Zemřel RNDr. Milan Čeladník, CSc.

Na začátku října tohoto roku nás zasáhla zpráva, že zemřel náš dlouholetý učitel, kolega, a nebojím se říci, přítel –⁠ doc. RNDr. PhMr. Milan Čeladník, CSc.

Na naší fakultě působil od jejího založení, tedy od roku 1969. Na fakultu s ním přišla řada spolupracovníků, ale především, přinesl na fakultu vědeckou problematiku, která se zde, s určitými obměnami, řeší dodnes.

Pan docent již na brněnské, a později na bratislavské, fakultě řešil problematiku antituberkulotik. Věnoval se strukturám odvozeným od kyseliny izonikotinové, tedy obměnám veleúspěšného isoniazidu, který je v terapii tuberkulózy používán doposud.

On i jeho žáci syntetizovali několik stovek nových, původních ­látek s předpokláda­ným antituberkulotickým účinkem, ­s vý­sledky své práce seznámili vědeckou veřejnost v ­několika ­desítkách vědeckých publikací. Za zmínku stojí, že i v době ­nepříliš přející zahraničním publikacím (v databázích je jeho poslední práce uváděna s ročníkem 1992), je ­autorem či ­spoluautorem i 15 prací uveřejněných v zahraničních ­impaktovaných časopisech.

Ano, docent Čeladník byl významným vysokoškolským pedagogem i českým vědcem. Ale byl zároveň také dobrým šéfem a dobrým člověkem. Nejprve jsem ho poznal jako přísného, a dalo by se říci nesmlouvavého zkoušejícího. Každý, kdo měl zkoušku podepsanou jeho jménem, si jí neobyčejně vážil a zároveň se stal objektem závisti těch, koho tato ­zkušenost teprve čekala. Ale měl jsem to ­ště stí poznat pana docenta také jako šéfa, a jako člověka. Stejně jako u zkoušky vystupoval přísně, s přirozenou autoritou, a vyžadoval přesné a včasné plnění úkolů. Tolik jako šéf. Při neoficiálním, každodenním setkávání na katedře z něj však většinou vyzařovala dobrá nálada, a nezřídka nás překvapil svým osobitým, suchým humorem. Toto jeho chování mě nejprve překvapovalo, neboť jsem v něm viděl stále toho přísného pána, který mě zkoušel. Ale postupně se ledy prolamovaly a získali jsme k sobě velmi dobrý, mohu říci přátelský vztah.

Pan docent Čeladník si velmi vážil svých kolegů a pro své ­pracoviště byl ochoten udělat mnohé. Často šel do sporů, ­které bylo někdy těžko vyhrát, ale jeho povaha mu nedovolila vzdát se bez boje. Za to jsme si ho neobyčejně vážili.

Nyní nás náš pan docent opustil. Chystali jsme se ho navštívit, vždyť 17. prosince by mu bylo 95 let. Toto setkání se již tedy neuskuteční, ale v našich myslích zůstane navždy uchován. Jako učitel, vědec, ale především, a to je myslím nejdůle-žitější, jako dobrý člověk. A ne po každém zůstane taková památka.

Pane docente, měli jsme Vás rádi a nikdy na Vás nezapome­neme.

Prof. PharmDr. Alexandr HRABÁLEK, CSc.