1993 – Koncepce, kam se podíváš

„Všechny úkoly z posledního zasedání představenstva České lékárnické komory byly splněny.“ Tak začínají tři po sobě jdoucí zprávy z jednání představenstva, které přetiskl Časopis českých lékárníků v lednu roku 1993. Z dalších čísel je až do dnešního dne patrné, že rokem 1992 skončila krátká epocha trvalé stoprocentní efektivity představenstva. Od té doby se úkoly představenstva Komory pouze kumulují.

Rokem 1993 začíná nová dějinná kapitola, k 1. 1. 1993 vznikly po rozdělení Československa dva nástupnické státy, Česká republika a Slovenská republika. 8. února stejného roku proběhla také měnová odluka, při které z původní koruny československé vznikly dvě národní měny: koruna česká a koruna slovenská. Předcházelo jí čtyřdenní období kolkování československých bankovek. Na konci roku 1993 se pak míra inflace české koruny zastavila na hodnotě 20,8 %.

S penězi samozřejmě souvisí také výše členských příspěvků, které v roce 1993 činily 2x 300 Kč. Nepracující členové Komory a členky na mateřské dovolené platili 50 Kč. Pracující důchodci pak 50 Kč za každý odpracovaný měsíc.

Dramaticky se proměnila i práce v lékárnách. „Mám za sebou třicet let v lékárně, a osm měsíců jsem byl v důchodu. Jen za těch osm měsíců se situace změnila snad víc než dříve za tři desetiletí. Vezměme jen způsob objednávání. Zdravotnické zásobování ani jiné firmy řadu preparátů nemají. Volám Prahu, Brno, Ústí, Budějovice. Průměrný měsíční účet za telefon přes čtyři tisíce a v prosinci už víc než sedm a půl tisíce korun. Za ty peníze bych mohl zaměstnat magistru, která by jezdila po vlastech českých a potřebné léky sháněla. Je třeba změnit situaci v zásobování! A co teprve při přejímce léků. Na všechny léky musíme psát ceny. Tolik práce, kolik dá dnes přejímka zboží, ve své praxi nepamatuji.“

Jak mnoho a rychle se začala proměňovat náplň práce v lékárnách, tak málo a zvolna se měnily zažité zvyky a stereotypy. Co se zatím změnit nestačilo, byl strach a jistá obava přihlásit se ke svému názoru a podepsat se pod něj.

„Působím v místě, kde bydlí necelých šest tisíc obyvatel. Jestliže v Německu spadá pod jednu lékárnu zhruba tři a půl tisíce lidí, domníval jsem se, že na tomto sídlišti by se má lékárna uživila. Když jsme lékárnu otevřeli, dělali jsme kolem šedesáti receptů denně, dnes jich máme, řekněme, stovku. Od otevření lékárny nemám volnou sobotu ani neděli. Případné katastrofy, které by mě mohly postihnout raději přehlížím. A jestli bych do toho šel znovu? Když mi slíbíte, že neotisknete mé jméno, přiznám se, že ne. Veřejně to říct nemohu, už kvůli lidem, kteří mi věřili a na tu nejistou dráhu vykročili se mnou.“

Jepičí život jednomyslných názorů

V březnu 1993 vznikla Asociace velkodistributorů léčiv (AVEL), mezi podmínky nutné pro členství byl sklad s minimálně jedním tisícem položek ze sortimentu léčiv a meziroční nárůst obratu alespoň 20 %. Stanovy také zavázaly členy asociace, 1993 – Koncepce, kam se podíváš že nesmí provozovat vlastní lékárny. Ke konci roku už jeden z členů AVEL v západočeské metropoli provozoval řadu lékáren prostřednictvím dceřiné firmy. (V dalších českých městech tomu nejspíš nebylo jinak.)

V dubnu, na prvním společném jednání zástupců AVEL a představenstva Komory zástupci AVEL navrhli, aby při jednání na ministerstvu financí Komora a AVEL společně prosazovaly rozdělení společné obchodní přirážky. Přitom se ještě na konci roku 1992 představenstvo Komory shodlo v názoru, že při jednáních s ministerstvem financí není výhodné celkovou výši obchodní přirážky (33,5 %) napevno dělit mezi lékárny a velkodistribuci.

Rok 1993 je také rokem, kterým startuje nekonečný seriál vytváření koncepcí. Jako součást koncepce zdravotnictví předložilo Ministerstvo zdravotnictví jednu z prvních koncepcí oboru farmacie: „V současném procesu transformace počítáme především se sítí soukromých lékáren. Základní problém v rozvoji lékárenské péče v ČR tkví v nedostatečné síti lékáren (942), jedna lékárna připadá zhruba na 11 000 obyvatel, zatímco evropský průměr počítá s 5 000 obyvatel na jednu lékárnu, ve Francii a v Německu dokonce jen 2 500 obyvatel na lékárnu. Síť lékáren nepostačí jen zprivatizovat, je nutný vznik nových lékáren, perspektivně je zapotřebí dnešní počet lékáren zhruba zdvojnásobit.“

Ministerstvem předloženou koncepci zdravotnictví principiálně odmítly všechny zdravotnické Komory (lékařská, stomatologická i lékárnická).

Delegáti třetího sjezdu České lékárnické komory pak svému představenstvu uložili zřídit pracovní skupinu, která měla vytvořit návrh koncepce českého lékárenství. Mimo jiné bylo jedním z úkolů vytvářené koncepce také definovat lékárenství jako nedílnou součást zdravotnictví, lékárnu jako zdravotnické zařízení a pracovníky v lékárnách (lékárníky a laboranty) jako zdravotnické pracovníky. Delegáti sjezdu už v roce 1993 rozhodli, že další vzdělávání lékárníků má být řízeno Českou lékárnickou komorou a předpokládá obnovování způsobilosti k výkonu povolání (ne tedy, jak platí dnes jen k výkonu funkce vedoucího lékárníka a odborného zástupce) na základě potvrzených účastí na vzdělávacích akcích.

V otázce tvorby sítě lékáren bylo cílovým úkolem vytvořit takovou hustotu lékáren, aby na jednu připadalo 5–7 000 obyvatel.

Vytváření ideálních koncepcí rozvoje mělo už tehdy své kritiky. A jak se později ukázalo (a dodnes ukazuje), potvrdila se slova Pavla Šrouba, který tehdy ještě nic netušil o své budoucí kariéře člena představenstva Komory a později ředitele odboru farmacie na Ministerstvu zdravotnictví. K návrhu zpracování koncepce oboru farmacie to tohoto časopisu napsal: „Cílevědomé prosazování člověkem vytvořené ideální koncepce přináší s sebou kromě ocenitelných úspěchů i nezanedbatelné prohry. Pokusem promítnout ideální koncepci do praxe bereme na sebe odpovědnost nejen za úspěchy, ale i za včas nerozpoznané negativní dopady. Naše volání po jasně definované koncepci napovídá, že se stále neodvažujeme postavit na vlastní nohy bez pomoci berliček direktiv a koncepcí. Stále nevěříme, že v otevřeném tržním hospodářství se nejzdravější tendence uhájí a prosadí samy, prostě proto, že po nich bude dostatečná poptávka. Zvažme proto, jestli je koncepce skutečně nutná, a jestliže ano, proč?“

V průběhu vytváření koncepce, a vlastně už od prvního sjezdu, představenstvo Komory zcela vážně řešilo, kromě koncepce samotné, také významové charakteristiky slov lékárnictví a lékárnický versus lékárenství a lékárenský. Jazyková sémantická analýza zaměstnala teoretiky v oboru na několik dalších let a dodnes se, zejména ve spojení s Komorou, setkáváme s jejich chybným používáním.

A co o lékárnách a lékárnicích v té době říkali pacienti? Jaké lékárny a lékárníky si přáli?

„Mně vysloveně vadí, když mi paní magistra přede všemi, kteří stojí v řadě za mnou, vykládá, kam si mám zasunout čípek či tabletu a co a jakým způsobem si mám doma vyplachovat. Diskrétnost je to, co ve službách lékáren, i když některé jsou čestnou výjimkou, chybí.“

„Nelíbí se mi, že je lékárna jedna jako druhá. Za mého mládí chodil člověk do své apatyky rád, obdivoval krásný vyřezávaný nábytek, všechny popsané flaštičky a křivule. Nějak ta lékárna voněla bylinkami. Ale to je asi ten pokrok. Možná tomu nerozumím, a musí to být v lékárně jako v drogérii, ale kdybych věděl, že někde funguje lékárna jako z filmu pro pamětníky, rád bych si i zajel. Možná by tam měli na mne víc času, že by si moje stará hlava stačila zapamatovat, kolik kapek a prášků mám denně polykat.“

S platností od 29. července 1993 byla z 18 na 12 měsíců zkrácena základní vojenská služba v Armádě ČR. O dva dny později se v posledním červencovém dni představenstvo České lékárnické komory poprvé sešlo v nově zrekonstruovaných prostorách v Krumlovské ulici (Praze 4 – Kačerov). Částka rozpočtovaná na přestavbu a vybavení tohoto sídla činila zhruba 900 000 Kč, téměř třetinu celkového rozpočtu. U příležitosti otevření vlastního sekretariátu Komory uvedl prezident Komory, doktor Horáček: „Otevření vlastního sekretariátu vítám předně jako konec jistého amatérismu, jímž byla právě v důsledku absence vlastního stabilního zařízení poznamenána organizační stránka různých jednání, ať již v rámci Komory nebo mezi Komorou a jinými subjekty.“ Dále uvedl, že hlavní přínos vlastního sekretariátu vidí v tom, že se Sekretariát stane základnou kontaktu Komory s lékárnickým terénem.

V srpnu, jen o několik dní později, si stejný prezident Komory, společně s celým představenstvem, vysloužil kritiku od PhMr. Milana Čecha za přístup a zejména formu komunikace s členskou základnou. „Není možné přehlédnout, že v převážné míře zcela otevřeně hovoříte o nedostatcích, malém zájmu, pasivitě a velkém nedostatku stavovské sounáležitosti. Chtěl bych Vám, milý kolego, připomenout, že jsem často nejenom Vám, ale i kolegům připomínal, že nedostatečný pocit stavovské sounáležitosti je jedním ze základních negativních jevů našeho stavu. Z tohoto důvodu jsem sepsal memorandum, které se zabývalo právě problémy, o kterých tak obšírně hovoříte. Kolektivní odpověď (představenstva) byla neosobní a chladně zdvořilá s nabádajícím tónem učitele kárajícího neposlušného žáčka za jeho šťourání do něčeho, co nelze napravit, údajně pro stávající legislativní stav.“

V září přesáhl počet Komorou vydaných osvědčení pro provozování soukromé lékárny číslo 400 a 14. října byla ukončena činnost Prognostického ústavu Akademie věd České republiky.

A Časopis českých lékárníků?

Do roku 1993 vstoupil s novou barevnou obálkou na křídovém papíře a prodejní cena jednoho výtisku vzrostla na 14 Kč (nárůst o 17 %). V průběhu roku získal časopis další barevnou inzertní čtyřstranu a v posledních číslech i křídový papír do celého čísla. Počet předplatitelů narostl na zhruba 3 000 a náklady na výrobu jednoho čísla dosáhly na 40,90 Kč. V probíhající koncepční horečce a vzhledem k finanční podpoře poskytované Časopisu z rozpočtu Komory (cca čtvrt miliónu korun, tj. 9 % rozpočtu) uložilo představenstvo Komory Redakční radě vypracovat koncepci Časopisu českých lékárníků.

Stanislav HAVLÍČEK