Nebe plné draků

Vyšla nová kniha Stanislava Havlíčka. Jmenuje se Nebe plné draků a je hlavně z jeho mise s Lékaři bez hranic v Gaze. Těsně po sjezdu si o ní povídal jako host Lucie Výborné v Českém roz­hlasu. A protože je celý rozhovor dostupný online (1url.cz/@nebedraku) z toho našeho vlastně zbylo jen několik fragmentů.

Aktuálně nejsem úplně vstřícný ke krvákům, zvlášť, když jsou pravdivé. Podvědomě se tomu bráním a nechci si je moc při­pouštět k tělu. Proto možná vnímám, že je tahle kniha o misi a z mise trochu jiná než předchozí.

Je. Už po první misi na Západním břehu v roce 2021 jsem měl pocit, že tamnímu konfliktu nerozumím a potřebuji víc informací. Taky jsem po návratu, to zrovna létaly rakety z Gazy směrem na Tel Aviv a Jeruzalém, zjistil, že mám v sobě určitá získaná klišé a samozřejmosti, se kterými najednou nemohu souhlasit. Proto jsem po prvních dvou kapitolách věnoval docela dost stránek na vysvětlivky a srovnání.

Přesně to jsem myslel, mise v Gaze vlastně začíná až na straně 65 a ani tam to není stylem: sedím v lékárně v Gaze a kolem se střílí z tanku a dopadají rakety… Vysvětlivky, jak ty říkáš, jsi to pojal globálně, kromě událostí z Blízkého východu je tam i Čína nebo Palachův týden v roce 1989.

Psal jsem to s vědomím, že to bude v českém prostředí ojedinělý názor z opačné strany. A že bude obtížné vysvětlit, že cílem není obhájit Palestince nebo stranit Hamásu. Cílem je ukázat probíhající dehumanizaci. Ukázat, že ve veřejném prostoru i v obyčejné české hospodě vnímáme Gazu a její obyvatele jako nějaký probíhající experiment, ve kterém zavíráme oči před nezměrným utrpením. Je vlastně výhoda, že kniha vychází právě v listopadu. Čínské a české protesty z roku 89 mají ilustrovat, že my jsme měli obrovské ště stí a podle toho trochu posuzujeme, že i jiní lidé v jiných zemích měli a mají možnost svrhnout vládu jedné strany… Měli jsme ště stí, že proti nám před 35 lety nejely tanky a armáda se samopaly.

Vedle toho je ale kniha plná zážitků lékárníka z polikliniky i porodnice. Jsou tam potíže se zásobováním, obtížné rozho­dování o tom, kdo a kolik dostane léků. Taky tam je role plá­nování s ohledem na veřejné zdraví, očkování, screeningy.

Ano, to všechno se dá dělat i ve velmi stresovém a nestandardním prostředí bez jakékoliv fungující infrastruktury. O to horší je pak doma poslouchat výmluvy, proč to v našich lékárnách, v klidu a relativní bezstarostnosti z různých pseudodůvodů nejde.

Je to samozřejmě silná, intenzivní i krvavá kniha. Přeji hodně čtenářů a jsem sám zvědav na jejich reakce. Třeba nám nějaké napíší i do časopisu. A pro inspiraci na další knihu jeď radši někam k jezeru Ontario nebo jinam do pohody. Jenže tam Lékaři bez hranic asi nejezdí.

Zdeněk Pokorný