Ze života právníka v Komoře – díl šedesátý první, kde je zakopán smysl?

Léto je pryč a neutuchající zájem o umění obvykle týdenního naskladňování dodal zkratce LPOD úplně nový význam – Letně Prázdninové Orgie z Prahy. Ale vážně, první zkušenosti ukazují, že ty přípravky, které měly potenciál stát se dostatkovými, se jimi skutečně staly. Které to jsou? Ty kterých bylo dost, či spíše tak akorát, a přesun do kategorie s omezenou dostupností je zachránil před přehnanými objednávkami na mnoho měsíců.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Bohužel se ukázalo, že ne celý komplex opatření z novely zákona o léčivech funguje, jak má. Možná nemáme všechny informace a mýlíme se, nicméně se zdá, že stále vázne to, co vázlo už před novelou. Totiž včasné ohlašování přerušení nebo ukončení dodávek ze strany držitelů registrací a vytvoření dvouměsíční zásoby k datu ukončení nebo přerušení. Přičemž včasné ohlášení je zásadní pro schopnost SÚKL a MZd včas reagovat na blížící se nedostatek. Nejen proto, aby MZd mohlo vyvíjet aktivitu k vykrytí hrozícího nedostatku zajištěním nahrazujících dodávek, ale i pro zařazení léčivého přípravku mezi omezeně dostupné. Protože zařadit lze jen ten přípravek, který držitel ohlásil. Když to neudělá, přípravek se mezi LPOD nedostane a nezabrání se tak „loupeživým“ objednávkám, které vybílí sklady distributorů ve prospěch několikaměsíčních zásob jen některých lékáren. Efekt nedostatku je posílen i objektivním nedostatkem, protože na zpozdile ohlášené ukončení dodávek nebylo možné se včas připravit.

Lékárnám, jejich provozovatelům a farmaceutům přineslo LPOD mnohé vrásky. A strach z pokuty, kterou SÚKL možná jednou uloží, až při kontrolách bude zjišťovat výkyvy od obvyklého týdenního množství. Všem říkáme, dbejte na to, abyste neulétli, aby vaše objednávky a sklad nepřekračovaly obvyklé týdenní výdeje. Vedení SÚKL i MZd chápou, že nejde o nic jednoduchého, a opakovaně dali najevo, že na pokutu budou jen zjevná překročení limitu. Využijme toho tedy a zbytečně se nestrachujme, ale nezneužívejme toho. Na druhou stranu se neobávejme nahlas mluvit o tom, že LPOD jsou další v sérii obtěžujících povinností, které se během let na lékárny valí. A i když např. oproti FMD mohou mít i nějaký smysl, přidělávají práci, zdržují od samotné péče o pacienta, stresují personál, a to vše, jako obvykle, bez odpovídajícího navýšení odměny. Jedinou odměnou, které se tentokrát má lékárnám dostat, je právo na dodávku LPOD do dvou pracovních dnů od kteréhokoliv distributora, který přípravkem disponuje, a také všeobecný předpoklad, že ty přípravky distributoři mít budou. Jedině tehdy si farmaceut při pohledu na červeně podbarvené varování o limitu na svém monitoru může pomyslet něco jako „uf, ale dobře, aspoň, že to pro paní Novákovou seženu“. Právě proto musíme upozorňovat na to, co by veškeré snahy farmaceutů mařilo. A dožadovat se, aby byla učiněna náprava. Protože jinak se bude v lékárnách zase jen odvádět spousta práce kvůli něčemu, co je k ničemu. Proto chceme, aby držitelé včas hlásili, aby měli k dispozici dvouměsíční zásobu pro období po ukončení dodávek, aby distributoři transparentně zpřístupňovali údaje o svých zásobách a plnili povinnost dodávek do dvou dnů, aby SÚKL vymáhal po všech to, co mají dělat. Z těchto požadavků nelze slevit, máme-li brát vážně celou novelu a její účinky.

Vše souvisí s otázkou po smyslu. Jaký smysl má toto, jaký ono. Provoz lékárny je svázán mnohými pravidly. Některá platí velmi dlouho, jiná jsou naopak stará jen pár let nebo měsíců. U těch nových se přirozeně ptáme: proč? Proč potřebujeme toto, jaký to bude mít účel, smysl. Smutně často jej nenacházíme. Z toho plyne frustrace z vědomí, že farmaceut věnuje značnou část energie na činnosti, o kterých neví, proč je třeba je vykonávat. To je demotivující. Lidské zdroje jsou omezené a síla člověka je vyčerpatelná. Plýtvat lidmi je slovy klasika zhovadilost. Demotivovaný jedinec bude jen těžko nadšený z další várky změn. Nebude pro změny získán, přistoupí k nim liknavě a tím snadno zmaří to, co by mohly přinést. Tím spíše musí vše dávat smysl. Vždyť i mezi nejmladší generací se ujalo jazykové klišé „Hm, to dává smysl“. Kdybych měl bez většího přemýšlení a průzkumu jen tak od boku střelit, veden více pocitem než vědomostí, kolik změn vnucených lékárnám za posledních 20 let bylo smysluplných, vyhrkl bych, že pětina. Zbytek, kdyby nebyl, bylo by lépe. Všem, nejen lékárnám.

Všichni, kteří se na vrcholu lékárenství pohybujeme roky, víme o spoustě věcí, které jsou zbytné, i o spoustě věcí, které naopak chybí. Dokázali bychom nakreslit dokonalé lékárenství. Dokázali? Hned jak si tu lehce nadutou větu po sobě čtu, nemohu se ubránit pocitu, jestli bychom byli schopni zrevidovat opravdu všechno, čím se lékárna řídí, včetně starých pravidel, které bereme takové, jaké jsou a po jejich smyslu jsme se už dávno přestali ptát. Myšlenky, které se mi okamžitě spouštějí, mě trochu děsí. Bojím se, kolik kamenů by zůstalo na kameni.

S tím však souvisí jiné oblíbené slovo. Vize. A to je zase na jiné a hodně dlouhé povídání.

Omlouvám se za to filozofování.

Byly prázdniny a já byl v Kuksu. Měli jsme při prohlídce lékárenského okruhu paní průvodkyni my tři jen pro sebe. Ano, šokovala nás cena lékovek barvených býčí krví, španělské mušky i přetěžké hmoždíře. Hlavně ale od té návštěvy nemohu vyhnat z hlavy dotek s historií, z něhož na nás hlasitě křičí pan Vývoj, že se nikdy nezastaví. Vždyť to lékárenství bylo krásné, ale současně často založené na nepodložené víře. To už dnes neplatí. Skoro. Kontrast mezi pracnou výrobou rozpadající se tabletky a hned vedle umístěnou expozicí z nastupující hromadné výroby v plné nahotě nasvěcuje rozdíl mezi zpátečnictvím a pokrokem. Jestli bylo lékárenství před sto lety nějaké a dnes je jaké je, pak si můžeme být jisti, že ne za sto let, ale už mnohem dříve, bude opět jinačí. Jen nevíme jaké.

A tak jen provokuji otázkou: Chceme to být my sami, kdo udá směr, nebo už jej udává někdo nebo něco jiného a my to zatím pod tíhou každodenního jha často zbytečných povinností nedokážeme postřehnout?