Pro dobrou věc se příští rok vrátíme

Běhám hodně a běhám rád. Občas si připadám jak Forrest Gump, protože když se někam vydám, nejraději bych utíkal. Proto jsem neváhal, když se ke mně dostala informace, že je možnost přidat se do týmů podobných bláznů. Moc jsem nestudoval, do čeho jsem se vlastně přihlásil, vždyť jde přeci jen o běhání. Jak se závod blížil, začal jsem se seznamovat s celou akcí.

Od Tatier k Dunaju, 345 km, dvanáctičlenný tým, běh ve dne v noci, třicet ­kilometrů pro jednoho. To byly první strohé informace, které mi vlévaly adrenalin do žil, a to jsem ještě stále držel představivost hodně na uzdě, přeci jsou prázdniny, okurková sezóna v tomto období už v lékárenství příliš neplatí a starostí a jiných pracovních povinností je až příliš mnoho.

Sraz v pražském Phoenixu 17. srpna 2018. Poznal jsem tu několik svých dalších spolubojovníků. Někteří také z řad lékárníků BENU, další z farmaceutických asistentů nebo z různých pracovních pozic firmy. Sedáme do auta, čeká nás první dlouhá štreka, abychom v brněnském Phoenixu nabrali další závodníky a kapitána týmu a pak už jedeme na Slovensko. Aby exkurze po skladech zmíněného distributora byla kompletní, nabíráme slovenské zástupce našeho týmu v centrále v Bratislavě. Tým je kompletní. Čtyři odvážné dívky, osm nebojácných chlapů. Dostáváme stejná trika od pořadatele závodu a seznamujeme se s nejdůležitějšími osobami našeho „výletu“, na kterých bude následujících 48 hodin záviset všechno.

Rozdělili jsme se do dvou velkých aut po šesti lidech, uvědomujeme si, že nejdůležitější osobou je řidič, a vyrážíme na další štaci, téměř dalších 300 km. Po lehké večeři už nervozita pracuje.

Ráno přejedeme na start, vysíláme prvního závodníka na trať. Teprve teď si uvědomuji, že tento závod není jen běhání. Jeden závodník na trati, zbylých pět lidí v autě a honem přesun asi o 10 kilometrů dál. Řidič je opravdu nepostradatelný. Zná každý metr silnice, každé malé občerstvení. Přesun autem je někdy náročnější než trasa samotného běžce. Jsem běžec číslo čtyři a první úsek mě čeká táhlá cesta do sedla velkého kopce. Převýšení 530 metrů na 6 kilometrech. Na mapě a papíře to nevypadá tak strašně. Když se dostanu až na místo, kde předávám štafetu, chci si oddychnout, čas nebyl špatný, ale prý jedeme, jedeme, není čas. Usušit, převléknout a podporovat další. Po šestém běžci předáte štafetu druhému týmu a říkáte si, teď si odpočineme, ale zastavíte se na jídlo, nakonec jste rádi, když si lehnete na 30 minut na lavičku v parku. Slunce zapadá, ale závod rozhodně nekončí. Na trati je 216 týmů, organizace je masivní a každých úsek se bojuje o ­každý metr. Obyčejní lidé na Slovensku závodem žijí.

První den se pomalu uzavírá. Bylo horko jako celé léto, ale v horách to celkem šlo. Další úseky jsou ve znamení tmy. Vyběhnete z nějaké malé vesnice, kde je ještě trochu světla. Pár minut po půlnoci se dostávám na trať i já. Po dvou stech metrech jsem v úplné tmě. Svítím si čelovkou a raději nepřemýšlím, jen běžím. Ani se nedá poznat, kdy běžím z kopce a kdy do kopce. Čekáte, že třeba poběžíte s někým, zrovna potkáte jen jednoho kolegu, který je ovšem výkonnostně o tři třídy jinde, a proto vám rychle mizí ve tmě. Dále je to sólo závod. Ale nakonec všechno rychle uteče a opět předávám. Za chvíli už vyráží na trať druhý tým. My stihneme dvě hodiny spánku a opět hurá na předávku. ­Únava je značná, ale legrace také. V 11 hodin se teplota nekompromisně přehoupne přes 30 °C a vyráží se na trať, místo hor jen rozpálený asfalt a nadmořská výška kolem 300 metrů. Teplota asfaltu se blíží k 40 °C a rozsáhlá pole bez jakéhokoliv stínu představují extrémní podmínky. Naštěstí týmy soupeřů i my chápeme, že tady již nejsme rivalové, ale cestující na jedné lodi, kteří si musí vzájemně pomoci. Voda se pít nedá, slouží jen k polévání a ochlazení, které trvá maximálně pár minut. Neskutečné horko zažil každý z celého týmu.

Nikdo to nevzdal, všichni bojovali nad svoje možnosti fyzické i psychické. Každý v té chvíli byl součástí našeho týmu Phoenix. Co nás hnalo dopředu, nevím. Ale týmový duch byl silný. Deset eur za každý uběhnutý kilometr na dobročinné účely nebo zkrátka jen pocit, že se člověk neválí doma za pecí. Našli jsme nové přátele, hodně jsme toho zažili. Příští rok se určitě vrátíme a dáme si opět do těla, protože je třeba žít pro dobré věci.

Aleš NOVOSÁD