Vybrané léčivé přípravky v dílech Agathy Christie

V sérii věcně velmi zajímavých, obsažných a poutavě napsaných příběhů o tom, jak lékárníci mění svět, z pera kolegy Stanislava Havlíčka zveřejňovaných na stránkách našeho časopisu a následně vydaných i knižně byl vzdán hold kolegům lékárníkům.

V tomto sdělení bychom se chtěli věnovat našim nejbližším spolupracovníkům dříve označovaným jako laboranti, potom lékárenští, později farmaceutičtí laboranti (těch je u nás, vzhledem k neúprosně potupujícímu věku, čím dál tím méně), nyní jako farmaceutičtí asistenti (DiS.). A těch, kteří se s úspěchem uplatnili mimo službu poskytovanou pacientům a práci v lékárně, je poskrovnu. Z nich vzpomeňme nejznámější – Agathu Christie.

Agatha Christie (někdy se používá přechýlené Christieová), celým jménem Agatha Mary Clarissa Mallowanová, rozená Millerová (1890–1976) je autorkou více než 80 románů, novel, povídek a divadelních her převážně detektivního žánru. Někdy používala pseudonym Mary Westmacottová. V roce 1956 byla oceněna druhým nejvyšším vyznamenáním Velitel britského impéria (Commander of the Order of the British Empire, C.B.E.), v roce 1971 jí královna Alžběta II. udělila nejvyšší britský rytířský řád, titul „Dáma britského impéria“ (Dame Commander of the Order of the British Empire, DBE), kterým ocenila její přínos v oblasti literatury. Dále se jí dostalo práva používat titul Lady.

Počet jejich detektivních románů a sbírek povídek, zejména těch, které se točí kolem fiktivních detektivů, se uvádí počty 66 a 14. Některé vyšly samostatně, některé souborně, některé nejdříve ve Spojeném království, jiné dříve v USA, někdy došlo k přejmenování názvu díla, jindy k použití jiného názvu povídky v uvedených zemích. Vydání téhož obsahu pod různými názvy vyšla i u nás. Zkratkovité filmové zpracování může děj a souvislosti ovlivnit. Autorka rovněž změnila také osobu detektiva atd. Celé dílo je poměrně zevrubně analyzováno – jeho zasazení do tehdejší anglické společnosti, byla studována schémata stavby příběhů, dobová kriminalita, forenzní aspekty případů, zdravotní stav některých postav, správnost působení léčiv/jedů z medicínského pohledu. Jsou rozebírány profese vrahů, použité prostředky (nejčastěji léčiva), atd.

Protagonisty ve většině případů jsou Hercule Poirot a slečna Jane Marplová. Nezůstalo jenom při nich, dalšími jsou například inspektor Jepp, Tommy a Pentlička (Tommy & Tuppence), plukovník Race a jiní.

Sortiment léčivých přípravků a látek používaných v dílech ­Agathy Christie k léčbě zdravotních neduhů i k vraždám je značně rozmanitý a rozsáhlý a do jisté míry odráží vzdělání spisovatelky.

Vzdělání v oboru ošetřovatelství a farmacie i následná praxe pomohlo britské spisovatelce v péči o pacienty během první a druhé světové války, ale také v její tvůrčí literární činnosti. ­Pokud jde o farmaceutické vzdělání Agathy Christie, nachází­me v literárních zdrojích více informací, jejichž slučitelnost a interpretovatelnost je někdy komplikovanější vzhledem ke specifickému a odlišnému tehdejšího místnímu vzdělávacímu systému. Agatha Christie skládala zkoušku pro asistenty (obdoba lékárenského technika) na Ctihodné společnosti lékárníků (The Worshipful Society of Apothecaries) v roce 1917. Aby se stala kvalifikovanou farmaceutickou asistentkou s právem vydávat léčivé přípravky, musela složit tři zkoušky. Dvě ústní zkoušky složila, ale závěrečnou musela skládat dvakrát, protože napoprvé neuspěla. Po úspěšném složení třídílné zkoušky z chemie, materia medica a přípravy léčivých přípravků získala Agatha Christie právní kvalifikaci k výdeji léčiv pro lékaře nebo lékárníka a označení „dispenser“. Od ledna 1917 do září 1918 pracovala v této funkci v nemocnici Červeného kříže v Torquay. A zodpovědně viz dále – přesto byl „Výdej léčiv po určitou dobu zajímavý, ale monotónní“ (na rozdíl od ošetřovatelství) „nikdy bych o něj nestála jako o stálé zaměstnání“. Možná k tomu přispěl i onen zmíněný pocit zodpovědnosti. Sama Agatha Christie jej ve své autobiografii označuje jako „nervózní zděšení“, když měla podezření, že se dopustila chyby při přípravě masti obsahující kyselinu karbolovou (fenol). Postup přípravy vyžadoval přidání malého množství čisté kyseliny karbolové do masti, kterou míchala na desce. Toho dne připravila mnoho masťovek s mastí. Poté, co šla večer spát, se ve tři hodiny ráno probudila hrůzou, zda nepoužila víko od kyseliny karbolové na masťovku s léčivem. Možná víčko umyla, ale možná také ne. Pokud by se na kůži nanesla vrchní vrstva masti obsahující koncentrovanou kyselinu karbolovou, věděla, že způsobí pálení a bolest, znecitlivění a ztrátu citlivosti v postižené oblasti kůže, ztmavnutí barvy kůže a nekrózu tkáně. „K smrti znepokojena“ se vydala přímo do nemocniční ambulance a zkontrolovala každou z připravených masťovek, postupně každou otevřela a snažila se odhalit charakteristický fenolový zápach. Prozrazující zápach nebyl zjištěn. Přestože nebyl hlášen žádný zraněný pacient, byla to jedna ze záhad, která zůstala nevyřešena! Tato událost posílila její strach, že při přípravě léčiv udělá chybu.

Ve své autobiografii vypráví další příběh, kdy vnuk jejího přítele dostal recept, v němž lékárník, jeden z „nejpečlivějších a nejdůvěryhodnějších lékárníků“ v ústavu, omylem „závažně předávkoval“ přípravek opiem. Následky této chyby nebyly zveřejněny.

Vraťme se k meritu příspěvku.

Jaterní tobolky Dr. Loughbarrowa
(Dr. Loughbarrow‘s Liver Capsules)

Tyto tobolky jsou vzpomenuty pouze v případu Němý svědek. Informace o nich jsou poměrně skoupé, byť byly údajně inzerovány na všech vývěsních štítech, a jednalo se o velmi dobrý přípravek podle lékárníka, muže středního věku, upovídané povahy. Poirotovi tvrdil, že zjistí, že jsou velmi účinné. Dále se dozvídáme, že se užívaly po jídle, a že byly distribuovány v baleních po 25, 50 a 100 tobolkách. Přípravek se skládal z průhledných tobolek, ze tří čtvrtin naplněných tmavě hnědým práškem. Obsahoval aloe a podofylin – všechno docela mírná a neškodná léčiva podle mínění Dr. Graingera.

V analýze nemocí a léčiv zmíněných v dílech Agathy Christie nacházíme zmínku o stejném složení přípravku – aloe a podofylin – tedy složkách s laxativním účinkem. Ty byly patrně obsahem všech lékových forem – roztoků, tobolek a pilulek s tímto určením. Již v biblických dobách byly známé a používané prostředky s projímavými vlastnostmi: aloe (projímavé látky jsou ve šťávě v části pod pokožkou listů), dužina plodů kolokvinty obecné (­Citrullus colocynthis) sloužila jako silné projímadlo, plody ­fíkovníku smokvoně (Ficus carica), olivový olej, aj.

Protože bylo označení „jaterních“ léčivých přípravků vzhledem k jejich účinku zavádějící a předmětem velmi zdlouhavé a nepříliš příjemné komunikace s Federální obchodní komisí Spojených států, dospěla k úkolu přesvědčit výrobce, aby z názvu svých výrobků vypustily slovo „jaterní (liver)“. V průběhu let se také měnilo složení těchto přípravků. Popisované produkty vyvolávaly projímavé účinky působením v tlustém střevě, zatímco játra byla jejich účinků ušetřena. Uvedené platí i pro následující „jaterní“ přípravky.

Hercule Poirot projevil v citovaném případu profesionální zájem o lékárničku. Byla umístěna v domě, v koupelně. Z filmového záběru vidíme, že obsahuje Malé jaterní pilulky Rexall. Ty patrně v knižních verzích nejsou vzpomenuty.

Malé jaterní pilulky Rexall (Rexall Little Liver Pills)

V tomto případě není pojmenování přípravku eponymem. Rexall bylo totiž označení řetězce amerických lékáren a odtud i součást názvů jejich značkových výrobků. Část názvu „Rex“ byla odvozena od jména Ellen M. Regisové (rex, regis, m., – latinské regis, znamená královský), přeneseně potom „Rexall remedies“, královská léčiva. V roce 1903 přesvědčil Louis K. Liggett 40 ne­závislých lékáren, aby investovaly 4 000 dolarů do maloobchodního družstva United Drug Stores, které prodávalo výrobky pod značkou Rexall.

Složení:
- extrakt z durmanu obecného (Datura stramonium), výtažek z blínu černého (Hyoscyamus niger), obsahující tropanové alkaloidy, které jsou zodpovědné za psychoaktivní účinky a mohou být silně toxické (1 tableta měla obsahovat celkové množství 0,005 mg alkaloidů, na jiných primárních obalech, tubách bylo uvedeno 1/20 grainu – 0,155 %),
- aloin, obsahující tropanové alkaloidy, které jsou zodpovědné za psychoaktivní účinky, a mohou být silně toxické,
- extrakt z kořenů noholistu štítnatého (Podophyllum peltatum) a noholistu himálajského (Podophyllum emodi), obsahující podofylin, který působí jako silné projímadlo, které může vést k poškození CNS,
- pryskyřici z kořenů svlačce počistivého (Convolvulus scammonia), obsahující jalapin s projímavými účinky,
- oleoresin z papriky, obsahující kapsaicin.

Tuby obsahovaly 100 těchto malých jaterních pilulek. Zajímavostí bylo, že se víčko tuby otáčelo tak, aby se pilulky dávkovaly po jedné. Tento „patent“ se stal součástí reklamních kampaní. Dávkování bylo 1 až 4 pilulky podle potřeby pro dosažení požadovaných projímavých účinků. Korektní bylo upozornění na některých obalech: „v případě přetrvávajících křečí, zvracení nebo bolestí břicha projímadlo neužívejte, ale poraďte se s lékařem.“

S třetím druhem jaterních pilulek se setkáváme v posledním románu Agathy Christie Brána osudu. Tento léčivý přípravek je zde letmo a jenom jednou uveden bez dalších souvislostí, na druhé straně o něm víme mnohem více, pokud jde o jeho autora, složení a použití. Kromě Carterových malých jaterní pilulek je v tomto románu zmíněn rovněž Mnišský balzám.

Carterovy malé jaterní pilulky (Carter‘s Little Liver Pills)

Carterovy malé jaterní pilulky (po roce 1959 pouze Carterovy malé pilulky, Carter‘s Little Pills, viz výše) byly vytvořeny jako patentovaný léčivý přípravek Dr. Samuelem J. Carterem, lékárníkem z Erie v Pensylvánii v roce 1868. Při přejmenování přípravku byla rovněž změněna účinná látka na laxativně působící bisakodyl. Původní účinné látky údajně obsahovaly 1⁄4 grainu (16 mg) aloe a 0,062 grainů (4,0 mg) podofylinové pryskyřice.

Hoyt změnil v roce 1959 název na Carter‘s Little Pills na popud Federální obchodní komise, která vznesla námitky proti reklamním tvrzením, že pilulky zvyšují odtok žluči z jater, a Nejvyšší soud Spojených států odmítl zasáhnout.

Propagace tohoto přípravku byla poměrně masivní a vzhledem k obsahu i matoucí. Několik příkladů: Pozitivní léčivo na bolest hla­vy. Pilulky vždy vyléčí bolest hlavy. Bolest hlavy pozitivně vyléčí Carterovy malé jaterní pilulky. Máme na mysli vyléčí, ni­ko­liv pouze zmírní. Následuje řada dalších indikací: zácpa, dys­pepsie, všechny formy žlučníkových potíží – „v kratším čase, s menším množstvím léčiv a za méně peněz než jakýkoli jiný léčivý přípravek“.

Podporují trávení, zmírňují potíže z příliš vydatného jídla, napravují poruchy žaludku, stimulují játra a upravují střeva. Toho všeho dosahují užíváním pouze jedné malé pilulky v jedné dávce.

Pokud potřebujete nějaký přípravek na játra, vyzkoušejte nej­prve tyto pilulky. Pilulky jsou malé, dávka je malá, cena je malá, ale dobro, které přinášejí, je velké.

Máme na mysli vyléčení, nikoliv pouze úlevu. A můžeme ­dokázat, co tvrdíme.

Mnišský balzám (Friar’s Balsam)

Najdeme jej také pod alternativním lékopisným názvem Složená benzoová tinktura (Compound benzoin tincture, např, USP29, NF24), kde byly kategorizovány jako protektivní látky. S podobným léčivem – tinkturou benzoovou – se můžeme setkat např. v ČsL 1.

Přibližně kolem roku 1760 stál u zrodu Mnišského balzámu anglický lékař a poslanec (1715–1717) Joshua Ward (1685, někdy se uvádí kolem roku 1684, jindy 1686–1761).

Dr. Ward byl považován za proslulého „šarlatánského“ lékaře. Je pohřben v jižním transeptu Westminsterského opatství bez náhrobku. Zamýšlená socha byla pro opatství příliš velká, nyní se nachází ve Viktoriině a Albertově muzeu (Victoria and Albert Museum) v Londýně. Kromě autorství Mnišského balzámu je znám jako první výrobce kyseliny sírové v Anglii a filantropickým smýšlením – založil dvě nemocnice pro chudé, od pacientů nevybíraly žádné poplatky. Renomovaní lékaři ostře odsuzovali řadu jím připravených léčivých přípravků pro jejich toxicitu a letalitu, což bylo patrně příčinou nelichotivé charakteristiky Dr. Warda, které se mu dostalo od Samuela Johnsona, který o něm prohlásil, že byl nejhloupějším člověkem. Zbohatl na populárních patentovaných léčivých přípravcích, známých jako Wardovy kapky a pilulky. Měly vyléčit lidi z jakékoliv nemoci. Existovalo podezření, že obsahovaly velké množství antimonu, který je jedovatý a může způsobit trvalé poškození jater. Pilulky byly uměle obarvené na červeno, fialovo a modro. Historik Jeremy Black poznamenal, že „Wardovy přípravky zabily tolik lidí, kolik jich vyléčily“. Lékárník Joseph Clutton publikoval v roce 1736 rozbor Wardových pilulek v knize, jejíž název bychom mohli přeložit: „Pravdivé a upřímné vyprávění o dobrých a špatných účincích pilulek a kapek Joshua Warda“. (True and Candid Relation of the Good and Bad Effects of Joshua Ward‘s Pill and Drop). Clutton zjistil, že dvě z pilulek obsahují antimon a kobalt a druhá arsen.

Složení:
- storax (ve formě balzámu nebo roztoku), což je pryskyřice získaná z dřeviny ambroň východní (Liquidambar orientalis). Pro své antibakteriální, antiseptické a protizánětlivé účinky měl široké uplatnění, aplikoval se zevně (většinou se kryl adhezivním obvazem) i vnitřně (ve formě roztoku nebo inhalačně).
- benzoová pryskyřice získaná ze stromu majícího více pojmenování – sturač, též styrač benzoový nebo benzovník (Styrax benzoin). Používá se jako dezinfekce, k hojení kožních problémů (ekzémů, suché kůže). Příznivě ovlivňuje dýchací problémy a přípravky z ní vyrobené mírní a zlepšují psychické zdraví.

Dalšími složkami jsou: aloe kapská (Aloe capensis), aloe bar­ba­doská, synonymum aloe pravá (Aloe barbadensis, syn. Aloe vera), toluánský balzám, ČsL 1) získaný nařezáním kůry ­vono­dřevu balzámového (Myroxylon balsamum). Z kapalin ethanol jako menstruum a čištěná voda.

Americký úřad pro potraviny a léčiva (Food and Drug Admi­nis­tration, FDA), podobně i jiné národní lékové agentury, např. australská, zařazuje vybraná léčiva mezi tzv. neschválená (unapproved) léčiva, jejichž výdej je vázán na lékařský předpis: ta představují pro pacienty značné riziko, protože nebyla přezkoumána úřadem FDA z hlediska bezpečnosti, účinnosti a kvality. Bez tohoto přezkoumání nelze zjistit, zda jsou tyto léčivé přípravky bezpečné a účinné pro zamýšlené použití, zda jsou vyráběny způsobem, který zajišťuje jejich stálou kvalitu, nebo zda je jejich označení úplné a přesné. Neschválená léčiva vedla k poškození pacientů a agentura pracuje na ochraně pacientů před riziky, která tato léčiva představují. Kanadská léková agentura zakázala zásilkový výdej tohoto přípravku. U Složené benzoové tinktury hrozí vznik kontaktní dermatitidy.

V detektivním příběhu Agathy Christie Cyankáli v šampaňském si Rosemary Bartonová stěžuje po prodělané chřipce na slabost a bolest hlavy. Sandra (Alexandra) Farradayová projevuje zdvořilý zájem a ptá se jí, zda má aspirin. Odpovědí je „Mám Fevrovy tablety.“

Fevrovy škrobové tobolky (Cachet dr. Faivre)

V meziválečné Evropě se jednalo o oblíbený přípravek v lékové formě škrobových tobolek (balení se mělo uchovávat na suchém místě), který měl v průběhu několika minut (na některých obalech bylo konkrétně uvedeno v průběhu deseti minut) působit analgeticky u neuralgie, bolesti zubů, revmatismu, dny, chřipky atd. Byl vyráběn v lyonské lékárně (laboratořích) P. Basseta v letech 1940–1980 (je otázkou, zda je platný údaj, že tyto perorální škrobové tobolky byly zavedeny v roce 1897). Léčivý přípravek byl vyvážen do mnoha zemí včetně Spojeného království, Německa nebo tehdejší Československé republiky – viz rozsáhlá reklama, např. v časopise LADA – módní svět, týdeník inteligentních žen v roce 1929, v Lidových novinách 1931. Reklama byla doprovázena sloganem: Nač trpěti? Jediný Cachet Dr Faivre (francouzský Fevrův prášek) rychle utiší. Účinná látka byla uzavřena v obalu z pasty nebo želatiny. Byla označena jako „oxyquinothéine“ (oxychinotein), což byla směs chinin-salicylátu a kofeinu.

Složení:- fenacetin 300 mg
- oxychinotein 200 mg
- oxid hořečnatý 100 mg

První poznámka.: V románu vyšetřuje případ vraždy plukovník Johny Race. Román vznikl přepracováním povídky Žlutý kosatec, v níž vystupoval tradičnější a věhlasnější detektiv Hercule Poirot.

Druhá poznámka se týká fenacetinu, který vyvinula v roce 1887 společnost Bayer jako analgetikum a antipyretikum. Vzhledem k jeho nežádoucím účinkům (nefropatie a methemoglobinemie) byl stažen z trhu (v Kanadě 1978, ve Spojeném království 1980, v USA 1983).

Třetí poznámka se vrací k eponymům. V medicíně a farmacii to jsou termíny k označení příznaků, známek, syndromů, postupů, nástrojů, badatelů, léčivých přípravků atd., které jsou ­pojmenovány po skutečných nebo smyšlených osobách. Kdo byl dr. Faivre se nám nepodařilo zjistit.

Eastonův sirup, Aitkenův sirup
(Easton´s Syrup, Aitken´s Syrup)

Nejméně ve třech detektivních příbězích Agathy Christie – Cyankáli v šampaňském (1946), Karibské tajemství (1964) a Zapomenutá vražda (1976) je vzpomínán léčivý přípravek Eastonův syrup. Snad nejpoutavěji v rozhovoru slečny Marplové s doktorem Haydockem. Kdy nenápadným, rafinovaně naivním způsobem dosáhne slečna Marplová svého. „Večer pak slečna Marplová prohlásila, že se necítí dobře a půjde si lehnout. A nazítří ráno poslala pro dr. Haydocka. Dr. Haydock byl už řadu let lékařem, přítelem i spojencem slečny Marplové. Vyslechl vylíčení příznaků jejího ochoření, prohlédl ji... „Na ženu vašeho věku“, řekl, „a navzdory vašemu zdánlivě křehkému vzezření jste v pozoruhodně dobré formě.“ „Já vím, že můj celkový zdravotní stav je dobrý“, odpověděla slečna Marplová, „ale musím se vám svěřit, že se cítím tak nějak moc unavená – jako vyčerpaná.“ „Pošlu vám sem něco na posilnění“, řekl dr. Haydock úslužně. „Díky, pane doktore. Eastonův syrup vždycky pomůže.“

A zde příběh neméně zajímavě pokračuje. Ačkoli je sirup pojmenován po doktoru Johnu Alexandru Eastonovi (1807–1865), profesoru Materia Medica, působícím v městské nemocnici v Glasgow, je často nazýván také podle doktora Williama ­Aitken (1825–1892), profesora patologie v Royal Victoria Hospital v Netley, který zveřejnil původní složení a přípravu sirupu ve své knize Věda a praxe v medicíně (The Science and Practice of Medicine, 1857). V pozdějších vydáních vysvětluje, že ačkoli není přípravek uveden v lékopise a ačkoli způsob jeho přípravy nebyl publikován předtím, než mu Dr. Easton laskavě poslal zprávu o tom, jak se připravuje, stala se tato kombinace velmi oblíbenou po celé zemi jako obecné tonikum při anémii a kachexii obecně. V písemnictví se můžeme bohužel setkat u obou autorů s chybným psaním jejich jmen (Eaton, Akin).

Přípravek byl zaveden do praxe kolem roku 1866, přičemž jeho objevitelé, Dr. Easton i Dr. Aitken, jej používali již nějakou dobu před tímto datem. Původní postup byl zveřejněn v ­časopise ­Medical Press and Circular z 20. června 1866, v časopise New York Medical Journal z února 1867 a v časopise American Journal of Pharmacy z března 1867.

Přípravek byl používán jako hořké „tonikum“. Složení přípravku předurčovalo jeho použití. Eastonův sirup zlepšoval nespavost, a kromě výše uvedených stavů byl velmi účinný u nachlazení a malárie. Napomáhal imunitnímu systému a procesu zotavování po operaci. Uvádělo se, že fosforečnan železitý posiluje a tonizuje orgány a také posiluje strukturu kostí, další účinná složka – strychnin působí jako známé tonikum pro nervový systém. Poslední účinnou složkou byl fosforečnan chininu.

Záhy se začaly objevovat dvě skupiny problémů. První se týkala výhrad vůči složení a postupu přípravy. Komentáře různých lékárníků se obecně shodly, že původní postup byl chybný ve více ohledech (vágní a neurčité formulace přípravy) a poskytoval produkt, který se rozkládal a srážel, zveřejněno např. v časopise Philadelphia Journal of Pharmacy a přetisknuto v časopise E. M. Journal v květnu 1867. V témže časopise se o dva měsíce ­později, v červenci 1867, objevil článek z pera Dr. Jos. Adolphuse, v němž hovoří o sirupu, který označuje jako svůj „Renovator“, ale který redaktor časopisu charakterizuje slovy: „Je třeba si všimnout, že se téměř shoduje s recepturou „Compound Tonic Mixture“, která byla v časopise uvedena dříve.“

Někdy mohou dva i více lidí objevit totéž nebo něco velmi podobného v takřka stejnou dobu. Maně mně na mysli vytanuly přesmutné situace našeho největšího a dosud nedoceněného Čecha (připomeňme si jeho touhu „uvidět svou vlast Böhmen“) Jaroslava Cimrmana (mnohými z neznámých důvodů, patrně pramenících z neznalosti, považovaného za fiktivní postavu, tyto pochybnosti jsem v zahraničí nezaznamenal...) při jeho návštěvách patentového úřadu, když mu úředník opakovaně sděloval „Teď, teď tu byl...!“.

Navíc, a to možná mnozí z nás ani nevědí, že vyšel v The New York Times dne 6. srpna 1975 nekrolog u příležitosti úmrtí postavou sice nepříliš vysokého (pět stop a čtyři palce, tedy asi 157,5 m), avšak stále agilního detektiva, který s okouzlujícím, ale obrovským egem a lámanou angličtinou vyřešil nespočet záhad, přinášející smutnou zprávu: Hercule Poirot, slavný belgický detektiv, je mrtev. Osud, náhoda nebo symbolika, že takřka v tentýž den má vyjít prázdninové dvojčíslo našeho časopisu.

Druhá skupina námitek spočívala v používaných domácích odměrkách o nestandardním objemu, tedy souvisela a nejistou a proměnlivou kapacitou a otravou strychninem.

Britský lékopis z roku 1932 zavedl řadu změn a doplňků. ­Syno­nymem Sirupu Dr. Eastona je Syrupus ferri, quiniae et strychniae phosphatum. Tento sirup se připravuje podle receptury předepsané v Britském lékopise z roku 1932 pro Syrupus Ferri Phosphatis cum Quinina et Strychnina (Sirup s fosforečnanem železitým s chininem a strychninem), splňuje požadavky na daný přípravek, přičemž chinin-sulfát je vynechán. Chinin, strychnin nikoli.

Místo závěru se věnujme otázce, zda se někdy setkali ­slečna Jane Marplová a Hercule Poirot při řešení téhož případu? Odpověď zní: nikoliv. Hercule Poirot se se slečnou Marplovou v románech Agathy Christie nikdy nesetkal. I když žili ve stejné době, Agatha Christie se postarala o to, aby se jejich cesty nikdy nezkřížily. Obě postavy musely být samostatné a Agatha Christie nechtěla, aby mezi nimi vznikl pocit konkurence. A zase ta aso­ciace. Na druhé straně byla shoda na setkání Cimrmana a Zoltána Kodálye v Egeru, kam se oba dostavili, leč se nesetkali. Neboť každý z nich zamířil do jiného Egeru... jak si čtenáři našeho periodika jistě pamatují.

Literatura u autora.
Doc. RNDr. Jozef Kolář, CSc.