Zaujatá zpráva o seriálu Sjezd

Za 19 let svého členství v komoře jsem se účastnil jednání třinácti sjezdů (patnácti, když počítáme i ty přerušené) a minimálně tří lékárnických sněmů. Na každém dalším se přesvědčuji, že „je to marný, je to marný, je to marný“. Uvědomuji si to, protože na mou dlouhodobou deklarativní paměť navíc velmi silně působí efekt kongruence. Tím, že se sjezdové dění (až na výjimky) odehrává ve stejném prostředí, termínu a mezi jeho účastníky vždycky najdu hvězdy stálice, roste vybavovací schopnost paměti přímo exponenciálně.

Ze svého prvního sjezdu si pamatuji velmi kultivovaný projev Martina Beneše. Byl jsem lékárnický novic a sledoval jsem tu řeč se spadlou čelistí a velkým zaujetím. Ta moudrá slova, pronášená s neotřesitelnou sebedůvěrou, se dala tesat do kamene. Alespoň to na mě tehdy tak působilo. Samozřejmě nevím, co přesně říkal, ale vnímal jsem volání po větší emancipaci lékárníků v prostředí českého zdravotnictví a po rozvoji oboru. O pět let později, už jako ředitel SÚKL, označil stále málo emancipované lékárníky za ovce a v systému zdravotnictví jim přisoudil roli pouhých čekatelů na data z centrálního úložiště, vykonavatelů vůle úložiště a zatížil je povinností plnit jej daty. Ta, již roky plněná, povinnost začne doopravdy platit od prosince tohoto roku.

O sjezd nebo dva později jsem slyšel Zdeňka Blahutu. Varoval před rostoucím vlivem řetězců a jako alternativu a jedinou možnost pro přežití nezávislého lékárníka nabízel vstup do řetězců virtuálních. Mluvil taky poutavě, mnohé přesvědčil. Už jsem nebyl takový nováček, tohle volání o virtuálním omezení suverenity skřípalo už tenkrát, jen se mě to jako zaměstnance lékárny, která se nikam připojit nechystala, nijak osobně netýkalo. O další roky později se skřípání změnilo v ječení záchranné brzdy, když Zdeněk Blahuta prodal lékárnu nejdravějšímu z řetězců a po krátkém intermezzu také zakotvil v ředitelském křesle SÚKL. Lékárníkům zbyla omezená suverenita.

V mé sjezdové paměti oba pánové zazářili jako komety, aby následně vyměnili dres a na tomhle hřišti začali kopat z druhé strany. U obou musím ocenit tah na bránu a cit pro vhodné načasování. Musím ocenit i pragmatismus, se kterým uměli (a umí) přistupovat ke změněným podmínkám. Pragmatismus, kterého v rozsahu 180° naště stí (určitě ne bohužel) nejsem schopen.

Reagovat na změnu podmínek jde některým skvěle. V březnu roku 2006 se na mimořádném sněmu komory povedlo Alešovi Nedopilovi na celý sál a do zapnutých televizních kamer zahřímat, že si jako lékárníci máme přestat hrát na odbornost, když lékárenství je především byznys. Nechci ani domýšlet, jak by se ten tehdejší apel (někde to v těch televizních archivech určitě je) vyjímal vedle současných výroků, že nemáme dělat z lékáren obchod, v lékárnách jde přeci především o zdraví. A už vůbec nechci spekulovat nad tím, jaké by to bylo mít tuto sjezdovou hvězdu stálici za ředitele SÚKL. Nebo náměstka na ministerstvu, až tam ten současný nebude, jednou.

Ale máme na sjezdech i jiné stálice. Stabilně umanuté a s talentem každé věcné i věčné téma obrátit do osobní roviny. Dokáží volat po jednotě stavu (vždyť jsme přeci všichni lékárníci) a stejnou větou označit část lékárníků za nepřítele stavu. A tak se pro samá, „je třeba“ a „mělo by se“ místo schvalování jakéhokoliv konstruktivního návrhu na zlepšení situace v lékárenství bavíme… o rohlíku.

V posledních letech jsou pokračování sjezdového seriálu dost monotematická. PR, PR a zase PR. Jako by snad nikomu nedocházelo, že dokola prodávat dvacet let obehrávaná hesla – „stejné doplatky“, „lékárny lékárníkům“ a „lékárnám bez sítě hrozí zánik“ – nemůže obstát bez konkrétních (nebo alespoň obrysových) návrhů, jak takovou změnu provést, a odůvodnění, čím systému prospěje. PR žádné návrhy nevytvoří ani nezachrání lékárny a lékárníky. Jenom pomáhá prodat hotový produkt. Když tedy nějaký máme.

V současném modelu výdeje léků na recept bez jakékoliv kompetence nad rámec funkcí eReceptu na straně jedné a obrovského byznysu dohod s výrobci o zpětných bonusech na straně druhé je odbornost lékárníka ne na druhé, ale rovnou na odstavné koleji nejzapadlejšího nádraží. Ke skenování identifikátorů receptu a kódů z krabiček totiž vysokou školu nepotřebujete.

A nakonec něco o střetu zájmů. O tom se nahlas mluví a potichu spekuluje už nějakou dobu. Na zářijovém pokračování XXVII. sjezdu komory se do usnesení dostala kritika ministerského náměstka – je prý ve střetu zájmů, když dříve pracoval v té korporátní sféře pro stranu průmyslu. Z tohoto pohledu byli ve střetu zájmů i Martin Beneš a Zdeněk Blahuta – pracovali přece dříve jako lékárníci! Touto optikou je ve střetu zájmů i prezident komory, pracoval přeci také na druhé straně, v lékové komisi zdravotních pojišťoven (a ruku na srdce, nijak lékárníkům nepomohl, snad proto, že jeho tehdejší pozice a kompetence takovou pomoc neumožňovala).

Tohle jsou změněné podmínky, nikoliv střet zájmů. Ten, kdo výše jmenované do funkcí ustanovil (případně zvolil), o jejich předchozí činnosti určitě věděl. Je na něm, aby vyhodnotil, zda pracují pro blaho veřejné, či osobní. Skutečným střetem zájmů se rozumí existence souběžných odpovědností vzájemně se rozcházejících zájmů dvou nebo několika organizací či autorit. Taková osoba se pak nachází ve stavu, kdy je povinna něco konat, případně se jednání zdržet v zájmu jedné a tím současně ke škodě druhé.

I na XXVIII. sjezdu se hodně mluvilo o střetu zájmů, a impulsem k tomu bylo stanovisko Revizní komise ČLnK (najdete jinde v tomto čísle). Puristickým pohledem byli, nejenom na posledním sjezdu, ve střetu zájmu mnozí delegáti. Všichni, kteří, vedle práce v lékárně a orgánech komory, zastávají funkce ve vedení jiných lékárnických spolků a sdružení, ve vedení nebo v dozorčích radách distribuční firmy, případně její akcionáři.

A tak si na každém sjezdu říkám, že svět je složitý a lidé dobří. Přesvědčuji sám sebe, že se takoví delegáti zdržují hlasování, kdykoliv jde víc o prospěch jejich dalšího zájmu mimo komoru víc než o zájem ostatních (ideálně všech) lékárníků a komory. A pokaždé chci sám sobě věřit, že návrhy na prosazení svého druhého zájmu na sjezdu nepředkládají a ani k tomu nenabádají jiné, aby to udělali za ně.

Také si říkám, že pokud je na sjezdu delegát komory zároveň členem vedení spolku, který žádá komoru o poskytnutí milionů, že se takový delegát hlasování zdrží, případně opustí sál a nebude hlasovat. Chce se mi věřit, že má každý takovou schopnost sebereflexe.

A nakonec si říkám, že když delegát navrhuje hlasovat o milionech pro spolek, který vede, určitě rovnou nepočítá s tím, že je utratí ve firmě, kterou zakládal a kde ještě nedávno seděl v dozorčí radě.

Ale možná jsem zaujatý pozorovatel a taky ve střetu zájmů. Anebo jsem slepý, hluchý a naivní.