Svou odbornost jsme dávno ztratili

Píši tento článek v návaznosti na rozsáhlou debatu ohledně distančního výdeje léčiv a tlaků na výdej nefarmaceuty, či dokonce skrze e-shopy. Dovolím si jít proti většinovému, konzervativnímu, názoru nás lékárníků, že výdej léčiv by měl vždy zůstat v lékárně a vydávajícím by měl být vždy jen a pouze farmaceut, protože výdej léčiv je tou nejzákladnější podstatou naší profese.

Začnu položením otázky, co je vlastně ta naše odbornost, kterou se tak oháníme? Co to znamená? Když to vezmu teoreticky, odbornost bude sada dovedností získaná studiem a praxí. Odborník je zkrátka člověkem bez patřičné znalosti a praxe nezastupitelný. Která část naší práce je tedy skutečně odborná, nezastupitelná? Je to čtení škrabopisů? Dokonalá znalost abecedy při lovení krabiček? Schopnost napsat „1x1“ na tisíc různých způsobů? Můžeme si dokonce položit otázku: Jsou dnes lékárníci skutečně profesionály?

Po škole jsme plní vědomostí a vzápětí je házíme do koše. Drtivá většina výdeje je smrsknutá na dávkování, před jídlem nebo po jídle, a ani to prosím spousta našich kolegů z různých důvodů nedělá. Informace papouškujeme od obchodních zástupců a ­googlu. Základem naší odbornosti je dispenzační minimum, a rád bych zdůraznil právě to slovo „minimum“. Opravdu je správné, že naše odbornost stojí na informaci, která je pro svou potřebu osekaná ze všech stran hluboce pod míru únosnosti?

Rád bych zmínil i naši zodpovědnost. Naše práce je pořád odborná, protože neseme velkou zodpovědnost, že? Teoreticky určitě ano. Prakticky? Tady bych rád polemizoval. Za vedlejší účinky je odpovědný výrobce. Stejně tak je to výrobce, s kým jsou řešeny výrobní vady – nezapečetěná víčka, prokapávající lékovky apod. Za léčbu jako takovou je odpovědný lékař. Pokud neuděláme vyloženě chybu při výdeji, jsme z obliga. Ale jsou naše chyby, které se nepochybně dějí, páchány z důvodu nedostatečné odbornosti? Nebo jde spíše o přehmat a následnou provozní slepotu?

Co se tímto snažím říct? Že průměrný lékárník svoji odbornost už dávno ztratil. Vyměnil ji za pohodlnější život a společnost na to reaguje právě těmi požadavky na uvolnění výdeje. Má pro nás vůbec smysl držet se zuby nehty konceptu, kdy ­veškeré léky jdou vždy z rukou farmaceuta? Nebylo by lepší vzdát se tohoto privilegia a přeorientovat svůj čas tam, kde ­můžeme být mnohem více nápomocni? Myšlenka tohoto příspěvku je ta, že současná přidaná hodnota výdeje léčiv z rukou farmaceuta není dostatečná, aby vyvážila omezení z toho plynoucí. Naopak tím podle mého názoru dochází ke značným ztrátám na potenciálu, který jako kvalifikovaní odborníci máme.

Než bude zahájeno kamenování, ještě bych rád zmínil, že ani výdej z rukou farmaceuta tu nebyl vždy a ani tu nebude věčně. Personální krize se prohlubuje, elektronizace nabývá na síle a pohodlnost je hybatelem současného pokroku. Otázka u ­distančního výdeje není, jestli přijde, ale kdy přijde. Nositelem změn jsou zákonodárné orgány, jejich zadavatelem je volič – občan – pacient. Pacient si žádá pohodlnost, a tu taky dostane, protože se vytrácí důvod, proč ji neposkytnout. Kontrola je přenášena z člověka na stroj, dispenzační minima jsou zoufale neefektivní způsob poučení pacienta. Za sebe říkám, že nemá smysl se bránit nevyhnutelnému. Naopak je potřeba v současné těžké době najít nové příležitosti našeho uplatnění. Můžeme bránit distančnímu výdeji léků, e-shopům, rohlíkům a všem dalším. Velice dobře se pak ale může stát, že najednou pacient zjistí, že to funguje i bez nás. Zařadili bychom se tak po boku lampářů, počtářů či telegrafistů.

Na začátku jsem se ptal, co je ta naše odbornost. Teď se ptám jinak: Co chceme, aby byla naše odbornost? Sám to mám nastavené poměrně jednoduše. Zvyšování efektivity léčby pacientů skrze edukování a konzultování. Víte, co mi v tom dnes brání? Že tato práce není jinak ohodnocena, že oficiálně neexistuje, protože ji nemám jak vykázat. Dokonce ji často musím dělat na úkor jiných pacientů. Také jsem ve střetu zájmů – poradit podle evidence based medicine nebo podle toho, co přinese vyšší zisk? Zdržuje mě přehrabování v šuplících, psaní na krabičky, ­počítání peněz, předávání účtenek. Proč by to za mě nemohl ­dělat někdo jiný? Laborant nebo třeba robot, balič balíků v depu e-shopu, kdokoli. Pokud bude dostatečná kontrola proti přehmatům, proč ne? Osobně v tomto vidím poslední ­plamínek ­naděje, pokud máme nadále existovat a nebýt pro smích.

Závěrem přidám takové mé zamyšlení, jak by to jednou třeba mohlo fungovat. Na jedné straně by mohly být „skutečné lékárny“, podle dnešních definic by se jednalo spíše o ambulance farmaceutů. Základním kamenem by zde byl farmaceut, který konzultuje s pacientem jeho léčbu, úzce spolupracuje s předepisujícími lékaři a jeho výstupem je co nejvyšší zefektivnění léčby. Vydává léky, které má pacient předepsané prvně, je u nich potřebná hlubší intervence, nebo si zkrátka lékař přeje výdej v tomto typu zařízení. Tato lékárna však stojí kompletně mimo systém marží a z výdeje léků jako takového nijak neprofituje. Jsou to tak trochu poradenská centra ohledně léků a zdraví, placená z prostředků veřejného zdravotního pojištění, a tedy přísně regulovaná. Na druhé straně tu máme výdejny. Ty více připomínají lékárny tak, jak jsou dnes. Najdeme tu volný prodej, kosmetiku a další. Zde dochází k výdeji chronicky užívaných léků, vydává je laborant, možná dokonce i jen vyškolený člověk. Nejde totiž o poskytování péče, ale o prachsprostý prodej – zisk plyne z marže. V této výdejně je k dispozici farmaceut, který dohlíží na provoz a řeší případné problémy. Vydává také například ­antibiotika, která jsou ponechána striktně k výdeji farmaceutem. Léky je možné objednat i přes e-shop a nechat si doručit certifikovanou přepravní službou. Balení a předání zajišťuje pouze opět proškolený personál, nikoli specialista, ten však musí být v balicím depu přítomen. Tolik k mému konceptu. Je to takový hrubý nástin, kam by se mi líbilo obor směrovat. Uvědomuji si, že je to naivní představa, ale ve svém věku si naivitu snad ještě mohu dovolit.

Ano, tento článek se cíleně snaží rozvířit emoce a vzbudit pobouření. Je to právě pobouřený člověk, který vystupuje ze své komfortní zóny a jedná. Je činný a přemýšlí. Věřím, že problematika budoucnosti našeho oboru je věc hodná nejen zamyšlení, ale i akce. Být pobouřený je tedy první předpoklad pro řešení této problematiky. Druhým předpokladem je být nezaujatý, dívat se na problém z odstupu a řešit jej objektivně, ku prospěchu všech – farmaceutů, pacientů, pojišťoven i majitelů lékáren. Lpění na svých vlastních zájmech při naprostém ignorování zájmů okolí nás nikdy nikam neposune. Pokud chceme být úspěšní v prosazování změn, musíme se méně bát o svoji peněženku a více se zajímat o pacienta takového, jaký je.

Michal ŠEBESTA