let na rozvíjení jejich byznys­plánu. Stěžovali si, že se jednání nijak neposunulo, počítali, kolik pondělků se již nerozhodlo o umožnění zásilkového výdeje. Sami však ničím validním nepřispěli, kromě toho, že to chtějí a lidi to taky chtějí.

Naproti tomu lékárníci oponovali vyspělou, kultivovanou a relevantní argumentací. Mluvili slušně, ale energicky a s vel­kou naléhavostí. Konstruktivně popsali všechny problémy, se kterými se potýkáme v praxi a všechny, které by k tomu přibyly, kdyby se schválil ZVL. Vystupovali hrdě a sebevědomě. Byla jsem pyšná. Po dlouhé době se mi nestalo, že bych byla rozladěná, že nebyly zmíněny důležité informace, které zaznít měly, že se třeba nereagovalo dostatečně pohotově a vlastně jsem neměla na konci setkání co dodat. Lékárníci dokázali v několika minutách, které jim byly vymezeny, jednoduše a srozumitelně obsáhnout celou problematiku. Kéž by se všichni lékárníci takto prali za svou budoucnost nejen na půdě parlamentu, ale každý z nás i ve svých každodenních praxích a malých bitvách.

Z této důležité bitvy odchází lékárníci s plným počtem bodů a za jedna.

Pány Finsterleho a Kasu neklasifikuji, není za co. Jsou zcela nepřipraveni, nemají co nabídnout, aby se s nimi dala vést seriózní diskuze. Nemohou jen nadávat, že ministerstvo nekoná, že lékárníci blokují, aniž by vnesli do debaty něco realistického. Naše námitky znají, jak sami říkají, poslouchají je 12 let, ale nijak se nezasadili o přijetí takových změn systému, aby se vůbec o je­jich požadavku dalo, byť jen teoreticky, mluvit s plnou vážností. Oba pánové jsou dostatečně znalí trhu, aby jim bylo jasné, že „kámen“, jak se pejorativně vyjadřují o kamenných lékárnách manažeři, bude první, kdo půjde a že obavy lékárníků nejsou liché. Pan Kasa je jen obyčejný obchodník, není důvod, proč by ho zdravotnictví mělo nějak zajímat, u pana Finsterleho je to o to smutnější, že sám pochází z řad lékárníků. U něj bych doufala alespoň v elementární snahu o pochopení hrůzy jeho kolegů a usilování o přípravu takového terénu, aby realizace jeho představ neznamenala záhubu oboru, jehož kdysi býval součástí. Ledaže na to dávno zapomněl a neumí už nic jiného, než boj cenou, nákup a prodej, to nejprimitivnější, co nepřináší nikomu žádné hodnoty ani většího prospěchu. Každopádně se od nich nic jiného nečekalo ani nečeká, je mi jen líto, že s nimi a jim podobnými musíme ztrácet drahocenný čas, který bychom mohli smysluplně věnovat pacientům. Místo toho musíme vynakládat mnoho energie, jak zabránit jejich nebezpečným aktivitám, kterým bohužel a bůhvíproč někdo naslouchá.

Nejhůře pak hodnotím pana Hejzáka. Jako zástupce pacientské organizace bych u něj očekávala trochu větší snahu proniknout do hloubky než u pouhých „éšopáků“. Ano, pacientů se toto téma dotýká nejvíce. Ale dosud mi není jasné, za co nebo za koho pan Hejzák ve skutečnosti kope. Za 2 % pacientů, kteří si v zemích, kde je ZVL povolen, a to ve zcela jiných podmínkách než v ČR, skutečně realizují své objednávky léků? Pacienti v ČR přichází o místa primárního kontaktu se zdravotní péči, chybí léky a on řeší pohodlí? A pro jistotu vynechává nejzásadnější a nejdůležitější skupinu pacientů, která konzumuje lékárenskou péči nejvíce, a to zcela dobrovolně cestou osobního kontaktu. A tito mají kvůli pohodlí těch, kteří navštíví lékárnu párkrát do roka, přijít o lékárníka, který jim pomáhá často i každodenně nejen s jeho léčbou? Tyto hodí přes palubu? A co je nejvíc ne­chutné, že k tomuto boji za prospěch několika velkých firem zneužívá nemohoucí a znevýhodněné. To bylo pro mě nejvíc bolestivé, poslouchat vystoupení maminky pečující o hendikepovanou dceru. Její situace je opravdu obtížná a musí se po­týkat s řadou problémů. Pokud by však panu Hejzákovi šlo o její dobro, všechno úsilí by napnul do schválení návštěvní služby lékárníka. Lékárník by totiž, na rozdíl od ZVL, mohl přinést také silné léky proti bolesti, návykové léky a léky akutní. To jsou totiž skupiny léků, které nikdy na seznamu ZVL nebudou figurovat. Ohrožení pacienti však často potřebují právě tyto léky. Kouzlem nechtěného se obnažilo, jak pramálo jde u ZVL o pacienty. Obnažilo se, že ZVL má sloužit jen jako záchranná berlička pro soukromé podnikání několika lidí a potenciálně velký byznys pro ty, kteří se u startovní čáry zatím jen rozcvičují: Rohlík, Alza nebo Amazon.

Organizaci NAPO tímto dávám za čtyři za hrubé nepochopení látky, leda by to nebylo neúmyslně, pak by to bylo na propadnutí.

Zbývá oznámkovat také zástupce ministerstva, SÚKL a VZP. Přiznám se, čekala jsem bagatelizaci, příklon ke snadnému, rychlému a líbivému rádoby řešení a byla jsem velmi mile překvapena. Proto tímto velmi děkuji paní Mgr. Rrahmaniové z ministerstva, MUDr. Mikové z VZP i MUDr. Boráňovi, řediteli SÚKL. Bylo zřejmé, že si všichni plně uvědomují vážnost rozhodnutí a změny. Že tuší následky, které by způsobila v našem zcela nedokonalém systému. Přesně popsali všechny konkrétní body, které je třeba vyjasnit a prodiskutovat před tím, než by mohl být takový extrémně závažný krok udělán. Je jich mnoho. Nelze stavět jednoduše pouhou pohodlnost nad bezpečnost a bylo příjemné vidět, že státní orgány si jsou toho dobře vědomy a k celé záležitosti přistupují zodpovědně. Chci věřit, že to ve stejném duchu bude pokračovat i nadále, přesto, že najednou všechna média svorně informují, jak ministerstvo připravuje ZVL a jak by to bylo fajn a nějak tendenčně se nám z toho vypařují úskalí, jaká by to jednoznačně přineslo, a že lékárníci zcela zásadně nesouhlasí, ČLnK nesouhlasí a ministr Válek, že je také proti. Alespoň to dlouhodobě tvrdil našim zástupcům. Něco se změnilo? Náměstek Dvořáček totiž kulatý stůl zahájil větou: „My se zásilkového výdeje léku na recept nebojíme.“ Škoda, měli by.

V neposlední řadě tady máme návrh na zkrácení otevírací doby lékáren a na dělení pracovní doby vedoucího lékárníka do více lékáren. Má to prý vyřešit nedostatek odborného personálu a zabránit zavíraní lékáren v malých obcích. Problém se ­zhoršující se dostupností lékárenské péče je a bezesporu je třeba ho řešit. Tohle ale nejenže není systémové a situaci to nezachrání, ale dává to krásně základ pro e-shopy, které budou vznikat u tzv. „lékáren“, otevřených pro veřejnost pár hodin, jak houby po dešti. Ne, že by to tak nepraktikovali někteří již teď. Nechci vidět za každým rohem čerta, ale těžko věřit, že by tahle iniciativa vznikla jen náhodou. A jako lékárník z terénu tu práci dobře znám na to, abych věděla, jak moc je tohle většinově nereálné, ledaže by to mělo prioritně sloužit něčemu jinému než vlastnímu poskytování zdravotních služeb.

Zatím tedy dávám státním orgánům malou opatrnou jedničku. Jsem ráda, že i když se pan Dvořáček nebojí, mnoho dalších lidí na významných pozicích nesdílí tento pohled a jisté obavy pociťuje. Ze zániku lékáren, farmaceutické péče a kontroly i z ekonomických ztrát systému. Tyto obavy jsou totiž zcela na místě.

Děkuji všem zúčastněným, dokonce i panu poslanci Philippovi, který kulatý stůl zorganizoval. Děkuji mu i přesto, že s většinou validních připomínek lékárníků i zástupců státu hrubě nesouhlasil. S čím mohl ale jako zdravotník a lékař tak hrubě nesouhlasit, je mi záhadou.

Kulatý stůl nabídl velmi mírně optimistickou podívanou, tlak ze strany predátorů ale sílí a je víc než jasné, že použijí všechny nástroje k prosazení svých cílů. Buďme tedy ve střehu, vypracovávejme strategie a kolegové, buďte připraveni. V případě potřeby bude stávková pohotovost, samotná stávka také není vyloučena. Situace je příliš vážná, jde o zdraví našich pacientů a o naši budoucnost.

Mgr. Helena Slámová