Zločiny bez trestu

Hrdinou vyprávění je padouch takřka komiksových či bon­dov­ských rozměrů. Jmenuje se Heinrich Mückter a narodil se do chudých vesnických poměrů západovestfálského Körrenzigu téměř přesně před 110 lety, 14. června 1914.

O jeho dětství a dospívání se prakticky nic neví, ale jeho původ z chudších poměrů lze vyvodit z mnoha indicií. Třeba z toho, že gymnázium v Jülichu absolvoval na prahu dvacítky ve školním roce 1933/34. Takto pozdní věk středoškolského absolutoria byl tehdy typický pro studenty, kteří namísto vzdělávání trávili větší část své adolescence prací (typicky na poli). Po maturitě využil stipendium Národní německé akademické nadace určené nadaným dětem nižšího sociálního původu, aby studoval medicínu na univerzitě v Bonnu. Ke stipendiu mu pravděpodobně pomohlo, že jako devatenáctiletý vstoupil do Sturmabteilung (SA), německé paramilitární organizace strany NSDAP, do které následně, už jako student medicíny, vstoupil v roce 1937. Krátce po získání doktorátu (1939) narukoval k wehrmachtu, kde jej čekal bleskový kariérní postup. Už v průběhu roku 1940 si vysloužil titul Oberarzt (vrchní lékař) s formální hodností nadporučíka. Do konce války stihnul povýšit na kapitána se zařazením Stabarzt (štábní lékař). Nebyla to neobvyklá záležitost. Nacistické Německo mělo od vyhnání či vyvraždění lékařů židovského původu relativní nedostatek lékařů a vlivem perzekucí lékařů nesmířených s nacistickou ideologií měl spolehlivý lékař – nacista, byť čerstvý absolvent, rychlý kariérní postup v armádě zaručen. V případě Heinricha Mücktera k tomu vedla ještě jedna okolnost. Už jako medik se odborně specializoval na léčbu skvrnitého tyfu, což byla na začátku 2. světové války velmi užitečná kvalifikace. Ne nadarmo se tyfu říká „vězeňská“, „kasárenská“ či „táborová“ horečka.

Mückter byl už na konci roku 1940 převelen do dobytého Krakova, kde jeho někdejší školitel Hermann Eyer při Vrchním velitelství armády budoval Ústav pro studium tyfu a virů a Mücktera jmenoval svým zástupcem. Jedním z primárních úkolů Ústavu byl vývoj a zejména produkce tyfové vakcíny.

Původní Weiglova vakcína se vyráběla „chovem“ vší šatních. Sterilní juvenilní jedinci vší byli v určitém instaru¹ nakaženi (mikroinjekcí) skvrnitým tyfem, a tito nakažení jedinci byli do plné dospělosti krmeni krví ideálně z živých lidských hostitelů. Nakonec byly takto vyvinuté vši posbírány, zabity a byla z nich vypreparována určitá část střeva, která jednak obsahovala směs rickettsií způsobujících „táborovou horečku“ a jednak protilátek a enzymů zajišťujících, že se patogen nepřemnoží ve střevech mezihostitele. Hmota posbíraných střev vší byla následně homogenizována a stabilizována směsí ethanolu, vody pro injekce a malého množství formalínu na pastu, která po naředění fungovala jako vakcína.

Vynálezce vakcíny Rudolf Weigl, ředitel pobočky Ústavu pro studium tyfu a virů ve Lvově, živil nakažené vši na dobrovolnících z řad Židů, polské inteligence (většinou lékařů a vědců), polského odboje či sovětských zajatců. Tito dobrovolníci dostávali před začátkem procesu vakcínu (první vakcínu vyvinul Weigl ještě před válkou ze vší, které „krmil“ vlastní krví a krví své manželky) a vši byly uchovávány v nádobách opatřených plátěným septem, přes které mohly sát. Před jistou smrtí tak Weigl zachránil nejméně 2 000 lidí určených nacisty k likvidaci. Byl schopen nacisty přesvědčit, že „výkrm vší“ je jistým druhem mučení. Byla to svým způsobem pravda, i vakcinovaní „krmiči“ většinou skvrnitý tyfus dostali, ale nezemřeli na něj. Vývoj vakcíny byl označen jako „životně důležitý pro Říši“ a na lidi, kteří se Weiglově programu upsali, nedosáhlo ani Gestapo. Navíc měli tito dobrovolníci pro zvýšení kvality připravované vakcíny zvýšené příděly potravin a hygienických přípravků a nárok na hotovou vakcínu.

Heinrich Mückter z Krakova při paralelní velkovýrobě vakcíny postupoval poněkud „nacističtějším“ způsobem. Pod své velení shromáždil „odvšivovací čety“ koncentračních táborů Buchenwald, Osvětim a Grodno, několika táborů pro totálně nasazené, několika zajateckých táborů pro polskou inteligenci a sovětské vojáky. Nakaženými vešmi pak vždy zamořil celou vybranou ubikaci, do které na základě jeho požadavků velitel tábora soustředil „mladé muže ve zdravotním stavu přibližně podobném německým vojákům“. Samozřejmě se neobtěžoval své „krmiče“ vakcinovat či jim vůbec oznámit, čeho se nedobrovolně účastní. „Odvšivovací čety“ pak posbíraly materiál pro vakcínu z těžce nemocných a umírajících, které pak zanechaly vlastnímu osudu. Mückterovu produkci vakcíny nepřežilo nejméně tisíc nedobrovolných „krmičů“. Jeho dalším „lékařským“ experimentům, například, když (neúspěšně) hledal vakcínu na jinou vší přenášenou nemoc tzv. „zákopovou horečku“ ², podlehlo dalších několik stovek až tisícovek lidí, zejména Židů.

Zůstává velmi kontroverzním tématem, kolik toho o Mückterových praktikách věděl Weigl. Po válce byl totiž prohlášen za hrdinu, protože kromě přímo zachráněných toleroval pašování „své“ vakcíny do krakovského i varšavského ghetta, kde vakcinace před smrtí na skvrnitý tyfus zachránila další tisíce Židů. Dnes je přerovský rodák Rudolf Weigl vnímán jako „polský“ ekvivalent „českého“ Oskara Schindlera a my si u kladných hrdinů neradi připouštíme jejich temnou stránku. Z objektivního hlediska se zdá nemožné, že by se celá Mückterova operace děla bez Weiglova souhlasu nebo alespoň vědomí. Ale těžko ho za to soudit, podobně jako zmíněný Schindler musel Weigl dobré skutky ve své době vykoupit krvavými kompromisy. Weiglovo dobrodiní naště stí nezůstalo bezprostředně po konci války nepovšimnuto. Nejen, že se vyhnul perzekuci za práci v nacisty řízené ­organizaci, ale stal se i jedním z archetypálních hrdinských příběhů války.

To samé ale nakonec platilo pro Mückterova zvěrstva. Obnovený polský stát sice válečného zajatce Mücktera zažaloval za několik případů genocidy a týrání polských zaměstnanců, vlastnímu soudu se ovšem hlavní padouch tohoto příběhu dokázal vyhnout. Za dosud nevyjasněných okolností byl schopen uniknout ze zajetí a navíc si na útěk dokázal přibalit několik kmenů Penicillium spp. schopných produkovat penicilin. Jak, kdy a kde přesně k nim přišel, dodnes není známo, ale legálně to zcela jistě nebylo.

Několik týdnů po polském obvinění se na konci ledna 1946 objevil ve svém rodném kraji, konkrétně v porýnském Stolbergu. Zaklepal na dveře rodinného sídla nedaleko komplexu Wirtzových továren v blízkosti bývalého měděného dolu Grünenthal. Majitele sídla i továren, bratry Alfreda a Hermanna Wirtze, znal jako spolučleny okresní buňky NSDAP v Jülichu. Bratři, toho času stojící včele koncernu Mäurer&Wirtz, byli právě na jedné z křižovatek svého byznysu. Během války vydělali jmění na dodávkách mýdla pro Wehrmacht a SS, jenžto výdělek s porážkou nacismu padl. Proto jim návštěva někdejšího přítele přišla vhod. Nešlo přitom ani tak o přátelství jako o několik Petriho misek s penicilinovými kmeny, které přinesl s sebou.

Tak byla založena farmaceutická společnost Grünenthal Chemie GMbH, ve které se Mückter stal hlavou výzkumu. Vyhnul se tak případné perzekuci za své nacistické zločiny. V rámci Norimberských procesů totiž existovala výjimka pro exnacisty s „nízkým proviněním“, kteří „byli klíčovými osobami v poválečné obnově“. Typicky šlo o vědce, lékaře, byznysmeny a jiné odborníky, kteří po válce přešli do soukromého sektoru. Američané milují soukromý sektor a výjimka se týkala i Mücktera a bratrů Wirtzů. I přes de iure platný zákaz, který německým společnostem znemožňoval obchodovat s penicilinem, byl už v roce 1947 Grünenthal schopen uvést na trh penicilinové pastilky (později i tablety, sirupy a infuze), které se, dostupné bez předpisu, staly v nově zformovaném Západním Německu komerčním hitem.

A to nebylo vše. Grünenthal se s nově nabytým statusem „klíčové společnosti“ rozhodl (nejspíš z iniciativy samotného Mückte­ra) do výzkumného oddělení koncentrovat bývalý „mozkový trust“ Třetí říše. Poté, co si odseděl zhruba polovinu původně osmiletého trestu od Norimberského tribunálu, se v roce 1952 do týmů Grünenthalu zapojil vynálezce sarinu a somanu Otto Ambros a stal se šéfem farmakologického oddělení. Bývalý šéf­lékař koncentračního tábora Sachsenhausen, Heinz Baumkötter, byl v roce 1956 vylicitován ze sovětského žaláře, aby v Grü­nen­thalu pracoval na patologickém oddělení, jehož vedení se roku 1960 ujal Martin Staemmler, jeden z někdejších architektů nacistického eugenického programu.

Heinrich Mückter v čele výzkumu Grünenthalu údajně pracoval na alternativách západních antimikrobiálních léků. Naději vkládal do ftaloylovaných aminokyselin. V roce 1952 se jeden z jeho podřízených, Wilhelm Kunz, pokoušel připravit ftaloylovanou kyselinu glutamovou. To se dodnes dělá tak, že se draselná sůl kyseliny glutamové nechává reagovat s ftalanhydridem. Po reakci je třeba odstranit přebytečné ftaláty povařením reakční směsi s alkoholem (typicky izopropylalkoholem) a produkt je extrahován do vody s patřičnou bází. Onoho dne si Wilhelm Kunz vybral jako bázi močovinu, přičemž místo očekávaného žlutého oleje ftaloylglutamátu vznikl bílý prášek. Ukázalo se, že jde α-(N-ftalimidoyl)glutarimid – thalidomid, látku ze skupiny piperidin-2,6-dionů.

Takto alespoň zní oficiální příběh Grünenthalu. Pravda to ale být nemusí. Podezření se týká výše jmenovaného Otto Ambro­se, který byl v nechvalně známé IG Farben pověřen vývojem zbraní na bázi nervových plynů. Samotné plyny nebyly problém, většinu z nich Třetí říše vyvinula už před válkou či na jejím počátku – cyklosarin (1936), sarin (1938), tabun (1942). Problém spočíval v něčem jiném. K úspěšnému použití takových zbraní je nutné dostatečně chránit vlastní vojáky. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let byly jako preventivně použitelná antidota organofosfátů známy pouze barbituráty (zejména fenobarbital), fyzostigmin či atropin. To nejsou látky, které by u jakéhokoli vojenského velení evokovaly bojeschopnost chemických jednotek. Proto se Ambros po většinu války věnoval výzkumu, který měl za úkol najít (zejména pro barbituráty) alternativy, které by při preventivním podání zmírnily příznaky otravy organofosfáty, ale zároveň přespříliš neovlivňovaly chování a úsudek vojáků. V tomto výzkumném programu byly za nejnadějnější kandidáty považovány piperidin-2,6-diony.

Za dosud nevyjasněných okolností unikla na sklonku války část „protisarinového“ výzkumu IG Farben do Švýcarska a tamní koncern Ciba byl některé z nich schopen uplatnit jako analgetika či sedativní hypnotika, nejslavněji asi glutethimid (1954). V laboratořích Ciba byl údajně krátce předtím, než ho představily laboratoře Grünenthal, připraven i thalidomid. Je samozřejmě možné, že byl thalidomid vedlejším produktem nesouvisejícího výzkumu. Stejně tak je pravděpodobné, že to byl naopak Ambrosův vklad, kterým si vysloužil dřívější propuštění z vězení (oficiálně „za dobré chování“). Faktem zůstává, že minimálně sedativní a hypnotický potenciál thalidomidu byl odhalen nebývale rychle již v průběhu roku 1953. Také je pravda, že v prvních publikacích a patentech v souvislosti s thalidomidem figuroval Ambros a jeho role byla upozaděna v průběhu roku 1954, kdy byl oficiálním „vynálezcem“ prohlášen jeho podřízený Herbert Keller. Dnes, víc než sedmdesát let poté, už stěží někdo odhalí, co přesně se ve výzkumném oddělení Grünenthalu při vývoji thalidomidu dělo.

Nelze se ubránit ezoterickému dojmu, že všechny machinace a etická pochybení ve výzkumu thalidomidu nějak předznamenaly jeho smůlu v klinické praxi. Jenže to by nebyl výstižný popis událostí. V roce 1956 byly publikovány toxikologické studie na zvířatech. Vyplývá z nich, že v případě myší a králíků nebylo možné stanovit parametr LD_50. Až do obrovských dávek v řádu g/kg nezemřelo dost testovaných jedinců, aby jej bylo možno stanovit. To vedlo Grünenthal k nemístnému optimismu a začal velmi předběžně ohlašovat, že má látku „se všemi výhodami barbiturátů“, kterou „se nedá předávkovat“. Následovala produkce léku Grippex (lék obsahující 15 mg thalidomidu, časem v kombinaci s paracetamolem), který byl volně dostupný (tehdy postačovaly testy toxicity na zvířatech) a měl potlačovat chřipkové příznaky.

Ještě v průběhu roku 1956 zažádal Grünenthal o registraci ­Conterganu, léku ve formě tablet a čípků obsahujících 25 mg a ve variantě forte až 100 mg thalidomidu. Deklarovaná účinnost Conterganu měla zahrnovat bolest hlavy, nespavost, nervozitu (např. strach ze zkoušek), nesoustředěnost, roztěkanost, ale i menstruační bolesti a nevolnost způsobenou kinetózami. Ještě před registrací rozdával Grünenthal Contergan lékařům a lékárníkům po celém světě jako „zkušební vzorky“. Agresivní marketing se vyplatil. Několik lékařů především v latinské Americe začalo Contergan podávat „off-label“ epileptickým pacientům jako prevenci záchvatů. Jakkoli Contergan antikonvulzivní efekt neměl, mezi pacienty, kteří měli největší zájem o prevenci záchvatů, byly i těhotné ženy, které naopak lékařům hlásily velmi účinné potlačení těhotenských nevolností. Jedna z „vlajkových“ indikací léku byla na světě.

První zaznamenané „conterganové dítě“ se narodilo necelý rok před tím, než byl Contergan v říjnu 1957 oficiálně uveden na trh. Dcera zaměstnance Grünenthalu, který vzal jeden ze „zkušebních vzorků“ v průběhu roku 1956 domů své těhotné ženě, aby jí ulevil od nespavosti a nevolnosti, se na Štědrý den roku 1956 narodila bez uší. Heinrich Mückter o tomto případu věděl a aktivně se rozhodl ho zatajit, aby „incident“ neohrozil registraci léku, která byla v té době finalizována. Nejpozději v polovině roku 1957, když se množily zprávy o malformacích plodů po užití oněch „zkušebních vzorků“, mu muselo být jasné, že se nejedná o náhodu. Přesto Mückter až do roku 1961, kdy byl Contergan oficiálně stažen z trhu, jakékoli „spekulace“ o teratogenitě Conterganu popíral. Množící se případy malformací plodů sváděl na vysokou frekvenci jaderných testů, které tehdy, na vrcholu první fáze Studené války, byly každodenní realitou. Navíc aktivně vystupoval proti požadavku FDA provést testy teratogenity na těhotných myších a potkanech, kterými komisařka FDA Kelseyová podmiňovala registraci amerického generika Conterganu. Jako už tolikrát v životě upřednostnil vlastní prospěch před veškerými morálními či etickými imperativy.

Dlouhou dobu mu to vycházelo. Měl za zády nejen marketingové mašiny Grünenthalu, ale také anglických společností Distillers (dnes součást Eli Lilly) a americké Smith, Kline & French (GSK) nebo Merell (Sanofi), které vyráběly licencovaná generika Conterganu. Lidé, kteří proti Conterganu vystoupili jako první, ať už to byla americká komisařka FDA Frances Kelseyová, nebo německý genetik Widukind Lenz, čelili výhružkám, vydírání a dalším formám nátlaku. Například Kelseyová byla po silném lobbingu firmy Merell několikrát „grilována“ Kongresem za lik­navost při schvalování Kevadonu (který měl být americkou obdobou Conterganu). Práce Widukinda Lenze, víceméně dokazující spojení mezi „teratogenickými epizodami“ a užíváním Conterganu v prvním trimestru těhotenství, zase byla několika odbornými časopisy zamítnuta. Je přitom ironií, že zrovna firma Grünenthal odborné časopisy varovala před „pavědou ex-nacistického lékaře“ (Lenz byl jedním z vůdců Hitlerjugend a za 2. světové války byl lékařem u Luftwaffe). Na konci roku 1961 spadla klec a konečném zamítnutí Kevadonu v USA začala registraci Conterganu a jeho licencovaných generik rušit jedna země po druhé. Mezi tím Grünenthal v tichosti změnil formulaci Grippexu, který se po odstranění thalidomidu stal jen tabletou s obsahem 500 mg paracetamolu.

A náš padouch? V roce 1968 se v kauze thalidomidu dostal před německý soud. Soudy se táhly a v roce 1970 skončily mimosoudním vyrovnáním, které platil Grünenthal. Heinrich Mückter, který za penicilinové přípravky, Contergan i za pozdější použití thalidomidu bral procenta ze zisku, zemřel krátce před svými 73. na­ro­zeninami v roce 1987 jako svobodný a velmi bohatý muž.

Ani další „hříšníci“ kauzy nedopadli nejhůř. Rodina Wirtzů už v páté generaci vede koncern Dalli-Werke, původně parfumářskou divizi Mäurer&Wirtz, dnes miliardový koncern vlastnící lví podíl v současném Grünenthal GMbH, firmě se ziskem okolo 2 miliard eur a jednom z největších světových producentů thalidomidu nebo tramadolu.

Historie Conterganu se často vypráví jako příběh lehkomyslnosti a nedostatečného testování. Jako příběh ignorance varovných signálů. Jako něco, čemu lze do budoucna předcházet organi­zo­vanější farmakovigilancí a intenzivnějším preklinickým a kli­nic­kým testováním. Ale ono to tak není. Vedení Grünenthalu, a zejména „otec“ Conterganu Mückter, věděli, že je něco v nepořádku takřka od samého začátku. Upřednostnili zisk a vlastní prospěch i před nejminimalističtějšími etickými požadavky. Navíc, když byli s problémy konfrontováni, veškerou svou moc a prostředky vrhli do obhajoby neobhajitelného. A to je nadmíru důležitý aspekt celého skandálu.

Dnes možná máme mnohem lepší systém schvalování léčiv, který je na papíře schopen podobným excesům zavčas zabránit. Ale může to být i iluze. Každý systém je totiž tak dobrý, jak čestní jsou lidé, kteří jej systémem činí. V případě Stabarzta Mücktera bylo už ve chvíli, kdy byl pověřen vývojem léčiv v nově založené farmaceutické firmě, jasné, že nejde o člověka, na jehož morální vlastnosti je spoleh. To sehrálo v celém skandálu klíčovou roli.

Pokud budou lidé podobných morálních „kvalit“ na klíčových postech ve výzkumu léčiv, v managementu farmaceutických firem nebo u regulačních schvalovacích autorit a povede se jim umlčet nebo potlačit veřejný a politický dozor, může se „nový Contergan“ opakovat velmi snadno. Dost možná se už opakoval, skandál s OxyContinem a Purdue Pharma má obdobné rozměry i co do počtu zmařených a zničených životů.

Jestli může být příběh Heinricha Mücktera v něčem přínosný, pak právě v tomto poučení. Můžeme vylepšovat systém, každé jeho vylepšení ale musí jít ruku v ruce s tím, že jej povedou a budou řídit lidé, na které je spoleh.

Daniel Cvejn

¹Jednotlivé vývojové stádium s odlišnou kutikulou.

²Dnes relativně vzácné horečnaté onemocnění způsobené bakterií Bartonella quintana.