Když léky trestají smrtí

Není pochyb, že Česká republika, nebo tedy historické země Čechy, Morava a (české) Slezsko daly světu velké množství osobností, jejichž obory by bez nich pravděpodobně dnes vypadaly zásadně jinak. Je však poněkud politováníhodné, že se k určité části těchto rodáků jako země příliš nehlásíme. Mám na mysli zejména ty, kteří nebyli české národnosti a svůj věhlas získali působením v zahraničí. Například brněnský rodák Franz von Soxhlet, nebo rodačka z Opavy Friederike Victoria Gessner. První jmenovaný je autorem aparátu, který snad každý chemik zná jako Soxhletův extraktor, druhá byla průkopnice ochrany přírody a pod jménem Joy Adamson proslula jako autorka knih o lvici Else.

Do skupiny „zapomenutých rodáků“ by mohl patřit i Julius Mount Bleyer, který se narodil 16. března 1859 v Plzni do židovské obchodnické rodiny. U něj ale bude více důvodů, proč se k němu nehlásíme.

O jeho dětství a dospívání se moc neví. 70. léta 19. století trávil střídavě v New Yorku, kam předtím přesídlili jeho rodiče, a v Čechách, kde dva roky studoval pražskou (nejspíš německou) univerzitu. Na konci 70. let se natrvalo přestěhoval za oceán. Roku 1883 absolvoval medicínu v Bellevue, nejstarší americké nemocnici a v té době také lékařské fakultě New York Universi­ty. Jako lékař se specializoval v laryngologii. Byl průkopníkem používání nových technologií v medicíně, například fonografu, kinematografu a elektroléčby. O aplikaci nových technologií freneticky přispíval do odborných časopisů, čímž si rychle získal pověst progresivního až vizionářského lékaře. To vedlo mimo jiné k tomu, že se roku 1888 stal lékařským šéfkonzultantem čerstvě založené newyorské Metropolitní opery, kde pečoval o hlasivky tamních pěvkyň a pěvců. Mimoto se intenzivně zajímal o právo (které snad studoval v Praze) a roku 1896 získal i doktorát z práv (L.L.D) na slavné Purdue University. To bylo poměrně dlouho poté, kdy v tomto oboru získal netradiční věhlas.

Dopomohla k tomu shoda okolností. V letech 1885 a 1886 ve státě New York selhalo vícero poprav oběšením, přičemž poslední kapkou bylo hned pět nepovedených poprav z počátku roku 1886. Řetězem různých nedbalostí a nepříznivých shod okolností došlo k tomu, že odsouzenci během poprav dlouhé minuty přežívali a trpěli, než byla poprava dokonána. Několikrát musel kat přistoupit k ráně z milosti z revolveru. Popravy byly traumatizující podívaná, což vzbudilo všeobecné pohoršení a způsobilo hlavně politický problém. David B. Hill, novopečený guvernér státu New York, čerstvě povýšený do svého úřadu, aby nahradil svého předchůdce a nově zvoleného prezidenta USA, Grovera Clevelanda, viděl v celé věci překážku svého zvolení v nadcházejících volbách. A tak slíbil reformu trestu smrti, načež ustanovil tříčlennou New York Commission, aby navrhla její detaily.

Z odborného hlediska byl úkol komise v gesci lékařskoprávní odborné společnosti, které v 80. letech 19. století vznikaly po celém světě. Zakládajícím členem jedné z nejstarších z nich, ­Medico-Legal Society of New York, byl právě Julius Mount ­Bleyer a v nově založené společnosti se specializoval na trest smrti. Guvernérem plánovaná komise měla mít tři členy, přičemž dvě místa byla vyhrazena pro guvernérovy loajalisty z politicko-právnických kruhů. O místo odborníka usiloval Bleyer, ale nebyl sám. Členem společnosti byl totiž i Alfred Porter Southwick, parolodní inženýr a zubař z Buffala, který nedávno navrhl zařízení, kterým pomocí elektrického proudu utrácel psy. Southwick argumentoval tím, že drobnou úpravou zubařského křesla lze zařízení na podobném principu aplikovat i na člověka. Maje v rukou konkrétní vynález, a také jako o dvě generace starší odborník, byl nakonec pro komisi vybrán právě Southwick a jeho vynález, k jehož doporučení komise od té chvíle směřovala, dostal název „elektrické křeslo“.

Bleyer se se Southwickem znal, často si dopisovali a měli se ve vzájemné úctě. Avšak v otázce elektrického proudu jako potenciálního „humánnějšího“ způsobu popravy se neshodli. V jakémsi souhrnném článku vydávaném jako brožovaná kniha pod názvem „Vědecké metody hrdelního trestu“ a následně v sérii článků vydaných v Medico-Legal Journalu těsně před zveřejněním závěrů komise, obhajoval jiné řešení. Subkutánní injekce vysokých dávek morfinu. Dle něj nejhumánnějšího způsobu popravy.

Ano, Julius Mount Bleyer byl prvním, kdo navrhl popravu po­mo­cí smrtící injekce. Možná proto jej jeho rodná Plzeň jako své­ho rodáka moc nepřipomíná. Ve své době však Bleyerův názor vyslyšen nebyl. Southwick prosadil „své“ elektrické křeslo jako náhradu za oprátku. A první trestanec, William Kemmler, muž, který v opileckém záchvatu žárlivosti ubil svou družku sekerou, byl tímto způsobem ve státu New York popraven roku 1890. Poprava trvala 9 minut, během nichž trestanci popraskaly žíly na končetinách a pomalu umíral, zatímco z jeho těla šlehaly plameny. Proud do něj musel být puštěn celkem třikrát. Na tuto popravu už Bleyer dohlížel jako člen nástupnického tělesa New York commission. V různých komisích provádějících lékařský dohled nad trestem smrti pak strávil zbytek života. A příležitostně, avšak bez výsledku, se snažil znovu prosadit svoji metodu smrtící injekce, mimo jiné taky poté, kdy ji po vzoru Southwicka vyzkoušel při utrácení psů.

Zatímco elektrické křeslo dominovalo americkým popravám, Bleyerových myšlenek si o několik dekád později všiml někdo jiný: Brigadeführer SS Karl Brandt, mimo jiné Hitlerův osobní lékař. Jako nacistický hodnostář byl pověřen řízením „eutanázního“ programu Aktion T4, první nacisty provedené systematické genocidy, probíhající v jakémsi zkušebním režimu od konce roku 1938 (zejména v okupovaných československých ­Sudetech) a oficiálně od podzimu roku 1939. Byla to „nedobrovolná ­eutanazie“ psychiatrických pacientů a lidí s vrozenými tělesnými či mentálními vadami, zpravidla v ústavní péči. Brandt takové lidi nazýval „lebensunwertes Leben“ („živí nehodní života“) a jeho Aktion T4 měla kromě „očištění rasy“ sloužit také jako jakási studie proveditelnosti pro plánované konečné řešení židovské otázky. Bleyerovy články byly Brandtovi jasnou inspirací, protože se dochovaly i rozkazy, ve kterých zakazuje následovat „­americký“ protokol s morfinem. Morfin považoval za příliš drahý a příliš potřebný pro zraněné německé vojáky. Místo toho byla v programu jako náplň smrtící injekce vyzkoušena spousta jiných jedů. Zejména fenol, arsenik a draselné soli. Smrtící injekce nebyla dominantním způsobem vraždění v Aktion T4 (tím bylo vyhladovění k smrti), avšak měla v programu své zastánce. Zejména ustašovského lékaře Antuna Najžera, zabíjejícího takto různě postižené (ale i romské a židovské) děti v chorvatském koncentračním táboře Sisak. Není bez zajímavosti, že i Brandt i Najžer byli za své činy odsouzeni k trestu smrti. Oba zcela ­nemodernímu, první byl oběšen, druhý zastřelen.

Historie moderních smrtících injekcí ovšem začíná až v roce 1977. Popravování elektrickým křeslem se časem nestalo humánnějším než v případě popravy W. Kemmlera. Ve Spojených státech však tyto popravy procházely zejména proto, že se staly méně veřejnými. V 19. století se v roli diváků mohla účastnit poprav široká veřejnost a většina novin měla u každé popravy svého reportéra s rezervovanou půlstranou na zevrubnou reportáž. Postupem 20. století se začaly „divácké“ kapacity pro veřejnost u poprav snižovat. Navíc byla při snížené kapacitě diváků většina míst vyhrazena pro příbuzné popravovaného či obětí a těch několik zbylých míst bylo typicky přednostně nabízeno novinářům blízkým příslušnému guvernérovi či řediteli věznice. Tím se barbarství a nevkusnost popravy elektrickým proudem dařilo dlouho držet mimo obecné veřejné povědomí. To se změnilo v polovině 70. let, kdy se několika novinářům, většinou aktivistům proti trestu smrti, ve státě Oklahoma podařilo proniknout mezi diváky poprav a získat záznamy z patologických ohledání popravených. Vznikl další skandál ne nepodobný tomu prvnímu.

Pod tlakem veřejného mínění se pak oklahomští zákonodárci rozhodli oprášit Bleyerovy myšlenky a požádali státního šéf­koronera a vedoucího forenzních patologů Jaye Chapmana, aby vyvinul „moderní“ a „vědecký“ protokol popravy pomocí smrtící injekce. Chapman zpočátku s úkolem váhal, přeci jen jeho odborností bylo přicházet na to, jak jeho pacienti ke své smrti přišli, nikoli jak jim smrt způsobovat. Na naléhání zákonodárců nakonec přizval profesora anesteziologie z Oklahoma University Stanleyho Deutsche a spolu přišli na protokol, který obsahoval trojici látek postupně podávaných pomocí kanyly. Pro první látku v sekvenci se nechali inspirovat u Bleyera a na­vrhli silné anestetikum. Nikoli však morfin (jenž se za anestetikum už nějakou tu dekádu nebral), ale rychle působící barbiturát thiopental nebo pentobarbital. Třetí látka v sekvenci s sebou nese jistou perverzní inspiraci nacistickým vrahem Najžerem, jenž mimo jiné popsal indukci zástavy srdce pomocí draselných solí včetně „ideálního dávkování“. Mezi barbiturát a draselnou sůl pak pánové Deutsch a Chapman přidali silné nedepolarizující myorelaxans, typicky pankuronium bromid. Tato „trojkombinace“ pak vešla ve známost jako tzv. Chapmanův protokol.

Chapmanův protokol byl poprvé využit nikoli státem Oklahoma, pro který byl vyvinut, ale sousedním Texasem, který v roce 1982 nechal takto popravit Charlese Brookse jr., recidivistu, který byl součástí skupiny chuligánů, která mučila a zastřelila zaměstnance autoprodejny doprovázejícího je na „testovací jízdě“ auta, které si rozhodně neměli v úmyslu koupit. Ani první poprava ­užitím smrtící injekce nebyla bez kontroverze. Brooks (při popravě oslovovaný Shareef Ahmad Abdul-Rahim po konverzi k islámu ve vězení) byl jedním ze dvou spolupachatelů odsouzených za onen čin, přičemž jeho komplicovi Woody Loudresovi byl nakonec trest snížen na 40 let (ze kterých si odseděl 11). Brooksova žádost o zmírnění trestu byla zamítnuta nejspíš proto, že stát Texas chtěl být první, který použije smrtelnou injekci a Brooks byl prostě na řadě. O tom, který ze spoluviníků stejného činu šel na smrt, rozhodla víceméně náhoda, což je poněkud křivá tvář spravedlnosti.

Nutno říci, že Chapmanův protokol, který Chapman s Deutschem spíše vyteoretizovali (klinickou studii protokolu trestu smrti očividně nelze z etických důvodů provést), znamenal jistý vývoj k lepšímu. Pro většinu popravovaných se opravdu jednalo o anestézii, ze které se už neprobrali. Možná i proto jsou různé modifikace Chapmanova protokolu dosud používané jako eutanázie, v zemích, které ji umožňují. I to je jeden z důvodů, proč tento způsob popravy postupně vytlačil většinu alternativ po celých USA, zejména pak po roce 2008, kdy nejvyšší soud státu Nebraska vyhodnotil použití eletrického křesla jako neústavní.

Bez rizika selhání taková poprava rozhodně není. Odolnost vůči barbiturátům se v populaci liší a zpravidla ji mají vyšší drogově závislí lidé, kteří jsou logicky nadreprezentováni ve skupině pachatelů nejtěžších zločinů. I přesto, že většina odsouzenců čeká na svůj trest dlouhé roky až dekády a může se své závislosti při pobytu ve vězení zbavit, několikrát se stalo, že vězeň nebyl ani několikagramovými dávkami anestetika dostatečně uspán. Navíc, vzhledem k tomu, že jsou používána anestetika s rychlou akcí, v určitých případech může účinek anestetika vyprchat ještě před dokončením aplikace sekundární látky. Pankuro­nium a jemu příbuzná myorelaxancia neovlivňují vědomí, pouze po­pravovaného znehybňují. Lze tedy říci, že minimálně někteří po­pravovaní umírali při částečném vědomí bez schopnosti volat o pomoc. To rovněž nezní příliš humánně a problém je řešen zpravidla hledáním alternativních anestetik. Různé státy USA použily midazolam, fentanyl, etomidát a podobné látky, ale ani tato opatření nebyla zárukou úspěchu. Nakonec, i účinnost injekce chloridu draselného je silně podmíněna stavem ledvin popravovaného a léta strávená v cele smrti nemusí stavu ledvin úplně svědčit. To vše navíc nejsou jen odborné dohady. Už v ro­ce 2005 vyšel v Lancetu článek, že alarmující podíl popravených nemá při pitvě dostatečnou plazmatickou koncentraci barbiturátu.

Největší překážku účinnosti smrtících injekcí však tvoří lidský faktor. Počátkem 90. let nejdříve lékařské společnosti jednotlivých států (nejprve těch, co trest smrti neudělují, postupně těch ostatních) a nakonec i samotná American Medical Asso­ciation (AMA) začaly prohlašovat účast lékaře při (jakékoli) popravě za neetickou, nota bene, pokud by měl sám lékař být katem. Ačkoli centrální AMA účast lékařů vysloveně nezakazuje (spíše ji „důrazně nedoporučuje“), začalo to v průběhu prvních a de­­sátých let tohoto století znamenat postupné mizení lékařů a obecně kvalifikovaného zdravotnického personálu z popravčích místností. I farmaceutické firmy přestávají mít chuť riskovat PR katastrofu a odmítají dodávat léky používané při smrtících ­injekcích. Nejznámější je případ jediného amerického dodavatele thiopentalu. Společnost Hospira v roce 2011 přesunula výrobu této látky do Itálie a přestala ji úplně dodávat na americký trh. K odborným organizacím a firmám se pak přidávají i odborné autority, např. FDA, jež od roku 2010 odmítá registrovat látky registrované výhradně pro účely poprav.

Popravy nejsou jen problém odborný, ale také etický a politický. Dle mého je opravdu nasnadě, že žádná forma trestu smrti není morálně obhajitelná. Avšak zejména v USA jsou velmi silné i svě­tonázorové proudy tvrdící, že bez trestu smrti nemá trestní právo žádný význam. Tyto názorové proudy převážily zejména během prezidentského období Donalda Trumpa, který ve federální jurisdikci v roce 2019 obnovil vykonávání trestů smrti, které bylo s drobnou přestávkou po 11. září 2001 uplatňováno od r. 1972. V tomto období federální soudy občas (avšak zdržen­livěji, než soudy státní) k smrti odsuzovaly, ale k samotným po­­pravám nebylo přistupováno z exekutivního nařízení ministra spravedlnosti. To znamenalo nejen popravu 19 lidí do konce Trumpova volebního období, ale také boom trestů smrti na státních úrovních. To vše samozřejmě také ovlivňuje mezinárodní vztahy. Velká Británie a Evropská unie zakázaly a zakazují export několika látek potenciálně použitelných při smrtících injekcích, jako je pentobarbital, thiopental, nebo pankuronium do USA a Číny od minulé dekády.

To vše však znamená koktejl, který, pro nedostatek lepších výrazů, nazvu smrtícím. Na jedné straně je tu jistý entuziasmus států (­zejména těch vedených politiky blízkými Trumpovi) popravovat své nejtěžší zločince. Na druhou stranu jsou tu tenčící se personální kapacity zdravotníků ochotných se poprav účastnit, a to až do té míry, že některým podáním smrtící injekce není přítomen žádný školený zdravotník a kanyly popravovaným do těla zavádí ­zaměstnanec popraviště, který absolvoval nějaké „rekvalifikační“ školení. A pak je tu fakt, že popravováním po­věřené státní i federální instituce mají stále větší problém sehnat léčiva používaná pro smrtící injekce. Problém dokonce takový, že vychází najevo, že samotnému Trumpovu ministerstvu spravedlnosti dodávala pentobarbital (který nebyl používán v trojkombinaci, ale jako samostatná smrtící látka) společnost Absolute Standards – výrobce standardů pro analytickou chemii a rozhodně ne držitel oprávnění FDA. Vznikla tedy paradoxní situace, kdy federální vláda musela vědomě porušovat svá vlastní pravidla a jedna její větev obcházela jinou. Ještě absurdnější je, že odsouzenci byli popravováni látkou, která by nesplňovala podmínky, aby byla použita jako uspávací injekce pro domácího mazlíčka. A všechny tyto zjevné nespravedlnosti se děly kvůli schopnosti vykonávat trest, jenž má být v očích jeho propagátorů vrcholem spravedlnosti.

Český rodák Bleyer neměl pravdu. Není způsob, jak provést trest smrti civilizovaně a humánně. Ani smrtící injekce není zárukou opravdového zlepšení v tomto smyslu. Nezbývá než souhlasit s „doporučením“ AMA, která říká, že kromě zjevného etického konfliktu, že prací zdravotníka je život chránit, nikoli ukončovat, je smrtící injekce plýtváním léčivy, která by mohla být použita účelněji a užitečněji. V ČR naště stí trest smrti nemáme. Avšak s železnou pravidelností, zvlášť když vyjde najevo nějaký odporný zločin, někteří politici volají po jeho znovuzavedení.

Doufám, že jsem ukázal, že vedle očividných etických problémů, existuje i spousta suchopárně logisticky odborných argumentů, proč je to vždy špatný nápad.

 Daniel Cvejn