Co určitě stojí za přečtení

Jirák, R.: Farmakoterapie neklidu u demencí
Psychiatrie pro praxi č. 3/2024

Neuropsychiatrické příznaky demence představují závažnou skupinu poruch u pacientů s touto nemocí. Nejnápadnější a nejvíce rušivé jsou příznaky neklidu – agitovanost, hrubý neklid, agresivita, emoční poruchy – apatie, deprese, úzkost, dysforie, afektivní labilita. Dále jsou to poruchy spánku (nespavost i somnolence). Často to vede k tomu, že musí být pacient hospitalizován. V léčbě se nejprve dává přednost nefarmakologickým metodám – úprava prostředí, kognitivní trénink, cvičení, terapie světlem, aromaterapie, muzikoterapie, individuální pohovory. Jen výjimečně volíme mechanické omezení pacienta na co nejkratší dobu.

U většiny pacientů je nakonec nutné použít psychofarmaka alespoň jednorázově či krátkodobě. První volbou jsou antipsychotika. Pacienty jsou většinou senioři, kteří mají snížený obsah vody v organismu a zpomalený metabolismus léčiv a zvýšený výskyt nežádoucích účinků. Volíme proto nízké dávky s opatrným zvyšováním strategií „start low, go slow“.

Přednost dáváme antipsychotikům 2. a 3. generace, z 1. generace jen haloperidol a melperon (25–50 mg na noc). Z 2. generace se nejčastěji používá tiaprid (300–600 mg denně), dále kvetiapin (25 mg na noc), risperidon v malé dávce (0,25–2 mg denně). Dále se používají olanzapin, ziprasidon, klozapin (jen při rezistenci na ostatní antipsychotika), aripiprazol, brexpiprazol, s lurasidonem jsou zatím malé zkušenosti.

Z ostatních lékových skupin se někdy využívají antidepresiva (při agitovanosti) – citalopram, escitalopram a sertralin. Výjimečně a krátkodobě se u akutního neklidu mohou použít benzodiazepiny. Zkoušeny byly i stabilizátory nálady, s malým efektem karbamazepin a bez efektu lithium a valproát. Zkouší se i podávání melatoninu, agonistů kanabinoidních receptorů, memantinu.

Vymětal, J., Horák, P.: Kardiovaskulární rizika systémové léčby glukokortikoidy
Vnitřní lékařství č. 6/2024

Glukokortikoidy jsou skupinou léčiv používaných v mnoha oborech medicíny. Jsou velmi efektivní, ale mají řadu závažných nežádoucích účinků zejména při dlouhodobém užívání vyšších dávek. Nežádoucí účinky zahrnují i kardio­vas­­kulární oblast – retence tekutin, hypertenze, předčasná ateroskleróza, žilní trombembolismus, ICHS, CMP, srdeční selhání a arytmie. Jejich výskyt je závislý na dávce a četnost narůstá s délkou léčby.

Např. u revmatoidní artritidy riziko narůstá již od dávky 5–9 mg prednisonu denně a při 80 dnech terapie. Rizikovost souvisí i s genetickými polymorfismy glukokortikoidních receptorů. Vysvětluje se tím i individuální rozdílnost rezistence a toxicity těchto léčiv.

Hypertenze se vyskytuje až u 20 % pacientů s iatrogenním Cushingovým syndromem. Z arytmií se po kortikoidech může vyskytnout flutter a fibrilace síní. Zvýšené je i riziko plicní embolie. Ke snížení rizika vzniku kardiovaskulárních nežádoucích účinků glukokortikoidů může přispět hlavně efektivní léčba základního onemocnění. Při dosažení remise se musí včas snížit dávka glukokortikoidů či vybrat jiný způsob terapie.