Zákon akce a reakce

V Londýně žil jeden Skot, který pracoval v laboratoři. Byl to známý prokrastinátor, zejména stran mytí nádobí. Jednoho dne si všiml, že mu na bakteriálně zakaleném agaru roste plíseň, kolem níž se agar projasnil. Nelenil a sepsal o tom článek.

Teprve po více než deseti letech se jeho kolegům podařilo z plísně izolovat látku, která zabíjí bakterie a tím působí projasnění agaru. Nadešel velký boom používání penicilinu. Jenže bakterie, ač nemají mozek, nejsou tak hloupé, jak vypadají. Inu zamyslely se a našly v chemické struktuře penicilinu zranitelné místo. Po letech zkoušení a bez státnice z biochemie připravily enzym, který nazvaly betalaktamáza. Lidé, když to zjistili, také nelenili a našli inhibitor betalaktamázy. Propsal se nám tu známý Newtonův zákon akce a reakce.

Na tento příběh jsem si vzpomněl, když jsme měli poslední zasedání Čestné rady. Každé další zasedání je bojem mezi obviněnými a obžalobou. Obvinění hledají způsoby, jak znevěrohodnit obžalobu, zatímco obžaloba hledá cesty, jak být jasnější. Inspektoři Komory jsou stále více zahlcováni požadavky, co mají zapsat a jak zdokumentovat. Dříve stačil jednostránkový protokol o inspekci v lékárně a bylo jasno. Dnes je třeba každé tvrzení dokladovat nejlépe sadou fotografií (jedna nestačí). Vůbec jim tu práci nezávidím.

Je to vidět i ve světě kolem nás. Dřív strážník nezbedné rošťáky vytahal za uši. Dnes musí mít jejich rošťárnu natočenou na kameře a nedej bože, aby na ně hrubě sáhl. Místo vytahání za uši jdou rošťáci do správního řízení. Jak to chodí kolem nás, tak to chodí i s komorovou spravedlností. Byly doby, kdy se načapaný obžalovaný prostě přiznal a uznal, že udělal chybu. Dnes se všichni vykrucují a podávají žaloby na rozhodnutí komory, kde jsou schopni vytknout snad i barvu saka pana předsedy (poznámka pro právní zástupce: toto je nadsázka).

Přidávám pár črtů zaznamenaných na posledních jednáních:

• Nelze mít vnitřní směrnici, která odporuje zákonu.
  Ze zákona je Komora oprávněna ke kontrole, proto nemůže být ve vnitřním řádu společnosti, že pracovník nesmí pustit inspektory ke kontrole. (Možná by příště mohl být disciplinárně obviněn ten pracovník.)
• Když mám v lékárně jakékoli léky, které nejsou skladem, měly by být řádně označeny. Ať už se jedná o léky, které vrátili pacienti, nebo jsou vydány, ale ještě nebyly vyzvednuty na žádanku. Nebo jsou v reklamaci případně v karanténě. Je dobré, pokud to každý přítomný pracovník ví. Pak se nemusí řešit nedorozumění, kdy si pracovník myslí, že dané léky jsou skladem, zatímco vedoucí tvrdí, že byly řádně vydány. Asi to není trestné, ale vypovídá to o způsobu a úrovni vedení skladových zásob dané lékárny.
• Celá řada svědků, řadových lékárníků, tiše toleruje různá baťožení a vyvádění léčiv do reexportů, protože si myslí, že se tak „děje běžně i v jiných lékárnách“, a je jim to jedno. Prostě se vymlouvají, že oni to neřeší. Nevidí, neslyší a raději nemluví. Pokud takové jednání tiše tolerujeme, nesmíme se divit, že si o nás lidé myslí, že jsme hokynáři. A je jedno, kdo to dělá. Vedoucí lékárník a odborný zástupce to mají na triku a ti ostatní mlčí, protože jinak by je pan vedoucí „zjazdil“.

Přemysl Císař