S rodinou na trailu? To úplně stačí!

Možná jste zaznamenali, že Česká lékárnická komora realizuje výzkum o duševním zdraví farmaceutů ve vztahu k jejich pra­covní zátěži. A nejspíš i víte, že nejzávažnějším projevem negativního vlivu pracovní zátěže na mentální zdraví je syndrom vyhoření. Vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení. Když se objeví, nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je být laskavý k sobě samému a sdílet pocity se svými blízkými. Mnohem lepší ale je na duševním zdraví pracovat a emocionálnímu vyčerpání předcházet.

Říká se, že nejlepší prevence a vlastně i terapie je dálková chůze. Třeba na Svatojakubskou cestu se ročně vydávají statisíce poutníků a šest ze sedmatřiceti knih, vydaných u nás o pouti do Santiaga, vyšlo v roce 2023. Dálkové treky bez vazby na církevní poutní místa jsou náročnější a také se o nich píší knihy. Z devětatřiceti knižních titulů přihlášených letos do soutěže Cestopis roku jich o dálkové cestě bylo sedm a prakticky každá z nich měla terapeutický přesah. I když máte na dlouhém treku spoustu času na přemýšlení, po pár stech kilometrech v nohách se domácí problémy stanou vzdálenými, a tak trochu absurdními. Víc přemýšlíte, jak si zajistit jídlo, teplo a sucho.

Ne každý je ale nastavením dobrodružně laděný dálkový chodec připravený pomalu si nést domeček pro spaní pod širákem na zádech jako šnek svou ulitu. Kde ale chybí praxe, je možnost poučit se z teorie a knih na toto téma vychází každoročně víc než dost. Měl jsem příležitost a čest ještě před vydáním přečíst i jednu navíc. O cestě přes Pyreneje a o druhé napříč Korsikou nepíše nikdo menší než sociální bublině lékárníků velmi dobře známý Jarda Maršík.

Známe se dlouho, absolvoval jsem s ním čtyřdenní cestu na kole k moři (a zpátky), osmidenní přejezd Alp ze Salzburku do Saint-
-Tropez a taky přejezd Pyrenejí. Od té doby vím, že si syndrom vyhoření léčit nepotřebuje. Buď se mu obloukem vyhýbá, nebo má víc paliva k hoření než my, ostatní smrtelníci. A možná ho má právě proto, že laskavost k sobě a sdílení s blízkými používá už dávno jako prevenci.

Dočtete se o tom v jeho nové knize S rodinou na trailu. Od ostatních s podobnou tématikou je nám osobou komorového právního poradce víc než jen o trochu bližší. A možná nejenom tím. Na stránkách tohoto časopisu čtenářům každý měsíc přibližuje související legislativu ve všech jejích stádiích vzniku, ale nad rámec toho nechává nahlédnout i do rodinného života. Skrytý „bulvár“ v pozadí legislativního zpravodajství rubriky Ze života právníka nepochybně vyvolá i zájem o rodinné příběhy ze společného cestování. Když se totiž na trasu vydá celá rodina, jde o událost, která je samozřejmě zaznamenáníhodná a většina lidí o tom „něco postne“ na zeď sociální sítě. Jarda má ale účet jen na sociální síti, kam se dávají fotky s minimem textu, takže jste si jeho nejnovější status „dědeček“ mohli přečíst leda v březnovém čísle. O jeho rodinném putování si můžete přečíst rovnou cestopisnou knihu.

V cestopisech dochází k poučení a proměně hlavního hrdiny až na konci, ale dobří autoři už od Homérových časů vědí, že nejlepší je začínat in medias res, uprostřed věci. I Jarda to ví, a to důležité o pěším putování nabízí čtenářům hned na začátku. Lehce upravené se dá použít na jakoukoliv oblast života: „Budu chtít jen jedno! Abychom se každý den posunuli dál o takový kus, který zachová naději, že to nakonec zvládneme.“

V úvodu jsem napsal, že nejlepší prevencí pro zachování duševního zdraví je být laskavý k sobě samému a sdílet pocity se svými blízkými. I to Jarda ví už dávno a péči o sebe má moudře spojenou i s péčí o své blízké. Jeho recept, jak na to, se dá využít univerzálně:

• I kdybychom šli sebepomaleji, nebudu to nijak komentovat, ani nebudu nikoho popohánět.

• I kdybychom dělali přestávky každou chvilku, nebudu to nijak komentovat ani se jim nebudu bránit.

• I kdyby byly přestávky sebedelší, nebudu to nijak komentovat a o jejich konci vždy rozhodne Bára.

• Když budou holky smutné, budu je rozveselovat.

• Když budou veselé, nebudu jim v tom bránit.

• Když se bude Bára vztekat, zachovám klid a pokusím se udělat to, co její vztek zmírní, nebo alespoň nezhorší.

• Když budou holky naříkat, budu je utěšovat.

• Když se na mně bude Bára zlobit, vždycky uznám, že má pravdu a omluvím se.

• Když bude říkat věci, které nedávají smysl, nebudu ho hledat.

• Budu se o ně pořád starat.

• Jakmile se mi uvolní místo v batohu, hned ulevím těm holčičím.

• Budu stavět a bourat stan, rovnat věci, stlát, vařit, mýt nádobí, chodit pro vodu a filtrovat ji, balit batohy, zařizovat kempy, hledat místa na spaní, chodit spát poslední a první vstávat.

• Každý večer, když to půjde, masírovat všechna dívčí lýtka.

• Měnit plány, když to bude nutné.

Jako návod na harmonický rodinný život to stačí a takového Jardu by chtěla mít doma každá (druhá) lékárnice. Jenže ho má lékárnice Bára a vy ostatní si o té „rodinné idylce“ na tisíci kilometrech můžete přečíst. Je to ale inspirativní čtení i pro pány, některé z výše uvedených zásad Jarda doporučuje jako fungující návod k zachování manželské harmonie.

Až dočtete, třeba se stejně jako mnozí před vámi zkusíte zařadit mezi ty, kterým učarovalo vícedenní chození po horách s batohem. Nemusí to být ani terapie. Třeba to budete mít jako Maršíci. I když se individuální život „mimo delší pochod nějak rozbíhá do mnoha směrů, ve společném putování nehledáme řešení hlubokých problémů. Jen nás chození baví. Můžeme být spolu, hýbeme se a jsme v krásné přírodě. To úplně stačí.“

Přeji inspirativní čtení.         

Standa Havlíček