Když se sejde OSL s OSLem

I když to byla velká improvizace, letošní Shromáždění OSL Třebíč se opravdu vydařilo. Pravidelně pořádáme setkání druhé pondělí v říjnu. Letos se do hotového programu „už“ v pátek vklínila Kooperativa s drobným sdělením, v neděli zavolala kolegyně moderátorka, že má rýmu s kašlem a nepřijde, a do třetice se v pondělí ráno telefonicky omluvil prezident, že je nachlazený, a prý jestli bych to odpřednášel za něj, když mi pošle materiály. Inu, co dělat? Prohlédl jsem si přednášku, nadechl se a nějak jsem to odprezentoval.

Tím ovšem anabáze nekončila. Ve středu mělo Shromáždění OSL Žďár nad Sázavou a prezident mne požádal, jestli bych ho nezastoupil i tam. Rozkaz zněl jasně, prostě dva OSLy.

Vyrazil jsem tedy do Žďáru. Přijel jsem do rozběhnutého shromáždění, odpřednášel prezidentovu přednášku, a když opadl stres, přišel čas všímat si, jak to ve Žďáře chodí. Naposledy jsem byl na jiném OSL před cca 15 lety v Benešově. Ale po přestupu do Třebíče, jako v té pohádce o Zlatovlásce, mi hodili veslo a pluj. A tak se už 13 let v našem představenstvu snažíme a pilujeme průběh shromáždění.

Zásadní rozdíl mezi Třebíčí a Žďárem je v jídle. My máme švéd­ský stůl, zatímco ve Žďáře kuřecí plátek s rýží a restovaný brambor. Ve volbě volební a mandátové komise se shodneme. Severní Korea je náš společný vzor a 105 % voličů hlasuje pro. On to nikdo nechce dělat, tak jsou všichni rádi, že se někdo obětoval. Ve Žďáře pravidelně volí i návrhovou komisi. To my v Třebíči už roky ne. Pokud by mne jako delegáta chtěl někdo zavázat jakýmkoli usnesením, může kandidovat a jet sám, nebo si tu návrhovou komisi musí navrhnout. U nás panuje císařský osvícenský absolutismus a tvrdá ruka. Žďár je výspou demokracie na Vysočině.

Společně jsme poznali, že na „každú robotu je nám treba špe­cialistov“. U nás volby dělá Richard a já jsem tuto agendu vypustil z hlavy. Už si ani nepamatuji, jestli se na hlasovacím lístku škrtá nebo kroužkuje. Stejně tak ve Žďáře bylo vidět, že organizace voleb je v rukou kolegů, kteří to nedělají prvně. V kuloárech jsem se dozvěděl, že ty řády nikdo jiný nechce číst. Což máme také společné. Pokud bych měl připravovat zvláštní volební shromáždění (to s přenosnou urnou, jako mají například v Brně), skládám funkci, protože se mi ta pravidla nechce učit.

Shromáždění OSL Žďár pro mne bylo i malým zenovým cvičením. Mé pocity se blížily situaci, když jsem nechal shromáždění OSL poprvé moderovat naši Šárku. Skvělá moderátorka, ale znáte to… Někdy bych věty formuloval jinak. Ale je to její práce, já musím potlačit ego a říct si, že ona ví, co dělá a jsem tam jen proto, abych ji případně vytáhl z bryndy, kdyby se dostala do úzkých. Třeba když vybízela ke kandidatuře na delegáta Sjezdu slovy: „Dámy, nebojte se a jeďte. Je to i s přespáním s panem předsedou.“ Společně jsme se pak snažili ze situace vybruslit, a přitom zabrušovali hlouběji a hlouběji. Co věta, to perla. Každá další na sebe jako sněhovou kouli nabalovala představu přespání s panem předsedou, až z toho na konci byla lavina smíchu. Oba jsme si oddechli a shromáždění mohlo pokračovat. Jen ve mně zůstala lehká pachuť, že ani přespání s panem předsedou, tedy se mnou, Císařem, není dostatečné lákadlo k účasti na sjezdu.

Podobné pocity jako napoprvé s Šárkou jsem měl i ve Žďáře. Některé věci bych dělal jinak. Ne lépe. Jinak. Svižněji. Více direktivně. Ale to je můj způsob, který určitě nevyhovuje i některým členům našeho OSL, jen mi to neřeknou. Nakonec, když bylo po všem, měl jsem dobrý pocit, jak to kolegové bravurně zvládli.

Nová zkušenost byla nahlédnutím pod pokličku, jak to ­dělají jinde. To se často nepoště stí, když jste v jednom OSL 14 let. Přes všechny manuály se v tom všichni plácáme po svém a přizpůsobujeme suchou řeč paragrafů košaté realitě života. Vřele doporučuji občas vykročit z komfortní zóny a zajet k sousedům. Potkáte spolužačky, které jste léta neviděli a máte-li před nimi něco přednášet, roztřesou se vám kolena, jako by vám bylo dvacet a klepali jste právě na dveře jejich kolejního pokoje se zcela zřejmými úmysly.

Přemek Císař