Ze života právníka v Komoře – díl padesátý devátý, hard právničina

Když vám píše právník, snadno se stane, že se nedozvíte nic o jeho životě v Komoře. Protože se nechá jako věchýtek smýkat tím, co upoutá jeho právní mysl.
Pak mu nedá, aby se nezmínil.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Ano, byli jsme v Opavě na výjezdním zasedání představenstva a na milé Konferenci mladých lékárníků. Ano, připravovali jsme rozsáhlé změny stavovských předpisů, protože podle mnohých nazrál čas na posun k hrdému označení příslušníka stavu coby farmaceuta. Ano, čelili jsme dalším obviněním kvůli chráněnému distribučnímu kanálu, za který je bohužel vydáván nevydařený poslanecký návrh pana Kuchaře. Ano, řešili jsme náhle se objevivší dohodnuté snížení ceny jednoho nejmenovaného přípravku na P (na předposlední pozici má x, uprostřed d, šesté od konce je r a k tomu je tam třikrát a). O tom si přečtěte na webu a pochopíte, proč jsme tomu věnovali tak velkou pozornost a jak moc to, co my chápeme snadno, obtížně chápou ti, kteří se dohadují bez nás, což je v souladu se zákonem, ale chtějí, aby ztrátu nesly lékárny, což už v souladu se zákonem není. A to IČO na veterinárním receptu? Mami!

Když už zmiňujeme soulad se zákonem, vraťme se k tomu, co upoutalo právníkovu, a jistě nejen mou, mysl. Podstatných je tu několik pojmů: lex Pawlas, distributor, výrobce, odmítnutá dodávka, obvodní soud a rozsudek.

Lex Pawlas byl do konce roku 2023 částí zákona o léčivech, která stručně řečeno obnášela dvě zajímavé povinnosti – povinnost výrobce dodat distributorovi a povinnost distributora dodat lékárně. Pokud šlo přípravky, které se distributor zavázal nevyvážet z ČR. SÚKL neplnění těchto povinností nikdy nepostihl a opíral se o všeobecně rozšířené odůvodnění, že jde o špatně napsanou, a proto nevymahatelnou normu. Pasivita SÚKL přiměla distributora k podání občanskoprávní žaloby na výrobce, který odmítl dodat 24 balení, přičemž i to nízké číslo má ve sporu svou důležitost. Obvodní soud (což je totéž jako soud okresní, jen Pražáci to prostě musí mít jinak) rozhodl ve prospěch distributora. Jde o nesmírně zajímavé rozhodnutí. Natolik, že si do tohoto článku odložím několik poznámek, jejichž trefnost se (ne)potvrdí teprve časem. Výrobce prohrál a určitě podá odvolání. Tyhle věci nikdy nekončí u soudu prvního stupně. Obě strany mají své vynikající právníky, kteří ve svých argumentacích zcela jistě vyčerpávají všechny myslitelné argumenty. Nemusím se tedy bát, že bych se svou troškou někomu napomáhal nebo naopak škodil. Neobjevuji Ameriku. Vědomě na sebe beru riziko, že až jednou kauza pravomocně skončí, poté co ji překoušou mnohé chytré soudcovské mozky, ukáže se, že jsem se tehdy, v květnu 24, ve všem mýlil. To ale nevadí, je vzrušující si trochu zavěštit a počkat, jak to dopadne. Co je tedy na zmíněném rozsudku tak zajímavého?

Třeba už jen samotná žaloba. Když jdete k soudu, musíte mu přesně říct, jak chcete, aby rozhodl. A soud vám může buď vyhovět, nebo žalobu zamítnout. Nemůže ale přiznat něco jiného. Kromě toho, velice stručně řečeno, musíte žalovat tak, aby se to dalo vymáhat, a taky vám soud většinou nebude chtít vyhovět, když budete chtít, aby jen potvrdil, že něco nějak je, místo toho, aby někomu rovnou něco uložil nebo zakázal. Takže třeba žalobu na to, aby soud potvrdil, že sousedův chlívek smrdí, zamítne, protože místo toho máte požadovat, aby soused s tím zápachem něco konkrétního udělal. Vlastně jde o to, aby byl žalobce donucován domáhat se u soudu rovnou toho, co má nějaký reálný smysl. Aby se předešlo podání další žaloby. Protože potvrzení existence sousedova zápachu k jeho odstranění nepřispěje, kdežto konkrétní opatření ano.

Poměřováno touto optikou je zajímavé, že distributor se nedomáhal dodání odmítnutých 24 balení, ale „jen“ uzavření smlouvy s výrobcem, která teprve výrobce zaváže k dodávce. Říká se tomu nahrazení projevu vůle. Obecně, když výrobce smlouvu uzavřít nechce, a přitom by měl, soud rozsudkem nahradí projev jeho vůle a rozsudek nahrazuje podpis výrobce na smlouvě. Ten je potom smlouvou vázán, jako kdyby jí podepsal sám. Otázka zní, proč distributor žaloval nikoliv na plnění povinnosti dodat plynoucí přímo ze zákona, ale na uzavření smlouvy, na jejímž základě se má dodávka teprve uskutečnit. Protože nejčastěji k soudu chodíme s nároky z nesplněných smluv. Čili, i když tu bude uzavřená smlouva, stejně bude muset následovat další soud, pokud výrobce smluvní povinnost nesplní. Ne, že bych jej z toho podezíral. Obě strany jsou solidní, jen spolu nesouhlasí. Jde tu o objektivní princip. Proč soud vyhlašuje rozsudek o něčem, co je potenciálně jen předstupněm pro další soudní řízení, když tomu lze předejít tím, že se rovnou rozhodne o povinnosti dodávky? Nepochybuji, že právníci distributora dobře vědí, proč to udělali takto, a pan soudce dobře ví, proč mu to nevadilo. Jen bych asi, být na druhé straně, toto zdůraznil.

Už jsem zmínil, že lex Pawlas byl účinný do konce roku 2023. ­Žaloba byla podána v době účinnosti. Soud ale rozhodoval v roce 2024. O povinnosti, kterou výrobci ukládá nyní. Při platné zásadě, podle níž se rozhoduje podle stavu ke dni ­rozhodnutí. Aniž by byla platnost lex Pawlas po jeho zrušení jakkoliv prodloužena nějakými přechodnými ustanoveními. Takže pokud by rozsudek nabyl právní moci v nynější podobě, bude výrobce plnit povinnost podle neexistujícího ustanovení. Pan soudce se snažil svůj postup odůvodnit, ale jeho názor bude jistě čelit odvolacímu soudu.

Jinak ale z rozsudku plynou závěry, které se nemohou nelíbit. Soudce například nedal na námitky výrobce, že ustanovení zákona jsou neurčitá, nesrozumitelná, nevymahatelná… Jednoduše konstatoval, že soudní moc je od toho, aby hledala vůli zákonodárce i tehdy, když se ji podaří vyjevit nepříliš zdařilou literou. Pokud by to nedělala, odmítala by výkon spravedlnosti, což se nesmí stát. Takže nedostatky textu zákona pan soudce vyplnil svým výkladem, který zdaleka nemusí spočívat jen v prostém slovním výkladu textu paragrafů. Obranu výrobce, že distributorovi nemůže dodat, protože mu v tom brání jeho distribuční model, soud zcela správně smetl ze stolu.

V soudní síni si byli všichni vědomi toho, že nejde o 24 balení, ale o princip. A tady se trochu bojím o výsledek. Protože jde-li o princip, má být lhostejné, zda jde o 24 nebo tisíce balení. A ono to přitom jedno nebylo. Pan soudce totiž v odůvodnění připustil, že žalobě vyhověl mimo jiné i proto, že 24 balení nenaplní žádná z rizik, na která upozorňoval výrobce. Víme, že jde hlavně o obavu z nezákonného reexportu nebo snahu o rovnoměrnou distribuci, tedy dlouhodobé oříšky k řešení nás všech. Bylo znát, že s řádově vyšší objednávkou už by rozhodování o žalobě tak jednoznačné nebylo. A to je bohužel špatně. Protože lex Pawlas zrovna na toto použitelné řešení neměl.

Krásné léto.