Nedoceněná hodnota konstanty

V přírodních a technických vědách se pojmem konstanta označuje nějaká neměnná veličina, jejíž hodnota (často ke škodě uživatele) nemusí být vždy známá. Konstantou České lékárnické komory (minimálně jejího sekretariátu) se za posledních 20 let stala paní Ilona Navarová.

V průběhu let jsem měl možnost sledovat, jak nevyužila mnohých nabídek členů představenstva, kteří se ji snažili vzít sebou na nová pracovní místa, kde se jim otevíralo uplatnění, ať už se jednalo o komerční sféru nebo státní správu. Zůstávala na komoře. Ještě na začátku ­letošního roku mohlo být, vedle „Až ­naprší a uschne!“, „Na svatýho dyndy!“ a z angličtiny převzatého „Až zamrzne peklo!“, synonymem pro „nikdy“, také „Až Ilona odejde z komory!“. Ale už to neplatí. Po dlouhých dvaceti letech Ilona Navarová z komory z vlastního rozhodnutí odchází.

Zkoušel jsem dát dohromady text, kterým bych jí poděkoval nejenom za čtyři roky, které byla mojí pravou rukou (včetně měsíce, kdy jsem s frakturou obou loktů potřeboval, aby byla i levou). Zkoušel jsem najít slova pro poděkování za doprovod v celém mém životě „s komorou“. Na potvrzení o přijetí do komory mám totiž jedno z jejích prvních – „Vyřizuje: NAVAROVÁ“. Po mnoha zahozených konceptech mi došlo, že to sám napsat nezvládnu. Naště stí se našlo mnoho pomocníků:

„Není úplně jednoduché v pár větách ­vystihnout to, co vše udělala Ilona ­Navarová pro komoru a lékárníky za těch dlouhých, někdy krásných a jindy těžkých 20 let, z nichž jsem měl téměř 15 tu čest s ní spolupracovat. Ne proto, že by toho bylo málo, naopak, je velmi těžké až nemožné vybrat to, co by nějakým ­neobvyklým způsobem vyčnívalo. Ani Ilona totiž na komoře nikdy viditelně a výrazně nevyčnívala. Zato jsem se na ni mohl obrátit s čímkoli a měl jsem jistotu, že to bude zařízené. A je úplně jedno, jestli to byl dětský den, dostavba sídla nebo sjezd komory. Vždy na ni bylo absolutní spolehnutí. V tom nejlepším slova smyslu dělník na černou práci, který musel nezřídka snášet naše různé osobní vrtochy, stesky a boje. A musím přiznat, že to s námi někdy rozhodně není ­jednoduché. Od prezidenta až po lékárníka z Horní Dolní.

Za to vše, co pro náš stav ze své pozice udělala a jaké zázemí nám ­zajišťovala, jí musím upřímně poděkovat. Také ­vyjádřit svůj hluboký obdiv a popřát do dalšího osobního i profesního života vše ­nejlepší.“

(Aleš Krebs)

„Tak se i ke mně, do Krušných hor, doneslo, že Ilonka Navarová, dobrá to duše lékárnické komory, z této instituce odchází. Celá ta léta jsem vždy věděla, že s čímkoliv se na ni obrátím, vysvětlí, pomůže, poradí a všechno najde. Často jsem doporučovala kolegům z OSL, aby si zavolali paní Ilonce, že dobře poradí. Pokud vím, tak i naši šéfové – prezidenti, a že to byli muži, a jak je známo, každý muž je trochu ješitný, jednali podobně. Ilona to prostě zařídí. Vždy jednala s klidem a úsměvem, přestože to s námi lékárníky neměla vždy jednoduché. Zvlášť s těmi, co všechno chtěli nejlépe okamžitě.

Nevím, jestli už nás všech měla Ilonka dost, že se tak rozhodla. Ale za to, co pro nás dělala, jí každopádně patří veliký dík a přání, aby se její další profesní i osobní život ubíral jen dobrými cestičkami.“

(Ada Holubová)

„Nikdy nezapomenu na moje první zasedání představenstva lékárnické komory koncem roku 2003. Paní Ilona Navarová pro mne jako jednoho z mnoha tehdejších nováčků byla, a následně po celou dobu zůstala, skvělou, znalou, chápající a trpělivou profesionálkou v tom nejlepším smyslu slova. Velice si cením, a touto cestou bych chtěl Iloně Navarové poděkovat za její nestranný a věcný přístup především ve vyhroceném období kolem sjezdu v roce 2007. Právě tehdy, ostatně jako vždy, byla naprosto loajální ke zvoleným orgánům stavovské organizace a zároveň přistupovala velmi vstřícně a vlídně k vyřizování záležitostí všech ostatních členů. V tehdejší době, kdy se projevily ohromné názorové rozdíly v rámci generační výměny, to neměla vůbec jednoduché, ale zvládala to skvěle.

Neznám důvody vedoucí Ilonu Navarovou ke změně, předpokládám, že přijímá ­kariérní výzvu. V takovém případě přeji vše nejlepší. Je-li důvodem k jejímu odchodu cokoliv jiného, také platí výše ­uvedené, a navíc to je podle mého ­názoru ohromná škoda.“

(Zdeněk Blahuta)

„S Ilonou se známe od jejího nástupu na komoru, tedy na den 20 let. Nebyla běžným zaměstnancem, jakých se tam poslední dobou střídá více, stala se postupně tváří a duší sekretariátu a dalo by se s trochou nadsázky říci, že i její nedílnou součástí. Vycházeli jsme spolu výborně. Ochotně mi vždy poradila, pomohla, nebo zařídila pro mne potřebné i nad rámec svých povinností. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo se na ni často obrací, protože je spolehlivá a není „slibotechnou“. Při organizaci akcí dokáže zajistit téměř nemožné, její přítomnost garantovala eliminaci možných potíží až kolapsů, ví si rady ve složitých situacích. Nesmírně během času vyrostla i manažersky. ­Pomáhají ji k tomu její bohaté kontakty, zná ji naprostá většina lékárníků, nejen ti, co se někdy v komoře angažovali nebo jsou činní, také lidé z venku, se kterými je nucena neustále komunikovat. Dovede s lidmi jednat, což je někdy setsakramentsky těžké. Nasadila laťku hodně vysoko.

Než se člověk rozhodne po dvaceti letech odejít ze svého postu, určitě tak významný krok důkladně zvažuje. Hodnotí, co vám práce vedle příjmu přináší a co, mimo volného času, bere. Většina lidí tráví v zaměstnání osm a více hodin denně a pracovní prostředí, chtě nechtě, každého ovlivňuje, někdy pozitivně, jindy negativně. V případě práce v úřadě atakuje především duševní zdraví. Negativní vliv se může následně somatizovat.

Ilono, přeji Vám v novém angažmá mnoho úspěchů a pevné zdraví. Naší komoře vyjadřuji soustrast nad velkou ztrátou dobrého člověka a schopného pracovníka, představenstvu dávám ,knížecí radu´, aby se pokusilo analyzovat, proč zaměstnanci odcházejí, a zvážit opětovné zřízení funkce sekretáře komory.“

(Jan Horáček)

„Když jsem před léty začala pracovat v představenstvu komory, koukala jsem ze začátku na všechno jako ,vyvoraná myš´. Elánu, nápadů a energie jsem byla plná, ale v ničem jsem se pořádně nevyznala. Na sekretariátu tehdy pracoval „sekretář“ – skutečný kardinál Richelieu, ale ten nebyl na pomoc moc stavěný. Ale našt ěstí tam byla paní Navarová. Do té doby pro mě imaginární osoba se jménem známým všem kolegům. A z ní se okamžitě vyklubala Ilona, milá, ochotná blondýnka, která ač byla stále zavalena prací, nikdy neodmítla pomoc. Věděla všechno, a když náhodou ne, věděla, kdo to ví a měla na něj telefon. Navíc se usmívala, nabídla mi hned tykání a byla vždycky k dispozici. Všechno zařídila a všechno dobře. Naprosto spolehlivá a moc fajn. Je super, že u nás „na komoře“ tak dlouho vydržela. Díky.“

(Leona Štěpková)

„Zpráva o odchodu Ilony Navarové z komory mne velmi nemile překvapila. Za těch mnoho let se pro mne stala synonymem pro sekretariát komory, „styčným důstojníkem“ s komorou, bez ohledu na aktuální personální obsazení. Byla tím, na koho bylo spolehnutí. Byla tím, kdo za roky práce nasbíral ohromné množství zkušeností a dokázal je využít. Zažila v komoře doby klidné, ba i doby velmi hektické. Myslím, že nejen pro mne, ale i pro mnoho řadových členů komory byla tím správným spojovacím článkem. Ano, každý je nahraditelný. Nahradit však roky zkušeností není nikdy, a ani tady nebude jednoduché. Nezbývá, než dodat – Ilono, díky za všechno.“

(Jiří Kotlář)

„Před lety jsem v ČČL představovala pracovnice sekretariátu, aby lékárníci věděli, na koho se mohou obracet s konkrétním problémem nebo dotazem. Z někdejší sestavy jich doteď mnoho nezůstalo, ale byla jsem velmi ráda, že Ilona Navarová stále „drží pozice“. Tehdy jsem o ní napsala, že ví všechno, a pokud neví, okamžitě to zjistí, případně situaci sama vyřeší. To platilo do poslední chvíle Ilonina angažmá na sekretariátu ČLnK.

Na naše počáteční setkání si dobře vzpomínám. Je možné, že to bylo už před dvaceti lety?! První dojem: sympatická, veškerým děním na sekretariátu ­pochopitelně trochu vykulená mladá paní, se kterou jsem se domlouvala na příští spolupráci s časopisem. Tušila jsem, jak se asi cítí, pět let před tím, než Ilona Navarová nastoupila, jsem na tom byla úplně stejně.

Snad měla tehdy podobně nadějný pocit jako já, že jsme si padly do oka. Čas ukázal to, co jsme si nemusely říkat: že obě věříme na lidskou slušnost, že se vzájemně budeme potřebovat, jelikož každý den není posvícení, ale když se máte na koho obrátit, je to vždycky jednodušší.

A ono to fungovalo, vždycky jsme spolu všechno zvládly, povzbudily se dobrým slovem nebo nějakou legráckou, taky jsme si připomněly životní zkušenost, že když nejde o život…

Nevím, Ilonko, kam tě teď kroky zavedou, ale tvůj příští zaměstnavatel to s tebou vyhraje. Rčení, že změna je život, opravdu platí. Vykroč pravou nohou!

(Jaroslava Hořanská)

„Paní Ilona Navarová pracovala pro Českou lékárnickou komoru 20 let, z toho podstatnou část ve funkci ředitelky sekretariátu. Pohledem dnešní doby je věrnost jednomu zaměstnavateli po dvě desetiletí obdivuhodná a zasluhuje velké ocenění. Agenda komory za tu dobu neuvěřitelně narostla, znásobil se i počet jejích zaměstnanců. Pozice ředitelky sekretariátu se stala nesmírně exponovanou a s nutností souběžně řešit a dohlížet na desítky jednotlivých úkolů jistě i značně stresující. Je proto pochopitelné, že v určité životní etapě může dojít k rozhodnutí upřednostnit klidnější pracovní režim. Paní Ilona Navarová si za své nasazení pro komoru zasluhuje ohromné poděkování.“

(Lubomír Chudoba)

Z definice konstanty vyplývá i její opak. Tím je proměnná, která může nabývat libovolných hodnot. Každý prý je nahraditelný, i konstanta, jen se někdy musí vytvořit a obsadit o dvě až tři pozice víc.

Od mého prvního kontaktu s komorou, a tím pádem i s Ilonou, jsem začal a ukončil několik různých kapitol svého komorového života. Některé mi pomáhala psát také Ilona, některé jsme psali jenom spolu. S jejím odchodem z komory jako bych zavíral celou knihu. Třeba je čas začít psát nějakou novou.

Ilono, přeji ti hodně ště stí. Přeji hodně ště stí nám všem. A taky dost prozíravosti, abychom dokázali poznat a docenit konstanty dřív, než o ně začneme přicházet.

Stanislav HAVLÍČEK