Deník holky z lékárny

Nemožné se stává skutečností. Tento sloupek už nepíšu „na koleně,“ ale na gauči, v obýváku, zkrátka a dobře, v pohodlí svého nového domova.

Každý se mi celá léta diví, že doma nemám televizi! Teď ji mám, resp. můj přítel ji má, a já začínám víc a víc chápat, proč jsem ji doteď neměla. Vás to vážně baví? Jednou tam je babča, která hraje stolní tenis s vnoučaty, díky ­Voltarenu. Hned potom následuje důchodce, který díky „zlatému krému z lékárny“ zase skáče přes kaluže, a když doskáče, tak začne skákat Plíšková se dvěma chlápky –⁠ namažte se ­Thermolkou a bude z vás světová jednička. Řekněte sami, není to paráda?

Na jednu stranu, když poslouchám tu televizi, trošku si ­připadám jako v lékárně. Kroutím hlavou, ale začínám chápat, odkud lidi berou ty různé nesmysly.

Na druhou stranu musím říct, že mi to vysvětlilo věcí mnohem více. Třeba skutečnost, že mi moji rodiče sice skoro deset let platili tenisové trenéry, různé tréninky, rakety, míčky, oblečení, boty, a já přesto skončila v lékárně. No proč asi? Protože jsem neměla správné mazání a žádný kolagen! ­Docela se ­divím, že jsem ty tréninky přežila –⁠ nebudu raději ani zmiňovat, odkud a jaký jsem používala opalovací krém. Když máte profi raketu a super boty, na „opalovák“ fakt už peníze nezbydou. Navíc když je doma mimino.

Ano, mám mladší ségru. Ta nikdy nesportovala. Zatím jsem nenašla reklamu, která by mi to vysvětlila, ale věřím, že ­jednou pochopím, proč právě ona peče dorty. Michalka, ta moje ségra, je totiž cukrářka. Vysvětluje mi to pouze jednu věc, a sice to, proč jsem tak tlustá.

Za všechno v životě mohou starší sourozenci. Za tuhle jedinou může ten (ta) mladší! A k tomu mohu dodat jen jedno:„Děti jsou jako palačinky, první se nikdy nepovede.“

Začíná období letních dovolených, festivalů, grilovaček a všeho, co se přes zimu nedělá. Tak vám přeji, ať se vám dovolená vydaří a od lékárny si pořádně odpočinete!

M.