Za profesorem Luďkem Jahodářem

Zastihla mne smutná zpráva, že 15. ledna letošního roku zemřel můj dlouholetý souputník ve výboru České farma­ceutické společnosti prof. RNDr. Luděk Jahodář, CSc.
Vím, že se dlouhodobě trápil s těžkou nemocí, od kolegyně Jany Karlíčkové jsem se dozvěděl, že byl hospitalizován v Hamzově léčebně v Košumberku. Chystal jsem se, že jej tam navštívím, ale už jsem to bohužel nestihl, což mě mrzí a mrzet bude. Člověk někdy odkládá věci, které by odkládat neměl, ale stalo se. Luďka jsem poznal již na fakultě jako mladého učitele, po mém absolutoriu jsme se na čas odloučili, ale první vzpomínku, kterou mám, byla jeho krásná přednáška o negativním vlivu člověka na životní prostředí za hluboké totality na setkání mladých farmaceutů východočeského kraje v Jaroměřicích u Jevíčka.

Na jeho poznatky jsme zírali s pusou otevřenou, byl prozíravý už v dobách temného socialismu, kdy se muselo o těchto věcech mlčet. Jeho úzký vztah k ekologii se mu, myslím, podařilo vklínit i do názvu katedry, kterou na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové úspěšně po léta vedl: Katedra farmaceutické botaniky a ekologie (1997–2014). Ta dnes již bohužel neexistuje, což Luďka jistě mrzelo.

Byli jsme spolu na řadě akcí naší odborné společnosti. Pokud mu zdraví dovolilo, býval hostem Lékárnických dnů, vykonával funkci předsedy výboru ČFS v letech 2003–2014, před tím po léta vedl Sekci přírodních léčiv. V dalším volebním období již kvůli nemoci nechtěl kandidovat, ale přesvědčili jsme ho, že v rámci udržení kontinuity by měl být ještě 4 roky členem výboru, s čímž souhlasil a byl dobrým rádcem novému předsedovi prof. Martinu Doležalovi.

V oboru farmakobotanika a farmakognozie byl uznávaným odborníkem u nás i v zahraničí, ve světě měl řadu oborem spřízněných přátel. Z jeho pera vzešla řada vědeckých i populárně naučných knih o botanice, některé se staly učebnicemi. Je autorem více než stovky publikací, napsal i několik úvodníků a článků do Praktického lékárenství (například o Ayahuasce). Jedno funkční období byl i děkanem hradecké fakulty (1994–97). V té době se různě vyvíjelo české lékárenství a Luděk neúnavně navštěvoval zasedání parlamentu, aby byl blízko a mohl vznášet připomínky k lékové i zdravotnické legislativě. V několika článcích, které pak publikoval, však musel konstatovat, že to byl boj mnohdy marný. V roce 2008 jsme společně cestovali do Basileje na světový kongres FIP, většina našich účastníků cestovala letadlem, ale my (já, prof. Petr Solich, prof. Jahodář a dnešní prof. Lucie Nováková) jsme jeli autem: Jízda tam krásně ubíhala a při zpáteční cestě jsme se zastavili v alsaském Riquewihru pro pár lahví rieslingu. V Německu jsme se však dostali do šílené zácpy kamionů, nezapomenu na Luďkovo konstatování, že se kamionovou dopravou uměle udržuje zaměstnanost a že je to naprosto neekologické. Myslím, že měl pravdu.

Omlouvám se, že jsou moje vzpomínky kusé a neurovnané, ale věřte, že jsem měl Luďka Jahodáře rád. Byl povahy spíše uzavřené, ale povídání s ním bylo pro mne vždy přínosem. Jeho ­„havlovské“ ráčkování mi bude opravdu chybět.

Přeji mu, aby někde na obláčku dopsal své rozepsané knížky o botanice. Rád si je tam potom s ním přečtu, stejně jako všechny jeho knihy, které mám doma.
Věnujte mu, prosím, tichou vzpomínku.

Pavel Grodza