Editorial

Před 50 lety zavedl americký psychoanalytik Freudenberger do praxe termín syndrom vyhoření a před 5 lety jej WHO přidala do mezinárodní klasifikace nemocí (Z73.0). V současnosti patří syndrom vyhoření mezi rostoucí hrozby pro organizaci zdravotnických systémů po celém světě, protože podle statistik nejvíce ze všech ohrožuje zdra­votníky, farmaceuty nevyjímaje. První zmínky o syndromu vyhoření v souvislosti s výkonem povolání farmaceuta jsou z roku 1981.

Syndromu vyhoření u farmaceutů se aktuálně věnuje Komora v probíhajícím dotazníkovém šetření a věnujeme se mu i my v anketě Zeptali jsme se. Není překvapivé, že jedním z opakovaně zmiňovaných důvodů pro jeho rozvinutí je „málo lékárníků“, respektive personální nedostatečnost na pracovišti. V druhé polovině 90. let bylo běžným standardem, že zaměstnanci lékáren „marodili“ buď velmi krátce nebo vůbec. Častou odpovědí, proč tomu tak je, bylo „nemůžu v tom ostatní nechat“. O 30 let později se staly standardem „záskoky“ nebo „přelety“ mezi lékárnami stejného provozovatele. Ani „lítačů“ a „hooperů“ není dost, takže šéfům mnohdy nezbývá než spoléhat na odpovědnost ke kolektivu a stejně jako tenkrát žádat směny přesčas. Jenže, když má někdo 500, 50 nebo i jenom 5 lékáren, je personální zajištění jejich provozu jeho starost a nemá ji řešit zvýšenými požadavky nad rámec pracovní doby. Zkušenost s „křehkou“ generací „Z“ naopak vede moderní zaměstnavatele k nabídkám pracovních podmínek v duchu work life balance (s vyváženým poměrem života v práci a mimo ni). My z dřívějších generací občas špatně chápeme křehkost mladších ročníků a dál „nešetříme palivem“. Ale měli bychom, dokud úplně nedojde a nevyhoříme. Měli bychom zpomalit nebo rovnou zastavit. Vystoupit na chvíli z vlaku.

V japonské prefektuře Jamaguči se v odlehlé krajině uprostřed svahu strže nachází vlaková zastávka Seiryu Miharashi Eki. Nedá se na ni přijít ani z ní odejít. Když vystoupíte z vlaku, můžete tu jen počkat na další. Stanice má jedinou funkci. Připomínat, že je důležité se zastavit, fyzicky i duševně, a obdivovat krajinu!

Stanislav Havlíček