Tak to vidím já: Vypadá lékárna jako krám?

Už delší dobu se zamýšlím nad stavem českého lékárnictva a farmacie. Čím to, že jsme se z vrcholu společenského žebříčku dostali tak nízko? V dobách minulých byli lékaři a lékárníci váženými členy společnosti, za své služby se nebáli žádat nemalé částky, lidé k nim rádi přicházeli pro pomoc se svými zdravotními problémy. Lékárník byl ve SVÉ lékárně a často i před zraky svých pacientů připravoval na prostorné dřevěné táře receptury. Lidé se mnohdy museli u lékárníka zadlužit, ale nikoho by nenapadlo se na něho jakkoliv obořit nebo snižovat jeho profesní důležitost. Jsou to doby dávno minulé, neměla jsem šanci je zažít, a přesto se mi po nich stýská.

Vždy jsem byla hrdý člověk naladěný k boji za správnou věc, vybírala jsem si náročné cesty a nesnadné cíle. Farmaceutická fakulta pro mě proto byla správná volba. Usmívám se a myslím na pana prof. Hrabálka, který nejednou řekl, že studium farmacie není snadné, ale sebevědomým a inteligentním lidem bude dobrou výzvou. Dnes už toho samozřejmě po absolutoriu víme víc než dávní vážení a uznávaní lékárníci, kteří ale často léčili pomocí receptur, které obsahovaly i prášek z rohu jednorožce, o kterém se tvrdilo, že existuje.

Jsme dál, poskytujeme služby a léčivé přípravky podle směrnic WHO, studujeme nejnovější výzkumy, řídíme se EBM. Každý z nás se účastní celoživotního vzdělávání, abychom měli nejnovější informace a nejširší paletu vědomostí. Přesto všechno to ale vypadá, jako bychom ztratili společenský respekt a spolu s ním přišli i o důvěru pacientů. O důvěru, která je klíčová k dobrému navázání vztahu nejenom pacienta ke zdravotníkovi a lékárníkovi, ale i ke vztahu k vydávanému léčivému přípravku a následně k nezbytnému budování adherence a compliance.

Co je dnes jinak, když jsme o tolik dál a tolik toho víme? Už ­nenabízíme elixíry s mýtickými a vybájenými surovinami a každý z nás slíbil, že bude dbát dobra pacienta a nikdy neublíží. Proč nemáme důvěru společnosti?

Je to odosobněním po nástupu řetězců a budování jejich značky na úkor osoby farmaceuta?

Je to dramatickým úbytkem receptů na individuální přípravu a s tím spojeným poklesem její rentability, čímž přicházíme o činnost, která nás odlišovala od všech dalších profesí? Byli jsme přece jediní, kteří připravovali léky. Lidé si nás s touto činností spojovali a dokázali si představit naši práci a „řemeslo“ konkrétněji. Jak něco vážíme, mícháme a také připravovaný lék známe, protože jsme ho sami připravili. Dnes často ani lékaři nevědí, co v lékárně děláme.

Nebo to byl přesun k HVLP, co vyvolalo dojem, že neděláme
nic?

Je to námi mladými? Neumíme se dobře prezentovat a přiblížit lidem náš denní chléb?

Je to snad tím, že se hádáme mezi sebou, máme odlišné zájmy a pro veřejnost a politiky nejsme schopni se spojit a jsme tak nečitelní, že lidé neví, o co těm lékárníkům vlastně jde, když se na tom ani my sami neshodneme? Vždyť lékaři jsou taky odlišní. Jeden je neurolog, druhý urolog, ale tahají za jeden provaz.

A nebo je to jednoduše proto, že lékárna vypadá jako obchod, krám, a tára se stala pultem s monitorem, pokladnou a doplňkovým sortimentem, vedle kterého lékárník nemá ani místo na vydávané léky?

Je to snad tím, že lékárna už „nevoní“ jako lékárna?

Ať je to čímkoliv, poškozuje to pacientovu důvěru v léčbu i naše profesní vnímání sama sebe. Někteří z nás se mohou cítit frustrovaní a odstrčení na okraj odborné společnosti. Já ten pocit mám. Mám pocit, že se nemůžu dmout pýchou, že jsem farmaceut. Chci se představovat jako hrdý člen farmaceutického stavu. Vadí mi, že jsem pro společnost méně než prodavač, sanitárka, uklízeč, kdokoliv, že se mnou tři čtvrtiny lékařů mluví jako s nezdravotníkem, kterému musí vše polopatě vysvětlovat, jako bych byla úplný laik, a ne jejich profesní kolega. Vadí mi, že jsme pro společnost přežitek, nebo dokonce škodlivý hmyz, který brání zásilkovému výdeji.

Vadí mi, jak málo nás společnost vnímá jako odborníky. ­Protože mám v diplomu magistr farmacie, chci si říkat farmaceut, ale riskuji tím, že nikdo neví, co vlastně dělám. Že jsem ­vystudovala náročnou školu, mi dává do života myšlenku, že když jsem to zvládla tam, dokážu víc, než jsem si kdy myslela. Jsem na to hrdá. Chci být ale i stavovsky hrdá. Hrdá na svůj stav.

Nechci se bát, že mě zítra nahradí poštovní kurýr. Notabene když vím, jakým způsobem dnes doručují, a když víme, že na poště není možné jejich služby reklamovat. Nechci se bát ani o své pacienty ani o své blízké. Chci vědět, ne věřit, že dostanou komplexní, kvalitní a dostupnou zdravotnickou péči; že dostanou bezpečný léčivý přípravek se správnou dispenzací, že někdo eliminuje preskripční chyby a dobro pacienta bude vždy až na prvním místě.

Co bych si přála v naší farmaceutické obci vidět?

Vzájemnou spolupráci napříč spektrem našich specializací. ­Uvědomění si, jak jsme klíčoví a nepostradatelní, bez ohledu na to, kde pracujeme. Dohadovat se a vášnivě diskutovat můžeme mezi sebou, ostatně tak je vidět, že nám to není lhostejné, ale navenek musíme být jednotní a naše požadavky čitelné. Nebát se mluvit a spolupracovat s lékaři, vyzývat je k tomu. Vždyť se dříve farmacie studovala na medicíně, studenti a později kolegové se znali, vyrůstali profesně bok po boku. Dnes to můžeme vidět ve společném kampusu Farmaceutické a ­Lékařské fakulty v Hradci Králové, a mimochodem jsem za to velmi ráda a fandím tomu. Líbí se mi, že lékaři už si pomalu začínají uvědomovat velké odlehčení, které jim do týmu přinese klinický farmaceut. Jen tak dál a více toho. Jde mi o to, abychom neměli strach neuposlechnout nereálné požadavky některých majitelů/provozovatelů/manažerů, abychom s nimi diskutovali a měli rovné podmínky pro svou práci, což je primárně péče o pacienta.

Nechci se bát, že na mě jednoho dne budou vyskakovat požadavky na zkrácení času pro péči, že mi někdo naší práce neznalý bude diktovat, co mám říkat a vydávat. Jediný, kdo může ­posoudit, co a proč tu děláme a co pro svou práci potřebujeme, jsme ale my sami, respektive naši konstruktivní kolegové.

Doufám, že jednou natrvalo odrazíme podnikatelsko-politický nátlak, abychom byli ještě více upozaděni, a budeme moci s klidem řešit věci odborné a skutečně důležité. Přeji si, abychom si dokázali vrátit vážnost a důvěru. Už kvůli našim pacientům musíme zůstat, a nejen u táry.

Držím nám do dalších let palce.

Mgr. Marta Benešová