Říkat to lidem jejich řečí

Na Twitteru jsem zachytil diskusi nelékárníků eshopářů, že v té lékárně jim ve skutečnosti beztak nic neřeknou, tak proč by nemohli své léky dostávat stejně jako jídlo, halenky, boty a elektroniku, vlastně všechno via řidič PPL nebo České pošty. Oprostíte-li se od emocí a budete přijímat a naslouchat argumentaci těchto lidí, zjistíte, že mají často pravdu. Z pohledu pacienta to opravdu někdy vypadá jako 2x denně a nashledanou.

Pokusím se zde ukázat na pár příkladech, že to, co chybí, je vlastně jen vysvětlení naší práce.

Po dokončení školy jsem byl plný toho, čemu my lékárníci říkáme dispenzační minimum. Je třeba je předat pacientovi. S postupem času jsem pomalu přišel na to, že lege artis existuje. Že lékárenství je trochu i umění.

Hypotetický případ právě z toho Twitteru. Jdu, chci nosní kapky, a zase jdu. To je pohled pacienta.

A teď ten pohled lékárníka. Přijde, zeptám se ho, jestli jsou ty kapky pro něj. Chlápek ledabyle a nervózně odpoví, že jo (tuhle část si třeba ani nezapamatuje, když píše na TW). A já mám v tu chvíli odpracováno, protože už ode dveří jsem viděl, že je to hromotluk z posilovny (tak devadesátikilový svalovec), chlap v podstatě zdravej. Než to pípnu, ptá se: „Kolik?” Tak na něj mezi dveře ještě houknu, že by neměl užívat déle než týden, což už neslyší.

Druhá kazuistika je starší pán okolo ­sedmdesátky se stejnou prosbou. Ne, není důvod mu říkat, že by to neměl dávat těhotným. Je to chronik, chodí pravidelně, což buď vím, nebo mi to prozradí jeho slevová kartička. Bere si svůj Nososprej už několik let, u toho má tu svou terapii metabolického syndromu a evidentně mu nic neschází.

Další varianta je neurotik. Mám mu říkat o všech nežádoucích účincích? Asi jo, pokud chci vidět sílu placeba. Můžu mu vyjmenovat všechny nežádoucí účinky až po ty, co vyskytují u jednoho z deseti milionů, a pak už jenom sledovat, jak je všechny postupně a systematicky zaznamenává a hlásí. Ti nejotrlejší si je můžou odškrtávat na nástěnce, a pak to na nějaké konferenci prezentovat jako báječnou kazuistiku.

Poslední varianta je matka s dítětem. Tu většinou znáte, a tak po informaci, že je to pro Vašíka, už zase máte odpraco­vá­no, protože víte, že Vašík je malej rau­bíř, který simuluje od útlého mládí. Ma­minka, samoživitelka, mu to samosebou žere i s navijákem, stejně jako široké ženské příbuzenstvo. Víte, kolik mu je let, odhadem i kolik váží. A že nejvíc by mu po­mohla přísná chlapská ruka. I tak jeho mamince dáte kapky do nosu, vyberete ty nejvíc pocitově nepříjemné, aby si to zmetek simulantská užil, jste-li povahy dobrotivé jako byl doktor Grünstein ze Švejka.

Pokusil jsem se tu na několika kazuistikách nastínit, že většina lékárnické práce vlastně ani není vidět. Že někdy je třeba část dispenzačního minima zamlčet, někdy s ním neotravovat, někdy se už ani nevejdete do té komunikace, kdy nemáte otravovat, protože jede autobus, i když za pět minut jede další.

To je věc, kterou málo komunikujeme mezi lidi. Lékař taky nevyšetřuje tím, že změří krevní tlak a odečte sedimentaci. Dobrý lékař se na člověka podívá. Stejně tak lékárník. Mám prostě odpracováno, ještě než pacient dojde k táře.

A to je to lege artis. Vidět a reagovat na tvář, chování, váhu, drobné tiky pacienta. To nezastoupí žádný poslíček PPL, ale taky to těm lidem musíme říct. A říct jim to jejich řečí.

Přemysl CÍSAŘ