Tak to vidím Já

Ministerstvo se nespokojeným lékárníkům diví?

Už čtvrtý rok se nedobrovolně intenzivně a nechtěně musím zabývat situací kolem českého veřejného lékárenství a jsem zděšen, kam to ten obor od poloviny 90. let, kdy s nadšením lékárníci začali provozovat své soukromé lékárenské praxe, dopracoval.

Zčásti to způsobila nedůvtipnost jich samotných, zpočátku zaslepených tím náhlým bohatstvím, které začalo protékat měsíčně jejich bankovními účty. Leckteří měli problém to mentálně ustát a nedávat okatě najevo celému svému okolí, jaký je lékárna zlatý důl, odkud se peníze jen sypou.

Samozřejmě to tak úplně nebylo, ale znám pár lékárníků, kterým to zatemnilo mozek, neviděli do budoucnosti a mysleli si, že ten stav bude trvat navěky. Ale podstatné asi je, že lékárníci se na rozdíl od lékařů dostatečně nezapojili do ovlivňování různých politických rozhodnutí, z nichž mnohá měla devastující vliv na stav českého lékárenství. O lékárnících rozhodovali jiní, z velké části právě i lékaři v parlamentu a v senátu. Někteří se odmítali smířit s tím, že nemohou sami vydělávat na vydávání léků pacientům, když je to tak úžasný byznys. Oni tomu přece musejí rozumět, když je předepisují, jak chtěl svého času MUDr. David Rath ve funkci ministra zdravotnictví tuto možnost pro doktory prosadit, takže snížil lékárníkům marži a ještě prohlašoval, že na lékárnu stačí 24 čtverečních metrů.

Spousta nedomyšleností a chyb v komunikaci s veřejností a politiky se už asi napravit nedá, ale přeci jenom něco by se mělo znovu vypíchnout a stále zdůrazňovat! A sice to, že malou veřejnou lékárnu paradoxně vůbec neuživí ta veřejná služba – distribuce, kontrola a výdej léčiv s patřičnou dispenzační činností, kvůli které vlastně existuje, a zajišťují ji lékárníci s vysokoškolským farmaceutickým vzděláním, dalším specializačním vzděláním a povinností celoživotního cyklického doškolování.

Takže kvůli tomu vlastně musejí dělat i hokynáře a prodávat kosmetiku, drogerii, cukrátka a další hlouposti, aby trochu vylepšili cash-flow své lékárny a utáhli celou její režii.

Před lety, kdy se David Rath se svou závistivou politickou tlupou rozhodl české lékárníky zničit, jsem naivně psal různým poslancům a senátorům. Většinou jsem se, kromě mlčení, dočkal udivených odpovědí, na co si lékárníci stěžují, když si v lékárně mohou vydělat taky prodejem dalšího sortimentu. Proto se při sledování současných politických tanečků kolem problémů českého lékárenství obávám, že ten stav, kdy politici vůbec nechápou, že lékárna není hokynářství, ale zdravotnické zařízení, dál přetrvává. Možná by potřebovali vysvětlení pomocí absurdního obrazu, kdy poskytování zdravotní péče pacientům by lékaře neuživilo, a proto by jim museli vnucovat i další ptákoviny, třeba všelijaké úžasné zážitkové masáže, relaxační pobyty, zázračné přípravky na podporu zdraví či erekce, zvýšení libida apod.

K těmto úvahám mě vyprovokovalo nedávné setkání se známým, vyučeným soustružníkem a seřizovačem na CNC obráběcích strojích. Ten měl v podroušeném stavu potřebu svěřit se mi s těžkostmi života soustružníků a informovat o své hodinové mzdě. Protože mám přehled o platech lékárníků v jedné malé lékárně, hravě jsem si přepočítal, že český průměrný lékárník má prakticky stejný, nebo jen nepatrně vyšší hodinový plat než soustružník v prosperující strojírenské firmě!

Snažím se celý život říkat, co si myslím, i když se mi to leckdy nepěkně vymstí, ale tohle je můj postřeh laika, který se už pár let musí starat/pomáhat s finančním řízením jedné malé venkovské lékárny, tedy i číst pečlivě komorový časopis alespoň v textech, na které jako laik bez farmaceutického vzdělání mám. Nevím, jestli ty velké lékárny výdej léčiv uživí, s tím zkušenost nemám, ale vidím do čísel té malé lékárny. A navíc každý rok musím vyplnit statistiku pro ÚZIS, takže tam ta čísla/poklesy ještě lépe vyniknou. A tak jsem překvapen, že se ministerstvo stále diví, proč jsou lékárníci nespokojení. A ty poklesy nejsou v řádech desítek tisíc či sta tisíc. S poslanci a senátory je třeba jednat stále, chce to samozřejmě obrnit se trpělivostí, diplomatickou obezřetností a nadhledem. Bohužel víme, že je to běh na dlouhou trať.

Miloš VOREL