Editorial

Slýcháme, že jsou lékárníci konzervy, brání se novinkám zuby nehty a nejradši by se vrátili do světa poklidných venkovských lékáren Františka Heritese. Dokonce šéfredaktor jejich časopisu se chlubí, že je konzerva, a ne a ne přejmenovat časopis na Český lékárníček, jak navrhovala jedna vydavatelka letáků, nebo se brání i názvu Časopis českých farmaceutů.

Přitom je to úplně jinak. Lékárny jsou nabité navenek neviditelnými technologiemi, plní tak náročné legislativní povinnosti, že by se z toho každý druhý prodavač rohlíků v zoufalství udusil vlastním produktem. Lékárníci nejsou konzervy, nejsou líní, i v malých lékárnách na Vysočině spouštějí nejnovější roboty a všichni nesou na bedrech tolik povinností, že kolem nich ostatní profese tiše našlapují a když se dozví, že to všechno dělají lékárníci zdarma, ťukají si soucitně na čelo.

Mnoho lékárníků má ale podobné pochybnosti jako komorový právník Jaroslav Maršík. Proč potřebujeme toto, jaký to bude mít účel, smysl. Smutně často jej nenacházíme.

Není to odpor k novinkám, je to odpor k nesmyslům. Toto vydání časopisu silně inspirovala komunikace na světové síti. Schválně si tipněte, kolik článků vzešlo přímo z diskuze na facebooku nebo jinde na internetu. Sítí byl inspirován i zajímavý pohled mladé farmaceutky Marty Benešové v Tak to vidím já. Jedna z jejích otázek zní: Je to snad tím, že lékárna už „nevoní“ jako lékárna? Kontext si najděte o pár stránek dál, stojí to za to.

Lékárny nevoní, jejich zázemí stále častěji vypadá jako doupě noč­ního burzovního spekulanta. A ano, distribuci a distributorům se v tomto čísle také věnujeme. Tisíce novinek, ale žádná dobrá zpráva.

Období chřipek, respiračních chorob a výpadků rozrazilo dveře, lékárníci budou opět v první linii, budou se rvát jako bílí lvi, černí orli nebo zlatí hadi, ale opět s pocitem, že jsou sami a systému na nich nezáleží.

Zdeněk POKORNÝ