Lékárnice i UEFA rozhodčí. Dá se to zvládnout?

Pavel Grodza mě upozornil na velmi zajímavý článek v Deutsche Apotheker Zeitung. Byl věnován příběhu jednačtyřicetileté německé lékárnice Riem Hussein, která pracuje na plný úvazek v rodinné lékárně v dolnosaském městě Bad Harzburg a současně udělala velkolepou kariéru fotbalové rozhodčí.

Na textu mě zaujal nejen samotný příběh, ale i diskuze pod článkem. Mnozí čtenáři – lékárníci v ní řeší, jestli je možné po celodenní náročné práci za tárou ještě provozovat nějaký časově náročný koníček. Někteří dokonce zmiňují, že sami raději pověsili vystudované povolání na hřebík a šli dělat něco jiného. Napadlo mě, co na to čeští lékárníci? Jak řeší svoji vyčerpanost, vyhoření a zejména v covidových letech extrémní náročnost své profese? Možná je to zajímavé téma, které by bylo užitečné zvednout a trochu se jím začít zabývat. Takže až vám převyprávím příběh sourozenců Husseinových a sestry Riem zvlášť, zamyslete se, a když se vám bude chtít, napište nám své zkušenosti, jak pečujete o to, aby vás farmacie pořád bavila.

Lékárnu v Bad Harzburg nyní vedou tři sourozenci, Fadi, Fadwa a Riem. Všichni jsou promovaní farmaceuté a k farmacii je přivedl jejich otec Ismail, který před téměř půlstoletím přišel do Německa z Palestiny. „Být lékárnicí pro mě znamená mnoho,“ říká Riem v rozhovoru pro Deutsche Apotheker Zeitung. „Už v mládí jsem si uvědomila, jak moc je lékárna pro lidi v konkrétním místě důležitá.“ (V lázeňském městě Bad Harzburg se narodila v roce 1980.) Riem má odmala ale ještě jednu vášeň, a tou je fotbal. Už v pěti letech stála na hřišti jako hráčka. Ve své poslední hráčské sezóně 2004/2005 vstřelila za německý druholigový tým MTV Wolfenbüttel 18 branek. A díky náhodě, kdy rozhodčí delegovaná na zápas v mládežnické skupině C nedorazila na utkání, poprvé ve svých 18 letech sama řídila zápas coby rozhodčí. To se jí evidentně hodně zalíbilo, takže vedle studia farmacie na Technické univerzitě v Branschweigu začala pracovat na získání licence pro rozhodčí. Podařilo se a od roku 2005 se stala oficiální DFB – rozhodčí pro druhou ženskou ligu. Roku 2006 postoupila do první ženské ligy a od roku 2009 je i FIFA rozhodčí a může soudcovat také zápasy Evropského poháru a mezinárodní střetnutí. Žluté a červené karty může od roku 2008 udělovat i ve vyšších soutěžích mužské kopané. (V minulé sezóně například rozdala 42 žlutých a 2 červené karty.) Čtyřikrát byla oceněna titulem „Rozhodčí roku“. Díky fotbalu jezdí po celém světě a pískala mezinárodní zápasy v Holandsku, Francii, Papui Nové Guinei nebo v Turecku. Jako hlavní rozhodčí se účastnila i fi- nále světové ženské ligy mezi Chelsea FC Women a FC Barcelona v roce 2021.

Lékárnu s bratrem a sestrou převzali od otce v roce 2017 a Riem je vděčná svým sourozencům, že si práci v lékárně rozdělují tak, aby mohla i nadále pokračovat v úspěšné fotbalové kariéře.

V lékárně i na hřišti se prý velmi často musí spoléhat na vlastní intuici. „Jako rozhodčí mi intuice pomáhá rozpoznat a použít tón, který je pro danou situaci žádoucí a vhodný.“ Podobný přístup se dá úspěšně použít i v trvající pandemické situaci covid-19. „My lékárníci jsme naprosto na špici. Jsme kontaktními osobami a rádci, dodáváme do lékařských ordinací očkovací látky, radíme lidem v otázce očkování a generujeme digitální očkovací certifikáty. Také se snažíme přesvědčovat lidi, aby se nechali očkovat.“ Lékárnice Riem zdůrazňuje, že díky dopadu očkování se mohl v roce 2021 hrát fotbal zase před diváky.

Tolik základní příběh dolnosaské lékárnice. Jak jsem avizoval, pod článkem v DAZ mě zaujala diskuze, kterou můžeme klidně vztáhnout i na naše poměry. Jeden z diskutujících se například ptá, jak Riem může časově vůbec zvládat kariéru vrcholové rozhodčí a současně denní práci v lékárně. Podle něj je to možné jedině tím, že ona sama není zaměstnankyní, ale spolumajitelkou lékárny. Poté gratuluje třem sourozencům – majitelům, že jejich jedna lékárna je na tom tak dobře, že uživí dokonce tři majitele a jejich rodiny.

Další diskutující například píše: „Jako skutečná zaměstnankyně na plný úvazek, která musí být v lékárně od 7.40, aby v 8 hodin měla vše připraveno pro prvního zákazníka, a má pracovní dobu do 18.30 nebo spíš do 19 hodin, bude mít těžko čas na svého koníčka. Znám dost příbuzných majitelů lékáren, kteří jsou dokonce vedoucími poboček na plný úvazek (oficiálně), v lepším případně zůstávají v lékárně denně 4–5 hodin. Klidně se můžete zeptat kolegů, proč nejsou schopni po 11 hodinách na nohou ještě chodit do posilovny, běhat nebo si udělat každý den čas na jiné koníčky. Existují lékárnické děti, které jsou tak multitaskingové a vynalézavé, že zároveň pracují pro tátu a zároveň zastupují ve stejný den Flaying Pharmacist.“

Další diskutující pod článkem v Deutsche Apotheker Zeitung všem nespokojeným radí, aby si raději našli práci mimo lékárnu. „U mě to byl klíč ke štěstí. Dlouhá léta v lékárně mě obrala o příliš mnoho sil a nervů. Jsou jednotlivé drahokamy také v jiných oborech, jen člověk musí docela dlouho hledat. Nenechte se nadále unášet stresem a frustrací, žádné peníze světa za to nestojí.“

Diskuzi uzavírá Kerstin Billewicz: „Divím se, kolik závisti a předsudků zde vyjadřujete, i když v článku jsou pouze informace o situaci paní Hussein. Pokud vás vaše práce lékárníka činí tak nešťastnými, měli byste s tím něco dělat místo pomlouvání někoho, o jehož situaci vůbec nic nevíte.“

Tak a to je slovo do české pranice. Myslíte si, že čeští lékárníci mají čas a sílu na své koníčky? Nebo jim práce v lékárně znemožňuje dělat cokoliv dalšího? A trpí čeští zaměstnanci v lékárnách, když majitel jejich lékárny nebo jeho rodinní příslušníci mají lepší podmínky pro práci za tárou?

A kdy budou mít české lékárnice mezi sebou rozhodčí UEFA?

Napište nám!

Zdeněk POKORNÝ