Přečetli jsme

Stát dlouhodobě rezignuje na kvalitu lékárenské péče

Financování nemocnic je nekonečný příběh s údajným světlem na konci tunelu zvaným DRG. Ambulantní poskytovatelé dovedou občas vyvinout efektivní tlak v podobě bulvárních titulků o neošetření pacientů, který vede k „uspokojivému zvýšení“ zdrojů obvykle nepřesahujícímu standardní inflaci.

O financování lékárenské péče však nikdy řeč není. Neboť standardní žvanění o vysoké spotřebě či potřebě snížit náklady na léky není debatou o financování péče, ale politickou agendou budící u veřejnosti dojem, že se tímto tématem někdo reálně zaobírá. Ve skutečnosti se jí nikdy nikdo odborně nezaobíral, nezaobírá a je vysoce pravděpodobné, že v dohledném čase se ani zaobírat nebude. Jakékoliv pokusy na reálných datech demonstrovat kolabující systém financování zabezpečení léků a zdravotnických pomůcek končí konstatováním: „Lékáren je mnoho, žijí, nekrachují a dávají slevy.“

Fakt je, že pokud by měly lékárny žít jen z veřejných zdrojů, s velkou pravděpodobností by zhruba dvě třetiny z nich neexistovaly. To, že dnes je obrazem lékárny nablýskaný upgrade uklizené drogerie, je většinově spotřebitelsky vnímáno pozitivně. Většinový spotřebitel vlivem masivní reklamy do tohoto formátu lékáren možná přinese peníze, zapomínáme však na podstatný fakt – cílovou skupinou systému zdravotnické péče není většinový spotřebitel, ale nemocný a starý člověk. Ten je předmětem pojmu zdravotnická péče, pro něho máme napsané desítky stran zdravotnických zákonů. Zbytek je bohapustý maloobchod.

Jak vlastně funguje financování veřejných lékáren a kde má v tomto příběhu místo stát? Zjednodušeně, stát dlouhodobě rezignuje na kvalitu lékárenské péče. Nefinancuje žádnou odbornou farmaceutickou činnost. Nemá vytvořené motivační, jen sankční mechanismy. Spoléhá se na to, že z prodeje kosmetiky, doplňků stravy a ostatního zbytečného balastu budou poskytovatelé lékárenské péče financovat i zákonnou povinnost zabezpečit základní sortiment lékárny – léky hrazené z veřejného zdravotního pojištění.

Pokud tedy někoho brzo napadne žvanit o vysokých ziscích lékáren, bude vhodné ho opravit, že jde ve výrazné míře o zisk maloobchodu, který shodou okolností zaměstnává vysokoškolsky vzdělaného zdravotnického pracovníka, farmaceuta, a tak má kompetenci v sortimentu mít i léky. Nic víc, nic méně. Toto je dnešní většinové lékárenství, a pokud se včas nevzpamatujeme, neblahé výsledky této deformace se nejvíce podepíší na dnešní generaci „reformátorů“, kteří tomu celému tleskají. Za pár let oni budou ti staří a nemocní.

Stát reguluje příjem poskytovatelů lékárenské péče na více úrovních. V první řadě stanovuje maximální cenu dodavatele léku, která nesmí překročit průměr tří nejnižších cen zemí Evropské unie. Dále reguluje obchodní rozpětí velkodistributorů a lékáren na jedenácti hladinách tzv. degresivní marže. Tato forma financování má jakous takous logiku v případě distribuce, avšak v případě poskytovatelů lékárenské péče je jednak neudržitelná a zároveň přímo odporuje obsahovému významu slova péče.

Jestli má být náplní naší práce starat se, tak odměna má reflektovat péči, ne výrobní cenu materiálu a použitých nástrojů. Mzdy učitelů se neodvíjejí od ceny tabule či křídy a chirurga neplatíme podle ceny skalpelu. Výše hrubé marže lékárny je u levných léků do 20 eur na úrovni asi 15 až 20 procent z konečné ceny léku a u dražších než 100 eur se pohybuje od 4 do 7 procent. Jinak řečeno, lék, který stojí více než 50 eur, má vyšší DPH, než je odměna poskytovatele lékárenské péče.

Neustálé snižování cen dospělo k tomu, že drtivá většina receptových léků odměňuje lékárníka na úrovni centů.Když jsem v roce 2001 začínal jako mladý lékárník, jisté běžné antihypertenzivum stálo 360 slovenských korun. Dnes stojí 95 centů.

Podle výsledků analýzy, kterou pro Slovenskou lékárnickou komoru zpracovala společnost QuintilesIMS, se od roku 2009 nezměnil celkový objem marže veřejných lékáren. Ta je tedy deset let přibližně na stejné úrovni 100 milionů eur ročně. Celkový trh přitom roste 3,5procentním tempem ročně. Jestliže povolání farmaceuta v lékárně na Slovensku vykonává asi 5,5 tis. farmaceutů, lze konstatovat, že regulovaná marže pokrývá akorát tak cenu práce farmaceutů. Ostatní personál, provozní náklady a celý ten „ špatný“ zisk podnikatelských sujektů vystavených snad nejtržnějšímu a nejkonkurenčnějšímu prostředí ve zdravotnictví musí být financován z jiných příjmů.

Ty „jiné“ příjmy z doplňkového sortimentu lékárny možná nejsou problémem v Bratislavě či v Košicích, avšak regulátor si musí uvědomit, že lékárny potřebují staří a nemocní všude. I v malých městečkách a vesnicích, i v Gemeru a Zemplíně a i tam, kde je vysoká nezaměstnanost a větší množství starší populace. V tamních lékárnách můžete mít i tuny značkové kosmetiky či barevných multivitamínů, ale tam je nikdo nepotřebuje, jelikož hierarchie potřeb je diametrálně odlišná. Lékárny jsme navíc zatížili nezaplacenou pohotovostní službou. Na rozdíl od ambulancí a nemocnic nejen nedostali ani cent na implementaci e-zdraví – i když jde o jediné stoprocentně připojené poskytovatele – naopak přišli o sedmnácticentové poplatky za zpracování receptu.

PharmDr. Ondrej SUKEĽ, prezident SLnK

(TREND TOP v zdravotníctve a vo farmácii, 40/2018)