Tajemství psích píšťalek

Skutečná hloubka odborného přínosu se u opravdových géniů odhalí zpravidla až po jejich smrti. Toto empirické pravidlo bezpochyby splňují osobnosti, jako J. G. Mendel či R. Franklinová (rentgenová krystalografie), jejichž génius nebyl ve své době rozpoznán a byli doceněni se zpožděním. Částečně se to ale stalo i u A. Einsteina, R. B. Woodwarda a mnoha dalších osobností, které sice dosáhly vědecké slávy se spoustou poct a cen už za svého života, ale skutečně legendárního až mytického statutu se jim dostalo až po smrti. Na překážku nebývá ani fakt, že u některých byla jejich vědecká práce časem překonána. Dodnes se uděluje spousta ocenění, grantů, stipendií a profesorských postů zaštítěných jmény jako N. Bohr, M. Planck, W. Thomson (Lord Kelvin), což jen dokazuje, že i když se jejich teorie a pozorování mnohdy ukázaly jako mylné, nijak to nesnížilo jejich status opravdových géniů.

Nebylo by to ovšem empirické pravidlo, nemělo-li by své výjimky. Jednou z nejtypičtějších je Francis Galton (na obr.), který byl, podle britských novinových článků z 80. až 90. let 19. století, považován za skoro významnějšího vědce než tou dobou největší fyzik všech dob, zmíněný Lord Kelvin. Možná i proto, že jako jeden z hrstky vědců Galton naplňoval osvícenský ideál polyhistora, vědce, který na špičkové úrovni pracuje ve více zdánlivě nesouvisejících oborech. S výjimkou Nobelovy ceny, jejíž udělování i prestiž byly v době jeho života na samotném začátku, posbíral všechny tehdejší vědecké ceny, ocenění a medaile. Proto by měl být ceněn takřka na stejné úrovni, jako výše jmenovaní.

Není.

Přitom jsou jeho genialita a přínos vědě nezpochybnitelné. Byl to Galton, kdo si první všiml, že v atmosféře rotují nejen masy vzduchu o nižším tlaku (tlakové níže, cyklóny), ale (­opačným směrem) i masy vyššího tlaku vzduchu, pro něž zavedl dosud používaný termín anticyklóna (tlaková výše). Byl průkopníkem zobrazování cyklón, anticyklón, ale i dalších atmosférických jevů na mapy pro účely předpovědi počasí. Dnešním synoptickým mapám se dříve říkalo Galtonovy.

Snad nejvíc přinesl statistice. První popsal regresi k ­průměru, dříve známou jako Galtonova regrese. První rozpoznal, že u exponenciálně rostoucích nebo klesajících veličin nejsou data distribuována normálně (gaussovsky), ale jejich logaritmus ano. Tak objevil Galtonovou, dnes log-normální distribuci. Statistiku obohatil i sestrojením Galtonovy desky, hračky, která je mechanickou vizualizací, a dlouho byla jediným důkazem, centrální limitní věty. Poprvé popsal bivariátní normální a bivariátní ­log-normální distribuci. Je jedním z otců původně Galtonova, dnes Pearsonova, korelačního koeficientu.

Galton je také jedním z objevitelů individuální unikátnosti otisků prstů a otcem jejich zavedení v kriminalistice. Dále popsal a pojmenoval fyziologicko-diagnostický jev synestézie. Stvořil jednu z prvních teorií percepce. Je otcem diferenciální psychologie. A mezi mnohým dalším sestrojil i Galtonovu píšťalu, dnes známou jako vysokofrekvenční či ultrazvuková píšťala pro výcvik psů.

Vidíte trend? Jeho jméno, které nějaký čas nesla většina jeho objevů a vynálezů, jako by postupně mizelo z povědomí. ­Normálnímu rozdělení dodnes říkáme Gaussova křivka, kdybyste mluvili o Galtonově rozdělení, asi by vám málokdo rozuměl. To samé platí o Galtonově regresi, Galtonových mapách, Galtonově korelačním koeficientu a dalších. Někdy je v tom i trocha smůly. Například oblíbený rod zahradních rostlin, jihoamerická litoška, latinsky pojmenovaná na jeho počest Galtonia, nejspíš ztratí Galtonovo jméno, protože se jeví být spíše podrodem snědků (Ornithogalum). Ve většině ostatních případů jde o jednoznačný záměr. Jeho jméno bylo vymazáno z názvů několika učených společností, které vznikly na začátku 20. století, aby uctily jeho odkaz. Vše vyvrcholilo poměrně nedávno. V roce 2020 (109 let po Galtonově smrti) se University Colledge London rozhodla bez náhrady zrušit jím založenou Galtonovu laboratoř, toho času součást jejího Ústavu lidské genetiky a biometrie.

Stal se snad Francis Galton obětí moderního přepisování historie? Je posmrtnou obětí pověstné cancel culture? Trochu nejspíš ano a nikoli zcela nezaslouženě. Příčinou Galtonovy současné nepopularity se stalo, že byly důsledky velké části jeho myšlenek pochopeny a částečně experimentálně ověřeny až postupem doby. V jeho případě to znamená, že je jeho jméno ve „slušné společnosti“ stále větším tabu. Nejde samozřejmě o meteorologické mapy ani log-normální rozdělení. Plné dvě třetiny Galtonovy publikační práce jsem totiž zatím nezmínil.

Týkají se lidské dědičnosti a zručného statistika Galtona k jejímu studiu přivedla práce jeho bratrance Charlese Darwina, slavné O původu druhů z roku 1859. Velmi často, a to i v odborné literatuře, najdeme zmínku, že Galton myšlenku evoluce špatně pochopil. To ale jednak křivdí jeho intelektu a jednak je chabou omluvou pro to, co nakonec stvořil. Galton jako jeden z prvních evoluci pochopil správně a byl si od začátku plně vědom „sleposti“ evoluce. Toho, že evolučně zvýhodněné i znevýhodněné znaky vznikají náhodou (dnes bychom řekli náhodnými mutacemi). Uvědomoval si, že o tom, jaký znak nakonec v průběhu evoluce převáží, rozhoduje jediné kritérium: schopnost předat dědictví znaku potomkům.

Z počátku nepracoval s teorií dědičnosti, kterou paralelně v Brně vyvíjel augustiniánský bratr Gregor (Mendel). Pracoval s Darwinovou teorií gemulí, chemických látek, které zprostředkovávají přenos informací z rodičů na potomstvo. Přestože vznikl takřka století před objasněním struktury a funkce nukleových kyselin, byl koncept gemulí neuvěřitelně pokročilý. Měl ale i své nedostatky.

Předně oba, Darwin i Galton, zanedbávali vliv prostředí. Darwin viděl prostředí jako „nestranného soudce“ evoluce a bylo pro něj těžko pochopitelné, že by zároveň soudilo znaky hodné přežití a zároveň se na nich podílelo. Na rozdíl od Mendelových „faktoren“ (faktorů, později nazvaných alely) gemule nezprostředkovávaly jen jednoduché znaky jako barva květů, očí, vlasů…, ale měly existovat i specifické gemule pro komplexnější (dnes bychom řekli polygenní) znaky, sklony k násilí či kriminalitě, krása či ohyzdnost obličeje, inteligence… Navíc, na rozdíl od alel, gemule nefungovaly kombinatoricky, ale spíše systémem „všechno nebo nic“.

S tímto teoretickým základem začal Galton uvažovat o dědič­nosti a bohužel si k odhalování jejích zákonů nevybral nejlepší živočišný druh. Lidská dědičnost je v porovnání s hrachem či jestřábníkem přeci jen poněkud komplikovanější. A také na ní nelze učinit desetitisíce dobře řízených experimentů. Galton byl ale ambiciózní vědec a hned na úvod si vybral gemuli, jejíž dědičnost není plně odhalena dodnes. Své první stěžejní dílo v oboru dědičnosti zasvětil studiu geniality.

Vznikla kniha Dědičný génius s podtitulem Studium jeho zákonů a následků (1869). Na jejím začátku se Galton rozsáhle věnuje definicí „geniality“ či „velikosti“. Nemá přitom možnost odhalovat genialitu testováním, protože Spearman (velký Galtonův obdivovatel a intelektuální následovník) matematicky definuje inteligenci až o 30 let později a první IQ test bude ve Francii sestaven až na začátku 20. století. Galton se tedy soustředil na výsledky lidí, kteří učinili přelomové vynálezy, dosáhli úspěchů v obchodu, politice, hudbě, umění nebo v právu a soudnictví. Došel k jednoznačnému, statisticky podloženému závěru: ­Genialita je dědičná. Narodíte-li se jako potomek „génia“, máte vyšší šanci se jím také stát.

Kniha Dědičný génius je ale důležitá tím, že poprvé zavádí ­neologismus, který později otřese světem. Tenkrát ještě ve formě přídavného jména eugenní – tedy žádoucí se množit, což géniové podle Galtona jednoznačně jsou, a jeho antonyma dysgenní – tedy k rozmnožení nežádoucí. Asi už tušíte, proč Galton začal v polovině minulého století mizet z obecného povědomí.

Trvalo další dekádu, než Galton jako nový akademický obor ­navrhl eugeniku, v tu dobu již neodlučitelně doprovázenou ideo­logií, později nazvanou sociální darwinismus. To už kolem sebe shromáždil velkou skupinu mladých vědců, kteří se z většiny rekrutovali z nebývalého úspěchu Dědičného génia. Na začátku 80. let 19. století Galton na University Colledge London zakládá Eugenickou laboratoř, která bude po rozšíření a zmodernizování roku 1904 (a stále pod jeho vedením) přejmenována na Galtonovu laboratoř.

Roku 1883 pak publikuje Studia lidských schopností a jejich vývoje, bibli eugeniky, ve které mimo jiné stále postuluje, že kognitivní vlastnosti jsou většinově dědičné. Pokud může mít prostředí nějaký vliv, je to jen tím, že patřičně talentovaného člověka „naučí jeho talenty používat“.

Zároveň je ve Studiích rozpracována další myšlenka. Galtonovi se jevilo nepochybné, že vrcholem lidské evoluce je člověk viktoriánského ideálu (který spolustvořil Dědičným géniem). Člověk inteligentní, zvídavý, pracovitý, odvážný, ale mírný, skromný v nárocích, ambiciózní v ideách, fyzicky zdatný a odolný k nemocem, avšak nikterak živočišný, dbalý zevnějšku, ovšem nikterak extravagantní, věrný své choti a před svatbou sexuálně zdrženlivý, bez sklonů ke zlozvykům či hédonismům (přejídání, nadměrné pití, kouření tabáku či opia). K takovému ideálu měla dle Galtona samozřejmě nejblíže britská populace, a to, že byl „evolučně nadřazený“, dokazovalo, že pod vládou Jejího Veličenstva byla tehdy čtvrtina zemské souše a takřka třetina jejích obyvatel.

Jenže tu byl zjevný rozpor. Hodnotíme-li znaky (gemule), jež budou jednoznačně příznivé pro předání dalším generacím, půjde často o ty vzdálené, ba protikladné viktoriánskému ideálu. Pro předání gemulí dalším generacím jsou výhodněji postaveni lidé promiskuitní, agresivní, lehkovážní, ba hloupí až nevzdělavatelní.

Jak je tedy možné, že britská (tedy středostavovská) společnost dospěla „vrcholu evoluce“, když má gemule takto nevýhodné?

Galtonova odpověď byla šalamounská – tyto gemule se nakonec stanou výhodnými, jejich současná nevýhoda je právě v tom, že jsou nejnověji vyvinuté, a ještě v celém lidském ­pokolení nepřevážily. Má-li tedy, dle sira Francise, lidstvo v evoluci dále „vzkvétat“, není potřeba jen povzbuzovat „génie“ v jejich množení (pozitivní eugenika), ale je třeba z lidské evoluce také odstraňovat gemule dysgenní (negativní eugenika). Jinak hrozí, že se lidstvo na své evoluční cestě ubere zpět k úrovni vyšších primátů. A to je očividně nežádoucí.

Obhájci a revitalizátoři eugeniky často tvrdí, že se jedná o vzne­šenou, jen špatně pochopenou myšlenku, která se ve 20. století „zvrhla“. To je z historického hlediska zcela jistě nepravda. Od samotných začátků byla svým zakladatelem nabita elitářstvím, sexismem a více či méně explicitním rasismem. Krátce po vydání Studií se sám Galton vyjádřil, že by mělo být v Africe původní obyvatelstvo nahrazeno „pokročilejším“ obyvatelstvem čínským a indickým. Galton dokonce hledal „humánní“ cesty, jak toho docílit, kastraci původního obyvatelstva doplnit řízenou migrací Číňanů a Indů. Vliv jeho myšlenky na tehdejší britskou společnost dodnes dokládají indické, nejčastěji muslimské či sikhské, populace v Jihoafrické republice, Ugandě, či Keni.

Aby svůj odkaz pošpinil ještě více, zasvětil poslední léta kariéry hledání „dysgenních gemulí“ obyvatelstva pomocí frenologie, (pa)vědě, která z rysů lebky a obličeje odvozovala charakter jedince. Status vědce, který je autoritou takřka ve všech oborech napříč vědou, použil k prosazení frenologie do odborné kriminalistiky a soudní praxe. Pokud se v příbězích Sherlocka Holmese dočtete o pachateli, který „měl oči ohyzdně blízko u sebe“, je to právě vliv Galtonových frenologických prací, které vznikaly zhruba ve stejné době, jako první příběhy Doylova geniálního detektiva. Britské soudy frenologii jako důkazní metodu s konečnou platností zavrhly až po 2. světové válce. Jen stěží se dnes dozvíme, kolik lidí bylo odsouzeno jen na základě frenologických důkazů.

Galtonův odkaz ale nelze hodnotit tak příkře, jak velí současná panika. S výjimkou meteorologických učinil všechny své „legitimní“ objevy ve snaze přinést důkazy pro své eugenické teze. Galtonova regrese je výsledkem studie závislosti výšky dětí v dospělosti na výšce otců (při vojenském odvodu). Log-normální distribuce je výsledkem studií populační stability, přičemž tyto studie měly být součástí jeho apelu na odstraňování dysgenních gemulí. Bivariátní normální rozdělení, a nakonec i „Pearsonův“ korelační koeficient sestavil pro účely ukazování dědičnosti ­určitých znaků. Ve frenologických pracích vypracoval ­topologizaci obličeje, která je dodnes používána v biometrice (například v technologii rozpoznávání obličejů) a jeho snahy rozšířit frenologii i mimo obličej vedly k důležitému objevu individuální variability papilárních linií na prstech. I Galtonovu píšťalku sestrojil pro důkaz, že lidské ucho není schopno slyšet frekvence, které psí ucho slyší.

Mohl bych pokračovat, ale i z těchto příkladů se dá říci, že jakkoli byly jeho gemule a další teze dědičnosti scestné, jeho ­eugenický projekt byl velmi „inspirativním omylem“, který ho vedl k vytvoření spousty naprosto reálné a dosud platné vědy a nezpochybnitelnost technické stránky přidružených objevů byla možná příčinou téměř okamžité popularity jím rozvíjené eugeniky. Mezi elitami patřili k přesvědčeným zastáncům eugeniky i T. A. Edison, H. Ford nebo A. G. Bell, slovutní vynálezci a továrníci 2. průmyslové revoluce a následného období fin de siècle.

Není bez zajímavosti, že první eugenické spolky vznikaly na úrovni jednotlivých států v USA. První mezinárodní eugenickou společnost (Eugenics Education Society) založila Sybil Gotto ještě za Galtonova života v roce 1907. U příležitosti prvního výročí jeho smrti (1911) pak tato společnost pořádala v Londýně první Mezinárodní eugenickou konferenci, jíž předsedal syn Charlese Darwina Leonard a jíž se účastnili i dva začínající angličtí politici Winston Churchill a Neville Chamberlain.

A nikoli pravicoví extremisté, angloamerická mainstreamová politika byla paradoxně první, kdo eugenické politiky uvedl do praxe. V USA lobbista a zakladatel první celonárodní americké organizace Eugenics Record Office, H. H. Laughlin, navrhoval zákony, které prosazovaly nucenou sterilizaci „prostoduchých, postižených a jinak nežádoucích“.

Řediteli školy pro prostoduché v New Jersey, H. H. Goddardovi, dnes vděčíme za termíny (a nadávky) debil (IQ 69–50), imbecil (IQ 35–49) a idiot (IQ <35). Byl i autorem inteligenčního testu pro imigranty na Ellis Islandu. Pomocí Godardova testu, ­který obsahoval otázky jako: „Stručně vysvětlete funkci lodního šroubu.“ pak bylo možno většinu Židů, Italů a Řeků hodnotit jako debily nebo imbecily a odmítnout jim vstup do USA.

Madison Grant, právník z New Yorku, napsal v roce 1916 knihu Příchod velké rasy. Spojuje v ní eugeniku s rasismem, vymýšlí „nordickou rasu“, o které, inspirován Galtonem, tvrdí, že je evolučně nejpokročilejší, ale zároveň velmi nestabilní a musí být „hygienizována“ od nežádoucích genetických vlivů.

V roce 1927 byly Laughlinem navržené zákony z úrovně jednotlivých států „federalizovány“ rozhodnutím amerického Nejvyššího soudu v případě Bucková vs. Bell. Soud potvrdil, že stěžovatelka Carrie Bucková byla sterilizována právem, protože otěhotněla v sedmnácti letech po znásilnění synovcem svých pěstounů a byla shledána slabomyslnou. Soud mimo jiné argumentoval tím, že Carrie je nepochybně slabomyslná, protože slabomysl­nou byla shledána již její matka (bývalá prostitutka trpící syfilidou). Nejvyšší soud do svého rozsudku, pravděpodobně inspirován Goddardem, napsal: „Tři generace imbecilů stačí.“

Grantův Příchod velké rasy v USA zahájil vlnu obnovy zákonů zakazujících mezirasová manželství. A co víc, kniha v bavorském vězení uchvátila jednoho bývalého desátníka říšské armády a inspirovala jej mimo jiné k napsání díla Mein Kampf.

Zatímco nacistická a fašistická verze eugeniky je v obecném povědomí poměrně známá, podstatně méně lidí si dnes uvědo­muje, že mnohé eugenické myšlenky nezmizely s 2. světovou válkou. Velmi často je jejich nositelem sektor zdravotnictví.

Československé a české zdravotnictví má jeden velmi viditelný eugenický exces, který se řečí odškodňujícího zákona (297/2021 Sb.) odehrával mezi lety 1966 a 2012. Původně dobrovolná akti­vita „uvědomělých lékařů“ byla na konci 70. let 20. sto­le­tí komunistickým režimem plně institucionalizována a v polo­legální či zcela nelegální praxi přetrvávala v ČR i dlou­ho do 21. století. Šlo o sterilizaci bez řádného souhlasu, nebo na základě souhlasu získaného poskytnutím zavádějící informace či v situaci k tomu nevhodné, u žen převážně romského původu. Sterilizace byla provedena typicky bez medicinálního ospravedlní zároveň s nesouvisejícím zákrokem (např. operací zánětu slepého střeva) či porodem. Není pochyb, že tyto aktivity byly eugenicky motivované – konkrétně regulací porodnosti Romů na českém území. Podobné skandály byly odhaleny nejen ve všech zemích bývalého východního bloku, ale i ve všech skandinávských zemích, v Japonsku nebo třeba ve Švýcarsku.

Nucené sterilizace jsou ale pouze špičkou ledovce poválečných eugenických snah ve zdravotnictví, a ne všechny už jsou vyřešeným problémem. Eugenický rozměr má každá rovina reprodukční politiky, od hormonální antikoncepce, přes nouzovou kontracepci až po potratovou politiku. Velmi často člověk v politických argumentech slýchá, že prevence či přerušení těhotenství je typické pro „vyšší vrstvy“ obyvatel, které se tak „připravují o potomstvo“. Vrcholně eugenický argument, když se nad tím zamyslíte.

Eugenický rozměr má i debata o úhradách a dostupnosti léků. Dokladem budiž medializovaný případ Martina Zatloukala z roku 2023. Rozhodnutí o úhradě léčby dvouletého dítěte s vzácnou deficiencí aromatické aminodekarboxylázy pojišťovna tak dlouho prodlužovala, že hrozilo, že dítěti nepomůže. Rodiče se proto se žádostí o finanční podporu obrátili prostřednictvím dárcovské platformy Donio na širokou veřejnost.

Mezi řádky mnohoznačné a vymlouvající se argumentace zdravotní pojišťovny šlo bezpochyby přečíst: „Proč máme dát velké miliony na léčbu, o níž nejsme přesvědčeni, že u vzácného syndromu zabírá?“ Nebo explicitněji: „Proč musíme zachránit zrovna toto dítě, když je to tak drahé?“. Oboje je do jisté míry eugenická argumentace a do stejné kategorie spadají i debaty, koho zvýhodňovat či znevýhodňovat např. při léčbě GLP-1 agonisty (viz ČČL 02/2024).

Galtonova chyba při koncepci eugeniky je dnes očividná. Eugenní a dysgenní vlastnosti stanovil arbitrárně a spíše na základě svého světonázoru a jeho chybu po něm dědily generace dalších eugeniků. Ti současní zavrhují „staré chyby“ a argumentují racionálnějším přístupem, například předimplantační genetickou diagnózou u in vitro fertilizace.

Jenže víme my dnes opravdu o tolik lépe než Galton, co je eugenní a dysgenní?

Lidská genetika je složitá. Albert Einstein byl pravděpodobně dyspraxik a spekuluje se, že mohl mít nějakou z poruch autistického spektra. Bob Woodward byl celý život silný kuřák a alkoholik, čímž si pravděpodobně „samoléčil“ ADHD. John F. Nash, předobraz hlavního hrdiny z filmu Čistá duše, byl sice geniálním matematikem, ale také trpěl schizofrenií.

Neurodivergence (poruchy autistického spektra, ADHD a dys-poruchy) bývají silně nadreprezentované u lidí s IQ vyšším než 130. Byli bychom schopni z případných budoucích Einsteinů „extrahovat“ geny jejich „poruch“, aniž bychom narušili jejich intelekt? Asi těžko.

Ano, přes nesporné přínosy má jistý eugenický nádech i včasný screening metabolických poruch, chromozomových aberací a jiných silně geneticky podmíněných chorob se špatnou prognózou. Jenže by bylo lepší vidět jej jako maximum, nikoli minimum možného.

Galtonovu píšťalu u nás známe jako píšťalu pro přivolávání psů. Když do ní foukáte a neslyšíte žádný zvuk, váš pes nějaký slyší. Profesionálové už trénovat psa na tuto píšťalu nedoporučují, kromě vašeho psa by totiž mohli přiběhnout i všichni citliví psi z okolí. Politická dog’s whistle funguje podobně. Ve (zdánlivě) nevinném politickém prohlášení, ve kterém „normální“ člověk nepozná nic extremistického či kontroverzního, „psi“ (typicky příznivci extrémní pravice či levice) rozpoznají signál. Když například v USA zaznělo „práva států“ byl to „neslyšitelný“ signál pro zastánce otroctví, po jeho zrušení pro podporu segregace a po jejím zrušení pro obecný rasismus a zákaz potratů; typická psí píšťala.

Genetická informace příští generace, její pozměňování a „řízení“ je podobnou psí píšťalou. Když na ni třeba i nevědomky či nechtěně zapískáte, přiběhnou psi.

Daniel Cvejn