Magistra Alice Vodrážková: Na vodě necháte úplně všechno

Když jsem si v polovině května přečetl v nějakém internetovém článku, že jednou členkou posádky Dravých saní je lékárnice, hned mě napadlo, že by to byl zajímavý příspěvek do čísla po prázdninách. Asi dva týdny mi pak trvalo, než jsem vypátral, o koho se jedná, a pak už stačilo jenom zavolat a vyrazit do Vyššího Brodu, dříve mekky vodáků, dnes asi nejkomerčnějšího přístavu s půjčovnami lodí pro sjížděče Vltavy.

První otázka tedy nemůže mířit jinam než na léto a vodáky. Je to v létě poznat, že se počet obyvatel téměř zdvojnásobí?

Ani ne. Oni tady vlastně začínají a na nějaké vybavení lékárniček ani snad nemyslí. Sem tam si někdo přijde po bujaré noci pro šumivý aspirin, ale tady všichni startují a vlastně jsou plní sil a zdrávi. První adrenalin je čeká až na Herbertově, ani ne snad kvůli peřejím v retardéře, ale kvůli zácpě před ní. O červencových svátcích to tam vypadalo jako v pondělí ráno na dálnici D1. Pro samou loď není vidět ani voda.

Takže lékárnu drží místní pacienti? Jaké je to, když tady v okolí Lipna zavírá jedna lékárna za druhou?

Já jsem tady dvacet let a dělám, co umím. Občas si mi stěžují lidé z těch okolních městeček, že u nich zavřeli lékárnu, nebo si tenkrát stěžovali, že se bude u nich zavírat. A když jsem se jich zeptala, řekli mi, že tam stejně moc nechodili. Sama si myslím, že minimálně z poloviny je za každou zavřenou lékárnou neochota lidí podporovat služby v místě. Jejich hodnotu poznají a docení, když už je pozdě.

Nemůže za to tedy neuspokojivý stav v odměňování lékáren a vlivem konkurence klesající příjmy?

Částečně také, ale jsem tady zhruba dvacet let a nikdy mě ani nenapadlo, abych si říkala o nějakou podporu nebo úlevu. Jsem tady, protože jsem si to vy­brala, a abych tu mohla být, jsem v lékárně úplně sama. Nemám ani uklízečku, sanitářku nebo laborantku a budu tady, dokud sem budou pacienti chodit. Bez nich a jejich uvědomění to totiž nepůjde.

Nemáte ani nějakou podporu obce?

Nemám, ale vím, že se to formou symbolického nájmu nebo příspěvku na energie v některých obcích řeší, ale většinou příliš pozdě. Minimálně pro kolegy tady na okrese, kteří v uplynulých letech ukončili provoz lékárny. Po některých uzavřených lékárnách se v těch obcích sice otevřely výdejny spadající pod nemocnici v Českém Krumlově, ale to asi není úplně nejlepší řešení.

Jste tedy typická jednokoňka v pravém a jednoznačném smyslu toho slova.

To ano, a jenom proto, že jsem v celé lékárně sama, tady pořád ještě jsem.

Jak se lékárnice, která se má v lékárně sama co otáčet, stane členkou posádky dračí lodi?

Dravé saně jezdí šestou sezónu. Tu první jsem ještě vynechala. Celý ten kolotoč jsem sledovala zpovzdálí a přemýšlela právě nad tím, jestli bych tréninky a závody časově zvládla. Vůbec jsem si nedovedla představit, že existují nějaké termíny, na které se se mnou počítá, nevěděla jsem, jestli bych to dokázala splnit. A protože jsem nechtěla slibovat něco, co nedokážu, ten první rok jsem nejdřív testovala sama sebe. A pak jsem si řekla, že to zvládnu a jsem tam. Teď už vlastně pátý rok.

Jak moc je odlišné přestoupit z jednočlenné výkonné jednotky v lékárně do dvacetičlenné posádky, kterou řídí kormidelník, a pracovat podle rytmu bubeníka? Jak velký je to krok od manažera sebe sama do pozice jednoho z dvaceti motorů?

Start a rozjíždění je dost zátěž, ale to jste asi nemyslel. Jestli mám mluvit o kolektivním výkonu, tak je to opravdu příjemné, kolektiv je hodně dobrý. My si hodně rozumíme, možná právě proto, že jsme každá úplně jiná, a to profesí, vztahovým i rodinným zázemím. Jsme úplně odlišných charakterů, figur, postav… ani nevím, jestli už jsem vyjmenovala všechny kategorie, ve kterých se můžeme lišit. I přesto, nebo právě proto, si dokážeme úplně všechno říct, ani snad nemůžu říct, co všechno v lodi vyřešíme a probereme.

A z pohledu toho, jak vy říkáte, prostého člena posádky, jsem vlastně nadmíru spokojená. Odpočinu si psychicky. Nemusím nic rozhodovat, udělám, co mi řeknou. Je to určitá kompenzace mojí pracovní samostatnosti.

Vedle toho zažíváme v lodi neobyčejně romantické i legrační chvíle, třeba když je klidná voda a slunce do ní zapadá. A když na nás vztekle, někdy i sprostě, halekají rybáři, že jim plašíme ryby, dost se zasmějeme nad vymýšlením našich peprných odpovědí.

Jste jediná ženská posádka na Lipně?

Ano, jediná. Ještě je tu mužská posádka, ale když to řeknu diplomaticky, nejsou v trénincích tak disciplinovaní jako my. My to bereme víc vážně.

Donedávna jsem si myslela, že je to jenom relax, zábava a že se u toho člověk trochu hýbá. Ale protože jsme trénující amatérský tým, docela nám to v soutěžích šlo a dost jsme vyhrávaly. Jenomže se uskupila další posádka amatérských žen, které si říkají Bestie z Doubí, a ony taky trénují… A nám se po letech stalo, že jsme byly druhé. Tehdy mně došlo, že to vlastně není jenom zábava a pohyb, že jde i o prestiž. Upřímně musím říct, že mi najednou vadilo, že jsme druhé. Takže to není jenom zábava, ale pro mě i výzva s příchutí touhy vítězit.

Ale o tom to přeci je, člověk, anebo v tomhle případě tým, roste až v okamžiku, kdy se objeví dobrý soupeř a protivník.

Máte pravdu. A my jsme vlastně dlouho volaly po tom, aby se v soutěži objevil nějaký dobrý tým, abychom se mohly měřit se srovnatelným soupeřem. Teď ho máme a je to dřina. Jsou to těsné souboje, na vodě necháte úplně všechno, teče vám z nosu, z očí. Je to, jak se říká, na krev. Ale to je na tom to báječné.

Koneckonců se jmenujete Dravé saně, musíte být trochu vzteklé a dravé.

No o dravosti to je. Minulou sezónu jsme jely na mistrovství České republiky, jen jsme se pokusně přihlásily a pak byly překvapené, že jsme se nominovaly. Čekaly jsme, že dostaneme lodní délku od profesionálních týmů a že nám spadnou nosy trochu dolů. Ale ne. My jsme samozřejmě dojely čtvrté, páté, prakticky předposlední nebo třetí od konce. To vůbec nebyla prohra, byly jsme za vítězem o dračí hlavu. A když vidíte ty nasvalené motory, kterým jsme zdatně sekundovaly, tak to byl opravdu krásný pocit.

Jak tu těžkou loď přepravujete na závody?

To naštěstí není nutné. Pořadatel zá­vo­du zajišťuje loď pro každou posádku, a po­kud tým nemá bubeníka nebo kor­midel­níka, dostane od pořadatele i je. Na ama­térské úrovni lze závodit i s ad hoc poskládaným týmem. Stačí najít 20 lidí, zaplatit startovné a můžete závodit.

Kolik je startovné?

Šest tisíc korun za loď, takže přepočteno na účastníka necelé tři stovky. My jezdíme vlastně v plné sestavě i s kormidelníkem a bubenicí. Na start si vezeme jenom svoje pádla.

Pojďme se na chvíli vrátit do lékárny, je něco co vás trápí?

Tady na kraji světa to máme dost daleko k formám vzdělávání. Něco poskládám z webinářů, ale jinak si nemohu moc vybírat. Takže beru, co se zrovna pořádá v Budějovicích od půl šesté a později. Téma si moc vybírat nemohu (smích).

No a pak se mi stává, jak jsem tu tak odtržená dění, že si poslechnu doktora Maršíka o GDPR nebo vloni o eReceptu, a informace o tom, za co všechno můžu dostat pokutu, mi lezou i ušima.

Start GDPR už máme za sebou, jak jste připravena nebo jak se připravujete na protipadělkovou směrnici?

Moc ne, jenom tak zpovzdálí sleduji, co to všechno bude stát… Ale moc to nechápu. Pro mě to přeci znamená, že si koupím nový scanner, nainstaluji novou verzi programu a budu snímat každou krabičku. Mám jenom jedno výdejní místo, takže mě to kromě nového skeneru, který stejně už potřebuji, bude stát jenom čas navíc při výdeji. Ale v tomhle provozu se to ztratí. Paradoxně si myslím, že malou lékárnu, jako je moje, ta změna moc nepostihne.

Nenapadlo vás, že byste požádala třeba obec o podporu? Nebo se pokusila vejít do toho programu pojišťoven, které slíbily na příští rok prostředky do fondu na podporu lékáren?

Ne. Vždyť žádná dotace z vnějšku nemůže být správná. Lékárna by si na sebe měla na malém městě vydělat. A pokud to ­nedokáže, je na lidech v té obci, aby jasně řekli, že ji chtějí mít. A na politicích, že pak nastaví pravidla, aby taková lékárna neživořila. A to neplatí jenom o lékárnách. My se tady tak trochu vracíme ke kořenům. ­Třeba já už třeba sýry v obchodě nenakupuji. Jedna paní tady má svou krávu Máňu a vyrábí luxusní domácí sýry, které se vůbec nedají srovnat s těmi v obchodě. V jiné vesnici poblíž je zase řezník, který vyrábí vynikající klobásy a uzené. A v téhle komunitě jsem já lékárnice, která zase dokáže přispět jinak. Jsem tu ráda.

Bylo to poznat. Celou dobu, kdy jsme si povídali, se paní magistra smála. Dobře si uvědomuje, že svět není místo, jaké si přejeme, ale jaké máme. Měl jsem dojem, že pro lékárnici ve Vyšším Brodě je i ten lékárenský svět docela příjemné místo k žití. A když je potřeba upustit páru, stačí vzít do ruky pádlo a svět se chvíli může třást před vztekem Dravé saně. Vlastně všech dvaceti.

Stanislav HAVLÍČEK

Dračí loď je dlouhá dvanáct a půl metru a bez posádky váží zhruba 250 kg. Má tvar otevřené kanoe na špici s dračí hlavou a s dračím ocasem na zádi. V sestavě je maximálně 20 vsedě pádlujících závodníků (10 nalevo a 10 napravo), dále bubeník, který udává rytmus údery do bubnu a sedí na přídi čelem k posádce. Posledním nepádlujícím členem týmu je kormidelník. Ten stojí na zádi ve směru jízdy a určuje směr plavby. Hmotnost lodi s úplnou posádkou může přesáhnout dvě tuny.

První výskyt dračí lodi se datuje před 2000 let do Číny. Odtud je také její ­typická dračí výzdoba. Novodobý objev dračí lodi patří do sedmdesátých let minulého století. V roce 1976 se konal první festival dračích lodí v Hongkongu, odkud se rychle rozšířil do celého světa. Jako rekreační sportovní disciplínu využívají plavbu na dračí lodi některé firmy, je to ­součást teambuildingu.

Kromě festivalů a teambuildingových eventů se v dračích lodích regulérně závodí. Sudý počet závodníků (maximálně 20 + 2) závodí v drahách na vzdálenost 250, 500 a 1000 metrů. Nejdelší trať na 2 000 metrů se jezdí na kola s otáčkami. Kategorie závodníků se dělí podle pohlaví a věku, ale závodí i smíšené posádky. Jako sport jsou dračí lodě jedním z nejtýmovějších sportů na světě. Na jednu loď připadá dvojnásobek hráčů jednoho fotbalového týmu.