Opačný konec planety není daleko

Následující rozhovor s PharmDr. Stanislavem Havlíčkem vznikl z popudu čtenářů ČČL. Zaujaly vás články, které psal ze své první mise v řadách Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu, později třeba rozhovor v Radiožurnálu o druhé misi, tentokrát v Bangladéši…

Na úvod něco málo faktů: Samostatný Bangladéš byl do současné podoby ustanoven v roce 1971. Před tím byl v unii s Pákistánem, kterému se tenkrát říkalo Západní. Ještě předtím území dnešního Bangladéše tvořilo 2/3 většího celku zvaného Bengálsko. Bangladéš je zhruba dvakrát tak velký jako Česká republika, žije tu 150 milionů lidí (1 100 na km²), což je asi devětkrát víc než u nás. Hlavní město Dhaka turistům slouží jako tranzit pro cestu k moři. Vyhlášeným místem pro dovolenou (v českých cestovních kancelářích od 50 000 korun) jsou plážové rezorty v Cox‘s Bazar. Město založil ­britský diplomat a armádní důstojník Hiram Cox po prvním velkém exodu ­Rohingů ze sousedního Arakanského státu po anexi Barmou v roce 1785. Od roku 2017 je v oblasti Cox´s Bazaar pravděpodobně největší uprchlický tábor na světě: Kutupalong. Kromě Kutupalongu, s více než 625 tisíci lidí, jsou v oblasti i další tábory. V komplexu táborů Hakimpara – Jamtoli – Monayrgona, kde žije přes 100 tisíc lidí, pomáhal od prosince do března také Stanislav Havlíček.

Jak vypadá den lékárníka na misi?

To je velmi zajímavá otázka pro nějakou teoretickou vědní disciplínu. Nic takového jako typický den totiž neexistuje. A to je vlastně asi jediný typický znak dnů na misi. Typické je vlastně jenom to, že cokoliv si naplánujete na další den, zmaří, nebo možná lépe změní, hned následující ráno. Každý den je třeba být připravený na modifikaci alternativní činnosti už změněného plánu. A samozřejmě rutina. Ráno vstávat po šesté, vybojovat chvíli na ranní hygienu (22 lidí na tři toalety), místo u kuchyňské linky na přípravu snídaně a ideálně i svačiny/oběda. Pak odjet do tábora, po návratu někdy před šestou rychlý oběd/večeře, relaxační dvacetiminutovka, porada týmu, statistika, vyhodnocení, plán na další den. Druhá večeře…

V dlouhodobějším horizontuje to je ta práce přibližování se, metodou úkroků a odboček, k co nejhladšímu zásobování všech „polních pracovišť“. Je to asi tak, jako když na protilehlý roh sálu v místní tělocvičně míříte valčíkovým kroužením po jejím obvodu. Na nohou přitom máte běžky (nebo potápěčské ploutve) a do rytmu hraje heavymetalová kapela mazurku.

Měl jsi v lékárně spolupracovníky i z místních lidí? Pokud ano, jak jim to šlo?

Lékaři bez hranic se v každém svém projektu snaží zaměstnat maximum místních pracovníků. Operační centrum Lékařů bez hranic, které na misi vyslalo mne, koordinovalo v emergentním režimu tři projekty, což znamenalo asi 80 mezinárodních odborníků a zhruba 500 místních spolupracovníků a další dobrovolníky. Já jsem na začátku řídil dvě lékárny sousedících projektů a v každé byl jeden vystudovaný lékárník a jeden skladník. K tomu patřily tři malé výdejny – jedna pro každou z našich polních poliklinik – v každé dva zapisovatelé (statistika spotřeby) a dva dispenzoři – lékárníci.

Celý můj tým byli mladí lidé s obrovskou pílí a ochotou se učit. Takže na otázku, jak jim to šlo, mám jednoduchou odpověď: den za dnem lépe.

Setkal ses s nějakými předsudky?

Setkával jsem se denně s odlišným kulturním prostředím. A víc než s předsudky s údivem a zvědavou touhou pochopit odlišnosti. A to z obou stran. Často jsem měl pocit, že více předpojatí jsme my, já a moji kolegové ze „známého“ světa, a dost často i mezi sebou. Ale musím ­doplnit, že vždy bez odsudků. S dostatkem tolerance je za každým takovým údivem spíše snaha o porozumění a pochopení. Příkladem může být třeba mezikontinentální (Evropa, obě Ameriky, Afrika, Asie) diskuse na téma dohodnuté svatby, které jsou běžné nejenom pro celý indický subkontinent, ale i pro ­některé africké kultury.

Mají tamní lidé důvěru k zahraničnímu zdravotnickému personálu?

Někdy až nekritickou. Minimálně za svoje kolegy v lékárně musím říct, že jsem měl obrovské ště stí, protože nikomu nedělalo osobní problém přijmout rozhodnutí a jednat podle „našich“ pravidel, přestože jejich smysl jim byl zpočátku (a někdy i trvale) nesrozumitelný.

Co je Achillovou patou v systému zásobování?

Největší komplikací byly počty těch lidí přicházejících do táborů, desetkrát vyšší než původní odhady. A pak série drobných maličkostí, jako celosvětový nedostatek některých léků (třeba DAT – difterický antitoxin v důsledku dvou naprosto nečekaných epidemiíí v Bangladéši a v Jemenu), celní formality pro některé typy léků. Odlišnosti standardních (mezinárodních) a lokálních léků, dopravní komplikace, přepravní kapacita, dostupnost cílových míst, déšť, bláto, horko, dodávky elektřiny… Byla (a je) toho spousta.

V emergentním režimu mise to není jen pata, je to spíš Achillův atlas anatomie. Takže všechno. Začíná se od nuly a pro prvotní odhady můžeme využít jen nějakou jinou předchozí zkušenost, obecnou znalost prostředí táborů, geografické lokality a z toho vyplývající spektrum a četnost typických nemocí. Pro uprchlické tábory nebo přírodní katastrofy existují startovací sety léků a materiálů. Základní set (Basic KIT) obsahuje léky a zdravotní vybavení pro 10 000 lidí zhruba na 3 měsíce. Rozbalíte bednu a máte jednoduchou ošetřovnu, protože obsahuje i přenosný kanystr a lahve na pitnou (čistou) vodu, nějaké kancelářské potřeby (divili byste se, jak je sešit a propiska potřeba) a taky potřeby pro základní hygienu, jako třeba mýdlo a kartáček na ruce, taky kbelík a přípravek na desinfekci povrchů.

Z léků jde o úplný bazál: Albendazol proti parazitům, Amoxicilin jako jediné antibiotikum, železo s folátem na chudokrevnost třeba po malárii, ibuprofen a paracetamol na bolest a teplotu, prášek pro přípravu rehydratačního roztoku (ORS), antacida (AlMgOH) a zinek pro děti do 5 let při průjmech. Je to dobře vymyšlená věc. Jednak pokrývá většinu potřeb v krizové situaci a taky je univerzální. Stejný set používá WHO, Mezinárodní Červený kříž i společná federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce a taky další organizace pod OSN. V současnosti se používá čtvrtá edice schválená v roce 2011, IEHK (Interagency Emergency Health Kit). My měli v lékárně čtyři takové a jejich obsah nám vystačil 3 týdny.

Jak jsou vybavena zdravotnická zařízení? Stačí jejich kapacita počtu potřebných pacientů?

Jak se staví a co potřebuje taková polní nemocnice je výborně zpracováno na stránkách Lékařů bez hranic (www.nemocnice-bez-hranic.cz). Kromě toho, že se tam můžeš vydat i na virtuální prohlídku některých pracovišť z různých misí, jsou na stránce podrobně popsány i některé součásti nejpotřebnějšího vybavení.

Naše zařízení v táborech jsme začali stavět z nuly, „na zelené louce“ z bambusu a vlnitého plechu. Původní stavby se neustále rozšiřují a vybavení se také pořád zlepšuje. Stejně tak se ale zvyšuje počet ošetřených pacientů. Lakonicky to lze vyjádřit asi tak, že v těch podmínkách je téměř nepochopitelné, s jak vysokým standardem je péče poskytována. Na druhou stranu je jí ale potřeba víc. Všude na světě, v české kotlině nebo v uprchlickém táboře bengálského zálivu, totiž platí, že se kvalita péče dá zlepšit vždycky a zdroje, materiální, lidské i finanční, na zdravotní péči jsou vždycky nedostatečné. Všude jde jenom o to, najít dost pokory přijmout fakt, že lidé, kteří péči poskytují, to za daných podmínek dělají, jak nejlépe umějí a mohou.

Pomáhali jsme Ministerstvu zdravotnictví Bangladéše realizovat velkou vakcinační kampaň proti záškrtu (tři kola v měsíčních intervalech) a pak také standardní očkování EPI (the Expanded Program of Immunization) na denní bázi v každém našem zařízení. EPI je od roku 1976 schválené očkovací schéma pro děti. Z českých luhů a hájů je v poslední době známé především jeho odmítáním. Na obou misích, kde jsem působil, ­zachraňovalo dětské životy.

Mým úkolem bylo zabezpečit dostatečnou zásobu a cirkulaci „ice packů“ (takové ty zmrazené destičky do chladicí tašky), školit a kontrolovat personál v pěti očkovacích centrech, aby dokázal udržet stabilní podmínky i v pasivním chladovém řetězci (bez lednice a elektrické energie). S úředníky Ministerstva zdravotnictví jsem komunikoval kvůli každodenní ­distribuci vakcín z jejich centrálního ­skladu ve státní nemocnici a také při sběru a vyhodnocení statistických dat o provedeném očkování.

Považuješ se po dvou misích za ostříleného vlka, kterého už moc věcí nepřekvapí?

Jednou jsem z relativně stabilní mise v Jižním Súdánu napsal, že moje prostřední jméno by mohlo být „Improvizace“. V Bangladéši jsem si uvědomil tu předchozí namyšlenost a musel si přiznat, že jsem si vůbec neuměl představit míru nutné a všestranně potřebné improvizace v emergentním režimu.

Musím ale doplnit, že být připravený neznamená okorat. Každý z emočně silnějších momentů, a že jich bylo na obou misích hodně, se pro zachování duševní integrity a provozuschopnosti snažím vnímat s určitým odstupem a trochou nadhledu. Přitom ale dobře vím, že mě zasahují mnohem hlouběji a že je třeba s tím později pracovat a nenechat někde potlačené emoce „opouzdřit“ a zároveň neodstoupit příliš a potlačit všechny instinkty humanity a účastné empatie. Ty by celý smysl pomoci redukovaly pouze na statistické vyhodnocení a splnění pracovních cílů.

A s každým takovým hledáním optimální rovnováhy je nezbytně nutné sám sebe regulovat a s pokorou přijmout, že ani týdny a měsíce v blízkosti uprchlíků z nikoho neudělají experta na problematiku, natož na vyhodnocení důvodů a důsledků krize. Stále to budou jenom individuální názory a náhledy na jednotlivé epizody, a nikoliv na celkový obraz.

Mají Lékaři bez hranic – obrazně řečeno – nějaké hranice?

Humanita, podobně jako homeopatie, víra, vesmír (ale taky hloupost), nemají hranice nebo omezení. Lidé (a ­systémy) je mají. I každá organizace jednou narazí na nějaký limit, ať už skutečný nebo uměle vytvořený. Někdy se v téhle souvislosti i u Lékařů bez hranic hovoří o skleněných stropech, o vnitřních limitech, které sice známe, jen se je snažíme ignorovat. ­Jestli ale hranice u Lékařů bez hranic ­existuje, pak je někde vysoko nad nimi. Naště stí Lékaři bez hranic fungují na ­principu ptačího hejna. Jeho síla je vždy větší než součet sil jednotlivců.

Fungují na tomto principu i jiné než humanitární organizace?

V zásadě ano, ale nemusíme chodit daleko, abychom viděli, že je to někdy chování hejna, když do něj střelí.

Co ses na fakultě nenaučil, ale teď už to víš a umíš?

Vím, že fakultou moje učení neskončilo. A na misi jsem se naučil, že kdybych toho tolik nezapomněl, byl bych na tom mnohem líp. A co umím? Umím si poradit. Každé výzvě, kterou život nejen na misi přinesl, jsem se dokázal postavit a dojít k uspokojivému výsledku. Ne vždycky byl perfektní a nejlepší. Ale bylo to to nejlepší, co jsem dokázal za daných okolností. Mnohdy taky díky lidem v mém okolí. Teď už vím, že za nejlepší výsledek se nikdo nemusí stydět, i když není perfektní.

Existují otázky, na které jsi po návratu z misí nechtěl, neuměl nebo nemohl odpovědět?

Říkají mi doma, že mám odpověď na všechno. Ale nemám, pořád mám spoustu otázek, na které odpověď teprve hledám. A i když ji najdu, snažím se hledat potvrzení toho, že je to správná odpověď. Už jsem to říkal v některé předchozí odpovědi. Být tam automaticky neznamená vědět a chápat. Vyžaduje to neustálé hledání odpovědí.

Myslím, že je to právě ta deviza, pro kterou plédoval Havlíček a po něm Peroutka a o které často mluvil Masaryk a po něm Havel. Kritické myšlení. To je dnes v době postfaktické a v časech automatické důvěry ve zprávy na internetu stejně významné jako za Bachova absolutismu, po Mnichovu 38, Únoru 48, Srpnu 68 a každý den v roce 2018, kdy ověřené informace plíživě nahrazuje propaganda. Proto na některé otázky nerad odpovídám, odpovědi totiž mnozí nechtějí slyšet.

Proti drastickým záběrům ze zemí ve válečném konfliktu se vlivem každo-­denního zpravodajství na TV obrazo­v­kách stáváme imunními. Když jsi během misí vyslechl nebo na vlastní oči viděl důsledky toho dění, díváš se dnes na informace sdělovacích prostředků jinak?

Beru je s velkou rezervou. V touze po sledovanosti a čtenosti nabízejí ničivé obrázky a smutné příběhy, které jsou o to bolestnější, že zdaleka nevystihují jejich skutečnou hloubku. Na tu nezbývá ve zprávě samotné místo ani čas. Média přestávají plnit jednu z důležitých rolí. Přestala nastavovat zrcadlo a být impulsem k hledání řešení. I ze zpravodajství se stal entertaiment. Zpravodajské servery i televizní stanice vysílají v kulisách domácího i zahraničního zpravodajství nepřetržitý proud zábavy.

Ale nelze z toho vinit média samotná. Svůj podíl mají samozřejmě také mnozí čtenáři, posluchači a diváci. Chtějí se bavit, ne řešit. Místo hledání řešení si při domácím zpravodajství zanadávají a při zahraničním si cynicky pomyslí cosi o vzdálených problémech v zemích barbarů, pohanů, chudáků…

Přesto se mi chce věřit, že ta lepší část v nás, lidech nakonec převládne. Svědčí o tom podpora dárců nevládních organizací navzdory populistům, jejichž výkřiky mediální prostor bobtná a kyne.

Chce se mi věřit, že se v nekonečném proudu zábavných informací z rádia, televize a internetu neubavíme k smrti. Že znovu budeme, ne jako jednotlivci, ale jako společnost, chtít pochopit a poznat širší souvislosti, že budeme znovu číst dlouhé články a získávat víc informací. Že se nám podaří resuscitovat schopnost kriticky myslet, poznat v médiích informaci od dezinformace a v politice státníka od populisty. Že se nám vrátí schopnost rozhodnout se a dělat i nepopulární, ale potřebná opatření namísto hledání devastujících líbivých zkratek, které se v mediálním korýtku dobře konzumují.

Zažil jsi tam situaci, kdy ses bál o vlastní život nebo život kolegů?

Ne, strach o život, ať můj nebo kolegů, jsem neměl. Smrt přišla, a dál přichází, i beze strachu. Na strach ale taky došlo, zažil jsem dost situací, které mě nutily přemýšlet o strachu o moje blízké doma.

Je možné s ohledem na bezpečnost Lékařů bez hranic uvést, kdo je chrání a kdo jim pomáhá?

Možná to bude znít naivně, ale Lékaře bez hranic nejvíc chrání Lékaři bez hranic. Dlouholeté zkušenosti nám pomohly vytvořit dostatečně stabilní rámec preventivních a ochranných opatření. Taky tři základní pilíře – nezávislost, nestrannost, neutralita. Naše zařízení nejsou chráněna ozbrojenou stráží, a přesto je i ve válečných oblastech respektováno pravidlo nevstupovat do něj se zbraněmi. Logo Lékařů bez hranic je v prostředí, kde pomáháme, silnou ochranou. Nečekaná zklamání pak přijdou z míst, odkud to nečekáme; jako když na nemocnice v Jemenu, Sýrii, na Ukrajině, ale i jinde útočí ozbrojené síly. Nemocnici v Kunduzu ­dokonce bombardovala americká armáda.

Seznam těch, kteří pomáhají, je předlouhý. Samozřejmě pomáhají dárci. Obrovskou část prostředků každý rok poskytují soukromí dárci, mnozí pravidelně. Ale i ti, kteří z různých důvodů nechtějí nebo nemohou přispět finančně, mohou pomáhat. To totiž může každý.

Posláním Lékařů bez hranic je také ­podávat svědectví. Pravdivé svědectví, nezkreslené vedlejšími zájmy nebo touhou po sledovanosti. A pomoci může každý, kdo se po přečtení zamyslí a přijme výzvu zachránit nebo zlepšit život lidem na opačném konci planety, jenom tím, že tu zprávu pošle (nasdílí) dál. Opačný konec planety dnes není vůbec daleko a Lékaři bez hranic pomáhají nebo ­pomáhali i v zemích „za humny“, třeba na Ukrajině nebo v Itálii.

Slova možná pomoci nemohou, ale ­mlčení zabíjí.

Z obou misí jsi posílal spoustu e-mailů s vyprávěním, uvažoval jsi, že bys je sepsal do knihy?

Nejenom, že uvažoval, už jsem to i sepsal. Knížka z mise v Jižním Súdánu je ­odevzdaná a zařazená do edičního plánu nakladatelství PASEKA. Vyjde příští rok na jaře a bude se ­jmenovat Syn Buvola. ­Některé kapitoly si můžete přečíst na blogu ­(nekam jinam.blogspot.cz) nebo poslechnout více ­třeba ve zmiňovaném rozhovoru pro Radiožurnál (1url.cz/Bt6Tv).