Moudrý vládne silou ducha, hlupák silou dekretů

Na mé první lékárenské praxi u paní doktorky Vítové se všichni distributoři mohli přetrhnout, aby dodávali do lékáren. Ceny léčivých přípravků tehdy určovala komise Ministerstva financí ČR a vydávala číselník jednou za kvartál. Pak přišel Julínek a za­vedl (na základě rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2007) systém stanovení cen a úhrad pomocí správního řízení. Myšlenka sama o sobě nebyla zlá. Přesně odpovídala na otáz­ku: „Proč bychom měli mít dražší léky než Poláci, Slováci, Rumuni a další státy, které jsou brány do takzvaného cenového koše.“

Zjednodušeně si stát stanovil skupinu zemí, do kterých se dívá na ceny léčiv, a upraví svoji domácí cenu podle průměru z těchto zemí. Avšak ve chvíli, kdy podobný systém používají i ostatní země cenového koše, se dostáváme do spirály snižování ceny a musíme nutně narazit na dno. Zvlášť, když nás je jen deset milionů, o něco víc než čtvrtina Poláků nebo polovina Rumunů. Už se nám to kolikrát i stalo. Vzpomeňme na Ospen sus 750, kterému stát stanovil maximální cenu původce cca 27 Kč a ta­ky nebyl k dostání. Vzpomeňme na Vigantol, který se k nám narychlo dovezl z Rumunska s českým příbalovým letákem přidělaným gumičkou. Byly to takové první vlaštovky a už tehdy někteří lékárníci volali: „Zastavte to. Změňte systém.“

Jenže to byl tu a tam nějaký lék a většinou se to dotklo jen malé skupiny pacientů. Státu se, pomocí mimořádných dodávek a různých výjimek z výjimek, zatím podařilo z každého průšvihu vybruslit. To ovšem neznamená, že problém zmizel. To znamená, že sice umíme slušně improvizovat, ale problém zůstává a postupně na pomyslné cenové dno naráží léky pro širší a širší skupiny pacientů. Minulý rok to byl nobelovsko-fragnerovský penicilin, léčivo, které je etalonem antibiotik a které jsme svého času dokázali připravit. To se minimálně mediálně dotklo celé populace. Nemít základní antibiotikum se už nedá vymlčet. Za draho jsme nakonec dovezli neregistrovaný léčivý přípravek a ministerstvo už s tím konečně muselo začít něco dělat.

Jenže je něco a něco. Mysleli to dobře, dopadlo to jako vždycky. Legislativa se rozrostla o termíny Hlášení skladových zásob a Léčivé přípravky s omezenou dostupností. Hlásíme skladové zásoby a hlášení končí v nějaké černé díře na SÚKL. Každý lékárník by jistě uvítal, kdyby mohl nahlédnout ke šťastnějšímu kolegovi a viděl, kdo má, aby věděl, kam má pacienta poslat? Jsme zdravotníci a prvořadý je zájem pacienta. Nu což, zřídili jsme a spravujeme si vlastní okresní tabulku dostupnosti. Zajímavé je, že lékaři sice nesmí směřovat pacienta, ale v tomto případě mohou, protože oni dostupnost vidí. To přeci nedává smysl, aby šly zákony takhle proti sobě. Další výjimka z výjimky.

Jediné pozitivní je na hlášení, že se jím lékárník nemusí zabývat. Vše potřebné obstará software. Software SÚKL volá a lékárenský software odpoví. Výsledek se brzy dostavil. Víme vše, totiž že nemáme nic.

Léčivé přípravky s omezenou dostupností jsou jiná káva. Minis­terstvu, respektive SÚKL, trvá měsíc i dva, než si všimne, že ­léčivý přípravek dochází, ačkoli má veškerá data. A pak najednou během prvního týdne měsíce června vydá osm Opatření obecné povahy (OOP).

Ozve-li se v lékárně: „Vyšel nový Arafat ¹ “, následuje založení hlavy do rukou a hluboké ponoření do čtení. Jak vidím všechno v obrazech a citátech z knih, napadlo mě: „Každý čtvrtek novou knihu, každý den nové OOP.“

Než ale přišlo první OOP, stáhla se nám aktualizace software a k ní návod: „Pro výpočet hodnoty obvyklé zásoby bohužel ne­existuje žádný doporučený postup a není také známo, jakým způsobem bude tuto zásobu posuzovat SÚKL. Výpočet je koncipován s cílem navrhnout co nejvyšší hodnotu, která bude jako obvyklá odůvodnitelná. V současné době se výpočet snaží zohlednit sezónnost v předchozím období. Vybere se nejlepší týden v období před 12 měsíci a v nedávném období, případně průměr týdnů s výdejem za celý rok, pokud by byl lepší variantou. Jedná se o doporučenou obvyklou hodnotu zásob na týden pro vybraný léčivý přípravek v daném období. Konečné rozhodnutí o objednávaném množství však bude vždy na lékárníkovi a jeho úvaze, jestli je objednávané množství rozumné, a zda jej bude umět obhájit.” (Novinky v programu FARMIS2 verze 1.7.2.5)

Seděl jsem nad tím, četl a viděl jsem v jasných barvách scénu z třetího dílu hexalogie o Básnících: „Když se zblázníme, koupíme si pastelky. A nikdo nic nepozná.“ Geniálně přeneseme problém na lékárníka, který místo, aby se věnoval pacientům, bude s lo­garitmickým pravítkem v ruce počítat, kolik balení k objednání mu vrchnost blahosklonně schválí. Nedej Bože, aby objednal o krabičku navíc. Následná kontrola totiž bude dávno po krizi a v klidu. To přeci dává smysl. Od toho tady ty lékárníky máme.

Takhle my si tu teď žijeme. Levné léky nemáme, protože jsou až moc levné, než aby nám je sem někdo dovezl a drahé nemáme, protože jsou levné oproti okolním zemím a vyvezeme je (necháme vyvézt) sami. A tak spousta pacientů obchází lékárny a hledá a hledá, kde by svoje léky našla. Přitom by stačila malá drobnost, změna myšlení, změna legislativy. Ale to by se musel někdo na ministerstvu zamyslet. Kdyby byl na ministerstvu jeden jediný úředník, který někdy jen na okamžik čichl k praxi nebo se zašel poradit na nedaleký Karlák, kde je pět lékáren v krásném vzorku dvakrát DrMax, jedna nemocniční a dvě další, nemohl by z ministerstva vypadnout takový paskvil.

Kdyby to byla narychlo spíchnutá improvizace, člověk by to chápal. Ale tohle má být Řešení! Jenže TOHLE neřeší příčinu, jen přináší další sprosté podezřelé, kteří si objednají o kus navíc. Snad by bylo lepší místo drobných flastrů, kterými lepíme problémy, vymyslet systém, jak těmto praktikám předcházet.

Vím, že kritizovat je snadné a proto nabízím i vlastní nápady:

• Upravit systém stanovení cen a úhrad, aby se stanovovaly na léčivou látku, lékovou formu a diagnózu.
• Zvýšit cenu léčivých přípravků nejlépe zahrnutím Německa do cenového koše.
• Snažit se registrovat víc přípravků se stejnou účinnou látkou. Být v tom aktivní a hledat ve světě.
• Zajistit surovinu pro přípravu a zrušit hloupý zákaz připravovat léčivé přípravky, které mají adekvátní HVLP. Lékárnici si surovinu mohou „osahat“ a při výpadku budou vědět, jak na ni.
• Přestat vymýšlet výjimky výjimek a vyrazit se podívat „do ulic“, jak ta praxe skutečně probíhá.
• Zapojit do všeho plátce, ten totiž zatím moudře mlčí. Dobře si uvědomuje, že poplatníci nadávají na ministra, že nezařídí, když to všechno řídí, na doktory, že nevědí, že ten lék není, na lékárníky, že nemají, že to beztak poslali někam na Ukrajinu. Jen na pojišťovny, kterým platí každý měsíc nemalou část mzdy, a které by jim tu péči měly zajistit, se nikdo neobrací.

To by byl ten pravý strategický záměr, který by řešil jádro problé­mu. Anebo můžeme vládnout pomocí dekretů. Už tu takový pří­pad byl za vlády katolického krále Jakuba II.: „Přitom obcházel par­lament, jak se jen dalo, a vládl pomocí dekretů.“ A také vládl jen 3 roky, než ho jeho protestantský zeť a synovec vyhnal z Anglie.

Zavedením řešení pomocí OOP jsme (nebo brzy budeme) k smíchu. A co hůř, můžeme dopadnout jako současná Palestina.

Přemek CÍSAŘ

¹ OOP (nebo PLO) je také zkratkou Organizace pro osvobození Palestiny.
OOP byla založena v roce 1964 a v letech 1969–2004 jí předsedal Jásir Arafat.
Od roku 1974 je OOP pokládána za „jedinou legitimní reprezentaci
palestinského lidu“. (poznámka redakce)