Vzpomínka na profesora Jana Solicha

Dne 2. září 2018 zemřel ve věku 90 let prof. RNDr. PhMr. Jan Solich, CSc., emeritní profesor Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

O osobní vzpomínky na Jana Solicha jsme požádali kyjovského lékárníka Dr. Jiřího Dlouhého, který se s ním znal od časů studií farmacie. Přátelství jim vydrželo celý život.

„Z našeho studijního ročníku už nás mnoho nezbylo, o to těžší je pro mne zpráva o jeho skonu. Z party nerozlučných kamarádů, mezi které patřili taky Václav Rusek a Vladimír Smečka, ti společně s Janem na fakultě zůstali jako odborní asistenti, už jsem zbyl jen já.

S Janem Solichem jsme se ještě za minulého režimu viděli párkrát, sice zřídka, ale o to více pak byla naše setkání emotivnější a intenzivnější. Začátkem 60. let jsem byl vedoucím kontrolního oddělení Krajské správy lékáren v Žilině, proto jsme se nestýkali tak často, jak bychom chtěli. Byl jsem magistr, a protože tehdy lékárníci neměli možnost získat doktorát, usiloval jsem o získání titulu promovaný lékárník, což se mi nakonec podařilo na fakultě v Bratislavě. V té době jsme byli v kontaktu, tenkrát už byl totiž Jan Solich asistentem u doc. Melichara a snažil se mi podle svých možností pomoci. Později jsme se několikrát potkali neplánovaně, třeba na odborném farmaceutickém kongresu v Bratislavě, z čehož jsme měli oba nefalšovanou radost. Jako vedoucí odboru sér v Ústavu sér a očkovacích látek u Kostelce nad Černými lesy jsem pracovat na získání kandidatury věd a těšilo mě, že mě přítel pozval na návštěvu, kde jsme o mých záměrech mluvili a on mne v tom podporoval. Kandidaturu jsem nakonec nedokončil, protože jsem byl v roce 1968 nucen z politických důvodů s celou rodinou emigrovat. Myslel jsem si, že tím definitivně skončily také kontakty s mými přáteli v Československu. Přestože jsem měl v cizině spoustu starostí, na kamarády jsem často vzpomínal. Vždyť jsme měli tolik společných témat a měli jsme si pokaždé o čem povídat.

Po čase, když už jsem pracoval ve Švýcarsku v koncernu CIBA-GEIGY, se mne tam Jan pokusil najít, byl totiž trochu na zapřenou navštívit v Basileji svého kamaráda, švýcarského lékárníka. Potkal jsem se s ním moc rád, s velkou chutí jsem mu také zajistil návštěvu provozu koncernu, který se mohl pochlubit velmi renomovanou výrobou antirevmatik. Jendu provozní lékárenství velmi zajímalo, měl spoustu otázek, které jsem mu mohl zodpovědět. Když pak asi za tři roky do Švýcarska přijel znovu, byly to chvíle stejně příjemné.

Pak přišel okamžik, kdy jsem se po sametové revoluci vrátil zpět do vlasti. Vyhledal jsem ho na fakultě a využil jeho nabídky přednášet v letech 1992 až 1996 po šest semestrů problematiku farmaceutické výroby ve velkém koncernu, především se zaměřením na výzkum, vývoj a výrobu.

Když se zamyslím nad tím, proč jsem měl Honzu Solicha rád a vážil jsem si ho, uvědomuji si, že jsme vždycky měli jedno společné. Nejraději jsme probírali obecně lidské otázky, shodovali jsme se v tom, že by lidé měli být k sobě slušní za jakéhokoliv režimu. Přestože nás život na čas rozdělil, nikdy jsme se doopravdy ­neodcizili.“

(jh)

Zůstává v našich myslích

PharmDr. Marcela Heislerová, Ph.D.:

Odešel člověk, který celý svůj profesní život zasvětil farmacii. Jeho nadšení pro obor bylo hodno obdivu. Jsem moc ráda, že mne učil.

Mgr. Jiří Kotlář:

Byl spojen s lékárnickou praxí, a považoval to za nezbytné pro svůj obor, což nebývá již pravidlem. Stále sledoval dění v lékárenství. A mnohokrát velmi kriticky (a oprávněně) hodnotil současnou realitu lékárenství. Dokázal pojmenovat současné nešvary a negativa a nebyl k nim lhostejný. Prostě žil oborem. Neohrnoval nos nad běžným, dobrým lékárníkem, ba právě naopak. Všemožně se vždy snažil, aby lékárník byl svým postavením, způsobem vzdělávání, odborností  jasně zakotven ve zdravotnickém systému vedle lékaře. Na tato témata jsme spolu mockrát diskutovali.

O vzpomínku na profesora Jana Solicha požádala redakce časopisu jednoho z nejpovolanějších. Příspěvek profesora Jaroslava Květiny otiskneme v čísle 10/2018.