Zeptali jsme se

Možná víte, že právě probíhá výzkum duševního zdraví farmaceutů ve vztahu k jejich pracovní zátěži. Nejzávažnějším projevem negativního vlivu pracovní zátěže na mentální zdraví je syndrom vyhoření. Jak jste na tom vy s vyhořením? Už jste ho zažili, míříte k němu nebo jeho nebezpečí neberete vážně? A jak se bránit syndromu vyhoření při stresující práci v lékárně?

PharmDr. Jana Barochová, lékárna Benu, Plzeň

Syndrom vyhoření podle mého názoru nastane, pokud člověk dělá trvale to, o čem je přesvědčen, že nemá smysl nebo dělá něco, za co sklízí stálou kritiku nebo posměch, případně se snaží naplnit nereálně vysoké cíle na úkor svého vyčerpání. Zatím jsem nevyhořela. Relativně nejblíž jsem měla tento pocit během kariéry MUDr. Ratha ministrem zdravotnictví. Byl neuvěřitelně schopný negativně naladit národ na nás lékárníky. Připadala jsem si, že jsem tu pro lidi úplně zbytečně. Byla jsem ráda, že jsem z tohoto období vyvázla na mateřskou dovolenou. Syndromu vyhoření se lze bránit tím, že si člověk dává pravidelnou stopku od starostí a pořád si vymýšlí spoustu malých radostí a ty si aktivně plní. Pořád se mám na co těšit. V nejhorším období života jsem se netěšila na nic. Někde jsem vyčetla, že jako pomoc si mám zapisovat tři věci, které mě ten den potěšily, rozesmály. Zprvu jsem měla problém ten počet naplnit, ale jak postupně člověk ví, že večer dojde na rekapitulaci, začne aktivně přes den radosti hledat a tvořit. To je cesta z kruhu neště stí. Myslím a doufám, že obecně tyhle metody lékárníci příliš nepotřebují. Máme krásnou práci, práce pro pacienty nabíjí pozitivně.

PharmDr. Josef Marek, Lékárna U Svaté Theodoty, Letohrad

Krásná otázka. Já si to nijak nepřipouštím. To zná asi každý, že někdy je líp a někdy hůř. Občas nás semele prkotina a občas jsme schopni ustát opravdu těžké stavy. A taky jsme se nedávno bavili o tom, že každý je jiný, někdo zvládne tolik věcí, že se všichni diví. A někdo zas potřebuje víc klidu, odpočinku, pohody. Pro mne je důležitý odpočinek aktivní. Ono není nad to vyběhnout po práci za dům a do lesa, naště stí ho mám blízko.

A jsem moc rád, že moje manželka má taky ráda stejný druh odpočinku, a tak občas vyrážíme společně na Malý nebo Velký okruh. A to je pro mě ještě větší zážitek, když můžeme jít společně.

A kousek za lesem je i rybník, tak tam občas s chutí vlezu. Taky pravidelně s radostí zapnu saunu, a to vypotíte kde co. Sauna a otužování jsou pro mne důležité součásti běžného života.

Nemám vůbec pocit, že bych potřeboval uvažovat o syndromu vyhoření. Mne nějak ta práce stále baví, a to mi dává další sílu. Chtěl jsem studovat farmacii už asi od 14 let, tak se mi splnil sen a celý život dělám práci, která mně baví, a to jde pak všechno mnohem líp. Jsem asi založením hyperaktivní skřivan, ráno seběhnu ze schodů, dám si studenou sprchu a běžím fungovat. No, asi tím musím dost lidí pěkně štvát. Ale což, každý to máme jinak.

A jak se takovému stavu bránit? Základ je mít dobrou partu v lékárně, a to naště stí mám. Další věcí je mít zastání v rodině, to taky mám. A pak musím znovu připomenout saunu a otužování. Já vím, že většina lidí řekne, že to by nikdy nezvládli vlézt do studené vody, ale já jsem přesvědčený, že zvládli, jen to zkusit. A co takhle kolegové respondenti, do příště fotku, jak jste ve studené vodě?

PharmDr. Miroslav KOŠKA, Lékárna Úrazové nemocnice v Brně

O psychologii si na laické úrovni dlouhodobě rád čtu. Zajímají mě formy komunikace a komunikační triky, manipulativní techniky i vysvětlení mnoha životních situací z pohledu psychologie. Je tedy jasné, že syndrom vyhoření mi nemohl uniknout. Podle různých textů a názoru několika odborníků se posledních možná 10 let pohybuji někde kolem jeho druhé fáze. Syndrom vyhoření tedy beru vážně, zatím se mi však daří držet balanc. Řekl bych, že stále ještě hořím a sem tam šířím své stále přítomné nadšení i dál.

Stresující práce v lékárně, jak uvádí aktuální dotaz této rubriky... Je to práce s lidmi a se zdravím, někteří pacienti bývají nároční a komunikace s nimi složitá. Nejsem ale dispečer letového provozu ani neurochirurg, nijak stresově svou práci nevnímám, komunikace s pacienty a možnost jim pomoci mě těší a naplňuje. Samozřejmě své chování a přístup k výkonu profese neustále reviduji a upravuji. Dřív jsem některé věci dělal jinak a nikam to nevedlo. Osobně jsem se po mnoha letech naučil (no, naučil, stále to ještě úplně neumím) nebrat si slova pacientů osobně, držet se věcné linie, nepřenášet odpovědnost pacientů za jejich zdraví na sebe, respektovat rozhodnutí pacienta a nepřesvědčovat pacienta, i když jsem se snažil podat správné informace srozumitelnou formou a vše vysvětlit. (Paralen mi na rýmu vždy krásně zabere...) Často se mezi kolegy řeší, jak se některým nelíbí věta: účtenku nechci, nikdo mi to neproplatí. Zde stačí změna postoje a říct si: schválně, řekne to dnes aspoň 10 pacientů? A pak se už jen těším na odpovědi. Někdy musím být asertivní, jindy mám radost, když se pacienti vrátí s tím, že jsem jim dobře poradil. I kdyby to bylo jen 1x týdně, je to super a práce má smysl. Už jsem také pochopil, že nemůžu pomoct všem a zachránit všechny (mnozí o to ani nestojí). A také, že za tárou jsem nahraditelný. Uvědomění si obojího bylo velmi osvobozující. A v rámci psychohygieny a nepokračování do dalších fází syndromu vyhoření to vnímám jako naprosto nezbytná zjištění.

PharmDr. Přemek Císař, Lékárna Modřínová, Třebíč

Ježdamane, to mi hned připomnělo:
„Kdo chce zapalovat, musí sám hořet,“
jenže kdo hoří, může vyhořet.

Ale vážně. Někdy mám pocit, že jsem absolutně zbytečný. Je to ten moment, kterému říkám funkční hluchota a překvapivě se projeví na očích. To se v jeden okamžik oči zastřou mlhou, co by se dala krájet, takovým hadím třetím víčkem a v tu chvíli vím, že protějšek už neslyší. Nebo v situacích, kdy mě pacient nenechá doříct větu. A to si můžu stokrát říkat, že ten pacient mluví, protože je nedoslýchavý a cítí se tak jistěji.

Víc mě ale vyhořuje, že mi pojišťovna platí marží z ceny léku, místo, aby platila za dispenzaci. Za tu péči, kdy spolu s pacientem otevírám krabičku inhalanda, abych mu ukázal, jak na to, kdy spolu s pacientem spočítám, že prospí 8 hodin denně, jen v jiném čase, než očekává, kdy ze dvou léků vyberu ten pravý, který je třeba brát, protože pacienti mají talent vysazovat vždy ten důležitější, kdy spolu vymyslíme, že po ibandronátu je nejlepší žehlit, kdy…

Vyhořívám opakovaně a zatím jsem vždy našel cestu, jak se zpět zredukovat. Dám si kafe a nohy nahoru. Zeptám se, zda chtějí těhotenský test s lehkými nebo těžkými otázkami. Plácnu pěstí do ruky, když chtějí do nosu. Odpovím: „Šály nevedeme,“ když chtějí něco na krk. Smích léčí a sranda musí být.

Vždy jsem se snažil mít renesanční rozhled, a tak nejsem specialista v ničem. Neumím kliniku. V přípravě nevynikám. Mistr světa ve výdejní činnosti nejsem. Ale poznám Vuittonku, když ji vidím. Zhruba se trefím v letopočtech, když přijde na přetřes Marie Terezie. Průměrně píšu do časopisu. Pěstuju plevel. Předstírám, že cvičím tai-či. Jezdím na kole a autem. A miluju. Miluju život. To je, myslím, proti vyhoření ten nejlepší recept.

Pozn. autora redakci: Hoření je oxidační reakce. Opakem oxidace je redukce.

Mgr. Helena Slámová, Lékárna Komín, Brno

Vyhoření z podstaty lékárenské práce mi nehrozí. Lékárničina mě baví, nejvíc samotný výdej léků pacientovi. Ten se pro mě stal naopak vzácnějším, tak si to vždy užívám. Jak zaznělo na začátku jednoho manažerského školení: pokud rád pečeš, neotevírej si cukrárnu. S náplní práce mé relativně stále nové pozice provozovatele jsem se v tomto duchu však již smířila a snažím se soustředit na pozitivní věci, které mi tato změna nepochybně přinesla. Hlavní výhodou je pestrost práce a myslím, že je to i hlavní prevence vyhoření. To nejvíce hrozí, pokud je práce příliš monotónní. Proto jsem vždy dbala na to, aby se i mí kolegové mohli realizovat na široké bázi pracovních činností. Expedice je fajn, pokud tam lékárník nestojí každý den od nevidím do nevidím. Proto střídáme čas strávený za tárou s prací v laboratoři, retaxací, příjmem léků i objednávkami, klidně i úklidem. Plánujeme screeningy a konzultace. Všichni umí všechno a jsou vzájemně zastupitelní. Mně přibyla ještě i právničina, ekonomická stránka a prokousávám se ajťáčtinou. Vyhořet si nemůžu dovolit, ani kdybych chtěla. Je na mě závislých příliš mnoho lidských osudů.

Nelze nezdůraznit, že před vyhořením nepochybně chrání také přesvědčení, že děláme práci, která má smysl a přináší společnosti užitek. Hluboké uspokojení cítím pokaždé, když odchází spokojený pacient, vrací se a svěřuje se svými problémy, protože k nám cítí důvěru.

Ale jsou věci, které mi občas přinesou chuť zavřít krám a jít pracovat třeba do zahradnictví nebo dělat kurýra. Pracovat jen rukama. Nemyslet na to, jak je ničen náš obor, který se nikam pozitivně neposouvá, hodit za hlavu blbiny, které padají z per našich zákonodárců, netrápit se tím, jak moc pokřivenou představu má o naší práci nejen laická veřejnost, ale i vzdělaní kolegové lékaři. Usínat bez obav, zda dokážu zaplatit všechny závazky, zda mi naproti neotevře lékárnu řetězec, zda nezničí moje mnohaleté úsilí dumpingovými cenami, zda mi nezlomí vaz zbrklé zavedení online léků na recept úředníky v kanceláři, kteří si ani vzdáleně nedokážou představit, jak důležitou práci každý den v lékárnách lékárníci odvádí.

Závěrem historka. Volám s maminkou (lékařka v důchodu) a ta se mě ptá, jestli zaměstnávám nějaké magistry. Pozvednu obočí tak slyšitelně, že mamka spěchá s vysvětlením. Zmátla ji kamarádka, která ji přesvědčovala o tom, že mám v lékárně určitě jen prodavačky, protože magistry bych nezaplatila (a s povinným stereotypním dodatkem, že lékárny jsou samozřejmě za vodou, že jo). Tak mám jich devět, a pak ještě pět farmaceutických asistentů, prodavačku dosud žádnou.

Někdy je pekelně těžký nevyhořet!

PharmDr. Jana Horáková, Lékárna Masarykovo nám., Valašské Klobouky

Syndrom vyhoření je z ožehavých témat pomáhajících profesí, kteroužto lékárenství bez pochyby je. Stereotyp, tlak, práce, výkony, termíny, frustrující, těžká, náročná životní období a změny bývají mnohdy velmi vyčerpávající. Někdy tento syndrom přichází velmi plíživě, jindy opravdu náhlým zlomem. O to více je vyčerpávající, setká-li se více parametrů a událostí dohromady. Je-li to nad rámec sil, je dobré nebát se říci si o pomoc nebo ji vyhledat. Jak se mu bránit? Nebývá to kolikrát jednoduché, je to kus práce se sebou samotným. Umět rozvrhnout si pracovní a osobní život, nenosit si práci domů, stejně jako si nenosit problémy do práce, umět odpočívat, mít pravidelný denní režim, relaxovat v přírodě, dobře se stravovat, spát tak akorát, ani málo, ani moc, nezapo­mínat a neopomíjet ani sociální část života. Pracovat, ale i od­počívat, protože bez odpočinku neodvedete dobře svoji práci.
­Samozřejmě za předpokladu, že naučíme hlavu vypnout od každodenních povinností a opravdu se aktivně a vědomě věnujeme činnosti, kterou děláme. Uvědomujeme si třeba dýchání, chůzi, pohyb, přírodu, a děláme-li věci správně, po chvíli mozek vypne sám. Posloucháme-li, víme, o čem je řeč. Někomu pomáhá ztišení se jinak. Já letos, stejně jako loni, pojedu na duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky a musím říct, že se opravdu moc těším. Bývá to krásná změna denního života. Jinak mi pomáhá pobyt v přírodě, cvičení, cestování, poznávání, kultura, klid, relax, rodinné a přátelské zázemí, které mám, a kterého si moc vážím.

Mgr. Eva Bartoňová, lékárna Dr.Max, Vizovice

Ještě při studiu farmaceutické fakulty jsme měli přednášku o našem povolání a také se dotkli tématu syndromu vyhoření. Pamatuju si, že u lékárníků dochází k syndromu vyhoření po 4 letech práce, nebo nám to alespoň tvrdili. Má praxe, momentálně trvající 2 a půl roku, mne k syndromu vyhoření naště stí ještě nedovedla a doufám, že ani po ataku 4 let praxe k tomu nedojde. Sama na sobě ale pociťuji, že zažívám pracovně lepší a horší období. Třeba období velkého výpadku antibiotik bylo náročné, zejména vzhledem ke komunikaci s pacienty, a byly dny, kdy jsem přijela unavená po práci domů a už doufala, že to bude brzy za námi. Nebyly to ale jen výpadky, také covidová pandemie, výpadky úložiště, celkově to, co vede ke konfliktu s pacienty. Protože komunikace je našim důležitým pracovním nástrojem a tam je pro mne taky největší riziko zkratu mého psychického nastavení.

Po nástupu do lékárny nebylo lehké se smířit s tím, že se s pa­cientem občas neshodneme, že některé léky nejsou a že tyto situace jsou normální. Na tom jsem ale dost zapracovala. Dnes se snažím vnímat výjimečné situace v lékárně právě jako to, co mi ozvláštní den a vytrhne ze stereotypu každodenní práce. Ať už je to konflikt, zavtipkování s pacientem, telefonát ohledně léčby, to všechno vnímám jako pozitivum. Moje obrana je tedy asi snaha, vidět věci pozitivněji. Zároveň mimopracovní aktivity, jako je sport, procházka, posezení s kamarády, nebo v práci i káva s kolegyní v denní místnosti, společný oběd, mi dělají hezčí den a přináší uvědomění, že ta naše práce je vlastně fajn.

PharmDr. Veronika Horáková, Nemocniční lékárna Fakultní nemocnice, Motol

Duševní zdraví, psychické zdraví neboli mentální zdraví je úroveň psychické pohody či blahobytu a nepřítomnost psychických poruch.

Ano, probíhá výzkum Farmaceuti a syndrom vyhoření aneb Jak se starat o ty, kteří se starají, tedy o nás.

Existují tři pilíře duševního zdraví. Prvním z těchto pilířů je Smysluplnost, to znamená, že musíme vidět smysl v naší práci, v tom, co každý den děláme. Dále sem patří Zvládání, tedy to, že svěřené úkoly nebo úkol, které před sebou máme, jsou zvládnutelné. Třetím pilířem je Srozumitelnost.

Syndrom vyhoření hrozí zvláště u lidí s enormním pracovním vytížením. A také platí, že duševní bolest je horší než bolest tělesná. Proto musíme o své duševní zdraví pečovat, s láskou.

Syndrom vyhoření se projevuje například nespavostí, chronickou únavou, zapomínáním, úzkostí, snahou izolovat se od ostatních. Člověk ztrácí schopnost prožívat radost.

Já se snažím syndromu vyhoření vyhnout. Nedat mu šanci. Neustále vymýšlím nové aktivity, které mě baví, ze kterých mám radost. Umím se radovat z každodenních maličkostí, umím se každý den zastavit, udělat si čas jen pro sebe. Užívám si chvíle, které trávím se svojí rodinou, se svými kamarády, kolegy. Mám radost ze své pestré práce v lékárně. Samozřejmě, jsou dny lepší i horší, ale i po téměř dvaceti čtyřech letech praxe mě moje práce stále baví a pokud se zavřu v laborce a vyjde mi krásná žlutá sraženina jako důkaz fosforečnanů, nebo se mi při výdeji podaří zachytit a upravit třeba špatné dávkování pro mého pacienta, nebo se věnuji stážistům, kteří neustále přicházejí získávat zkušenosti do naší lékárny, vidím sama, že má moje práce smysl.

A navíc, jak říká náš mladší syn, kdo má doma čtyři kocoury, nepotřebuje antidepresiva. J

Mgr. Valéria Červinková, BENU Lékárna, K Pérovně, Praha

Nedávno jsem mluvila s kolegyní, která je v praxi již 32 let, velkou část z toho i na vedoucí pozici. Je rozdíl, když se k vyhoření z práce vyjádří někdo, kdo zažil v lékárenství ty největší změny, různé situace pracovního vytížení a možná i několik majitelů lékárny.

Ona zkušená kolegyně odpověděla, že opravdový syndrom vyhoření asi nikdy nezažila, jen možná frustraci a únavu v situacích, kdy zůstala v lékárně s nedostatkem personálu. Právě personál vnímá nejen jako faktor pomoci v práci, ale i jako „lidský faktor“. Mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout, kteří s vámi prožívají i osobní, hezké nebo i těžké chvíle, je vzácnost.

Já sama jsem v praxi relativně krátkou dobu (pět a půl roku). Za dobu, kdy jsem působila jako lékárník v poliklinické lékárně, s náročnou expedicí a návaznou konzultační činností, ani při dnešním působení mimo lékárnu jsem také opravdový syndrom vyhoření nezažila. Jak v lékárně, tak z více administrativní pozice jsem občas zažila období únavy nebo frustrace. Mně pomáhá mít zaběhnutou rutinu změny po práci. Buď běhání, nebo vaření či setkávání se s přáteli. Jednoduše mít v každém dnu pomyslnou předělovou hranici, kdy se odpojím od světa práce. Umět říct, kdy pracovní život přesahuje do mého osobního života a zdraví. I když je těžké tuto chvíli podchytit. Taky ale musím souhlasit s kolegyní, že když je v práci náročné období, jsou nejlepší podporou právě kolegové. Vzájemně si postěžovat, podpořit se, zasmát, a nakonec si říct, že spolu vše zvládneme a dokážeme.

No a potom, na konci celého náročného pracovního „kolotoče“, když mě čeká úspěšný výsledek (v mém světě projekt), tak to je pro mě nejlepší nakopávač a potvrzení, že to stálo za to.