Editorial

Od srpna má představenstvo komory ­devatenáct členů. Ne, kolaps jednoho z nás při vystoupení náměstka ministra zdravotnictví Filipa Vrubela s tím nemá nic společného. Tenkrát to byla jenom neplánovaná rozcvička ke kampani „Nebojte se zachránit život“, a protože vlastní zkušenost s krizovou situací jde jenom obtížně nahradit, hodila se příhoda s první pomocí i do mediálního sdělení, kterým komora celou kampaň propagovala.

Když se zpětně ohlédnu, musím říct, že příliš mnoho pomocníků není při poskytování první pomoci nutně ku prospěchu věci. Ale v průběhu celé akce se role a úlohy aktérů přirozeně rozdělily. Od prvních panických pokusů, ve kterých jsme si nemohli vybrat nejefektivnější z navrhovaných postupů, jsme se hladce dostali do režimu sehraného týmu, kdy převládla racionalita nad chaosem. Také se ukázalo, že nejhlasitější pokyny nemusí být nutně nejvhodnější a že rozvaha a klid v hlasové intonaci dokáže uklidnit situaci mnohem lépe než křik. Ve finále to byl fajn pocit. Když o něco jde, fungujeme skvěle.

O pár týdnů později už oslabení týmu nastalo doopravdy. Jiří Gregor doručil představenstvu svou rezignaci a představenstvo komory má devatenáct členů. Původně to chtěl udělat až v listopadu na sjezdu delegátů komory, ale nakonec se rozhodl jinak. Některé důvody, které ho k rezignaci vedly, najdete v úvodníku tohoto čísla.

Musím říct, a z představenstva nejsem sám, že jeho přímá a diplomacií nezatížená sdělení budou při jednání představenstva a sjezdu chybět. Nikdy se totiž nesnažil přiřadit svému prohlášení jiný než skutečný důvod. A přesně to mu nejvíc vadilo u jiných. ­Dokazuje to i jeho poslední komentář v okamžiku, kdy SÚKL ­oznámil (nebo vymyslel) jako důvod půlhodinového kolapsu ­systému ePreskripce simulovaný hackerský útok.

„Nečekali jsme, až nás napadnou hackeři a shodí nám server, ale udělali jsme to sami. To je logika střelit se do nohy, abych zjistil, jak funguje zdravotní péče.“

Stanislav HAVLÍČEK