Vydáno před 85 lety

O lidech povolání lékárnického

Farmacie dnes nemá ustálenou tvář; je ve stadiu změn jako i mnohé jiné zaměstnání. To není jen v souvislosti s vývojem farmaceutických disciplin, nýbrž i s normováním nových vztahů, úkolů a postavení. Společnost ovšem má převážně stále vžitu představu lékárníka, kterou z minulosti setrvačností umísťuje si do dnešních dnů. Nevynucujeme si tolik pozornosti, abychom byli blíže poznáni a analyzováni – a pak nenáležíme k těm, kteří by byli ve svém zaměstnání rádi vyhledáváni.

Setkali jste se s námi snad sem tam i v literatuře. Neznám však žádného závažného románu nebo dramatu, v němž by magistr farmacie byl ústřední postavou; kořeny našeho povolání nejsou literárně obnaženy. Nejslavnější umělecký příslušník farmacie, Ibsen, příliš rád uprchl od lékárnické táry, než aby se k ní ve svém díle vrátil. Myslím, že téma by tu bylo, jsme však lidem hodně cizí.

Francouzská literatura zná lékárníka ponejvíce jen jako staříka, poněkud dobráckého, ale i dosti nadutého v šosáctví maloměstské honorace. Přes zevní formu společenského postavení není však nikde viděti podstatu životního poslání. Giraudoux obdařil nás ovšem půvabnou krasavicí, románovou hrdinkou ženské přitažlivosti, ale tento modernější živel ve farmacii, jeho žena – magistra (do češtiny nezvykle přeložena lékárnice) – nemá konečně na sobě žádný podstatný specifický znak farmaceutický.

Představa německé literatury je úměrna germánskému duchu. Episodické výstupy lékárníkovy jsou seriosní, korektní, je v nich málo skutečného života. Ta náchylnost k šosáctví a konservatismu zdá se i tam příbuzná.

V českém písemnictví je řídká směs obou zmíněných pojetí. Herites měl pro svou stavovskou příslušnost ovšem krásná slova, své teplé obrázky idealizované reality nevymanil však z maloměstského ovzduší, které jako by všichni spisovatelé, kteří si nás povšimli, nám přisoudili. Nejhůře to ovšem dopadlo tam, kde k vyjádření bylo třeba zřetelné představy, obrazu. Tak nás provokoval jeden český film nejen svou neinformovaností a nedbalostí, ale – promiňte – pitomostí lajdácké konstrukce, když se s lékárnou a jejím pracovním procesem dostal do styku.

Poznáváme lidi, neboť se s nimi setkáváme ve chvílích deprese: známe jejich bolest. Nerozlišujeme chudobu a bohatství. Nevidíme rozdílu. Jsme mlčenliví a není příkladu, že bychom frivolně či lehkovážně zklamali důvěru. Formujeme svou tvář do ochotné pozornosti; nesmí se na ní promítnouti překvapení, štítivost, despekt či odraz beznadějného dokumentu. Lékaři nám svěřují tajemství o cizích i známých lidech, o nichž nevíme, zda ti jich sami znají. Nesmíme připustiti úsměv choulostivé informovanosti, neřku-li stopu lascivní dotěrnosti. Tvář mladého farmaceuta i farmaceutky musí připouštěti každou žádost se stejným předpokladem ochoty ke službě. V obličeji lékárníka je veliký kus společenského umění.

Lidé nevědí, že můžeme býti také unaveni, neodpustí si ani zdůraznění, že jsme tu přece k tomu, abychom byli vždy k disposici. Naučíme se trpělivosti, ať již se sebevětším hromováním ve skrytu vítáme uštěpačné zadrnčení zvonku o štědrovečerní večeři, uprostřed napínavého románu, v příjemném teple postele a usínání, za tvrdého spánku, či pozdě k ránu. A vychladlá kamna často studí a roletami fouká mrazivý vítr. Co jest? Úraz, zápal plic, krise v těžké horečce dítěte, nepravidelný porod – ale také ztracené šidítko a nešťastný otec drkotá zuby před okénkem, zásada neinvestovati ani haléř do nejprimitivnějších běžných medikamentů, a konečně nezřídka opilé roštáctví, legrace, či nepředpokládaná erotická žádost. Naučíme se nerozčilovati se ani v těch případech a nikdy se nezmýlíme, abychom čekali díky, kterých také pravidelně se nám nedostane. Máme blahé vědomí, že vydavše třebas prášky v ceně 90 haléřů ve 3 hodiny v noci členu nemocenské pojišťovny místo zákonné diškrece v obnose Kč 1.50, kterou se neodvážíme požadovati, bylo nám dovoleno sloužiti bez mrzké odměny, a dokumentujeme svou lásku k bližním trpělivým vyslechnutím výtky, že jsme se dlouho nevyhrabali z peřin, a že vlastně máme míti celou noc otevřeno, jak to v novinách jeden dobrý muž s důrazem požadoval. Neboť proč vlastně jinak měli bychom míti privilej provozovati lékárnickou živnost?

Při pohledu na pracujícího lékárníka máte míti příbuzný dojem jako při pozorování ekvilibristiky zručného číšníka. Odlišnost materie nechte stranou. Žádné zátopy rozlitých tekutin, ostré odtrhnutí hrdla láhve při pohybu klesajících vah, hravé odměření kapek, žádné patlavé smolení těsta na pilulky; měřítkem budiž Vám dojem snadnosti zatočení třenky (doleva na rozdíl od kuchařek) v misce na masti či prášky, lehkost a citlivost pohybu. A když toho dosáhneme, přirozeně, že nám naivně namítnete, že to vlastně není žádná práce, jen takové hračkářství a ženské piplání. Prosím, račte to zkusiti.

Chtěl bych dělati mnoho věcí na světě. Mnohé povolání zdá se mi krásné a dobré. A každý lékárník Vám řekne, že je mnoho nesnází a malé přátelství k naší práci. Ale přes to mám rád to svoje panství černých vyřezávaných regálů se zlatými proužky, s falangou broušených lahviček s řadami vyplechovaných zásuvek. A myslím-li si často, jak by bylo příjemné vyletěti ze všeho sterého sešněrování přerůznými povinnostmi a nařízeními, nevím, jak by se mi bez toho žilo.

V naší republice je několik set lékárníků, kteří žijí v nepřetržité vazbě. Jak to? Jsou ve službě jedenáct či dvanáct hodin denně a zbytek do čtyřiadvaceti v pohotovosti. Ti si nemohou ani valně nikde stěžovat, poněvadž neopouštění svou táru. Ať již si myslíte o ziscích lékárníků cokoliv, tito nevydělají tolik, aby mohli míti kvalifikovaného spolupracovníka. Nikde jsem neslyšel, že by jim někdo řekl slovo uznání za jejich sebezapíravou a oddanou práci na zapadlých štacích, nikomu snad ani na mysl nepřišlo, že není ve dvacátém století vůbec příkladu pro takovou vězeňskou robotu. Nemluví tu ze mne egoismus ani stavovská sentimentalita. Snad Vám budou vděčni, když s trochou lidského a sociálního zájmu si teď se mnou na ně vzpomenete.

(„Přítomnost“)

PRAKTICKÝ LÉKÁRNÍK, 1933, říjen, str. 243–246