Tornádo lékárnické solidarity

Souhrn

To, že se nad jižní Moravou ve čtvrtek 24. června prohnalo ničivé tornádo, vědí snad všichni. Když jsem ten večer sledoval zpravodajství, ani mě nenapadlo, že by v těch malých obcích mohly být vůbec nějaké lékárny. Ale velmi brzy jsem byl vyveden z omylu. Postižené byly hned dvě lékárny spadající dokonce do dvou okresních sdružení. Plus několik lékárníků, kteří v regionu bydleli. Zuřivé tornádo řádilo několik minut a škody jsou dodnes skličující. Nicméně to, co následovalo, snad i sílu tornáda překonalo. Obrovská solidarita, napříč regiony, napříč obory, navzdory běžné řevnivosti a běžnému soutěžení. Lékárníci v celé zemi, bez ohledu na to, kde a v jakém typu lékárny pracují, si zaslouží nezměrný obdiv. Kdyby se ještě nosily klobouky, nezbývalo by než smeknout a hluboce se uklonit.

S doktorem Václavem Bambasem jsem si domluvil setkání až tři týdny po katastrofě. Před jeho lékárnou v Moravské Nové Vsi. Tedy před tím, co z ní zbylo. Přijel jsem o chvíli dřív, tak jsem obhlížel okolí. Lékárnu nebyl problém najít, i když vítr odnesl i lékárnický kříž. Stála v původně krásném zákoutí kostela, v parčíku mohutných lip, barokních soch, laviček, jak lze dodnes vidět na Google view. To vše vzalo za své během pár minut onen osudný čtvrtek těsně před půl osmou, jak stále ukazují věžní hodiny, které smršť v tomto čase zastavila. I po několika týdnech je pohled na místo deprimující. Václav Bambas přichází, potkáváme se před lékárnou pod lipami, které už nejsou. Do mluvení se mu moc nechce, je vidět, že trauma ještě nezmizelo a medializace ho rozhodně neláká. Ani po třech týdnech tu ještě nejde elektřina. „Kdy otevřete,“ ptám se a snažím se být optimistický. Taky vím, že provozovnu lékárny v přízemí to kromě oken nějak víc nepoškodilo.

„Rád bych co nejdřív, ale bez proudu nevydáte nic, neověříte nic. Ale už staví sloupy za kostelem, jednám s nimi, příští týden snad už bude přípojka až k nám.“

Nedá se dlouho chodit kolem horké kaše. „Vy jste tady v tu osudnou chvíli byl. Jak jste to prožíval?“

Zazní velmi důrazné NE. „Já už se k tomu nechcu vracet, prožil jsem si své, tři dny jsem potom nemluvil. Byl jsem v tu chvíli na vrchu, kde jsem měl byt. Stačilo kousek a byl jsem mrtvej, děkuju, nemusím, nechci si to už připomínat. Něco takového nepřeju nikomu.“

„Lékárna zůstala bez poškození?“

„Vnitřek ano, spodek je zachovaný, v pořádku, zničený je celý vrch, kde jsem v tu chvíli byl.“

Dům je omlácený, okna z části rozbitá, deska s nápisem Lékárna rozrytá údery létajících věcí, kříž vytržený, pryč.

„Všechno to letělo sem na nás, trámy z kostela, všechno… Mělo to hroznou sílu, vidíte tady i rýhy v dlažbě…“

„A pak jste už byl dole v přízemí, nebo jste šel někam ještě do sklepa?“

„Nenenene, utekl jsem do přízemí a zbytek přečkal tam. Stromy, jak popadaly, tak udělaly bariéru, že to museli vyřezávat hasiči.“

„A mohl jste vůbec vylézt?“

„No nemohl! Hasiči v půl jedenácté nebo o tři čtvrtě na jedenáct nás odsud vyřezávali, aby uvolnili tu dráhu, abychom vůbec mohli ven.“

„Jaký byl první dojem, když jste otevřel dveře?“

„To byla noc, přes tu noc jste zas až tolik neviděl, horší to pak bylo ráno, ráno na to byl strašný pohled.“

„A sešlo se vás tady to ráno víc z okolí?“

„Všichni, ano, potkávali jsme se venku, bylo to hrozné…“

„Jakou roli v takové malé jihomoravské obci hraje lékárník?“

„Já jsem z Hranic na Moravě a představte si, že sem dojíždím 25 let.“

„Proč? Nenapadlo vás to za tu dobu nějak změnit?“

„Nenapadlo. Podívejte, tady pořád ještě platí, že nejdůležitější je farář, doktor, starosta a lékárník. Ty vztahy jsou tady skutečně takové, lidi k nám chodí nejen pro léky, ale i pro radu. A ocení, přijdou a řeknou, vy jste nám dobře poradil, to nám zabralo. A v tom je celej vtip toho, že tu jsem a neměnil bych. Ve městech nebo někde jste kus, ne lékárník. Tady pořád platí to, proč jsme studovali…“

„Záleží ale na osobnosti lékárníka, ne? Kdo je jaký…“

„Ale to musí hodnotit druzí, to mně nepřísluší.“ První úsměv. Fotíme. Snažím se zabrat doktora Bambase nejen vážně, adekvátně pochmurně k situaci. Rozverné fotky pěkné, je z nich vidět, že Václav Bambas si nakonec se vším poradí a místní lékárna bude zase srdcem obce. Nakonec vám ale tyto obrázky neukážu. Až doma jsem zjistil, že k tomu všemu přece jen nějak nepasují.

„Jaké jste měl bezprostřední ohlasy?“

„Okamžitě volali, neskutečná solidarita, všichni se ptali, co a jak jsem dopadl, jestli žiju a to všechno, to bylo neskutečné… Z OSL volali, i další kolegové, co jsme kdy spolupracovali, ptali se, volal prezident Komory. Já vlastně jediné, co bych chtěl zdůraznit a říct prostřednictvím článku, je to, že si hrozně vážím té okamžité pomoci, toho obrovského zájmu. Chci poděkovat Komoře, Nejedlému z OSL Břeclav, Havlíčkovi z OSL Hodonín, Koškovi z Brna a mnoha dalším…“

„Co všechno budete muset opravit, aby se to uvedlo do původního stavu?“

„Jsem tady v dlouhodobém nájmu, s majitelkou už jsme to řešili. Samozřejmě komplet střecha, okna, ta naště stí byla bezpečnostní dvojitá, takže to chytlo jen ty vnější, ale musí se taky vyměnit.“

„Co lékárnický kříž?“

„Když jsem ho začal shánět, tak to někdo dal na sociální sítě a hned během pár hodin zareagovalo několik kolegů, i více, než jsem potřeboval. Hned volali a nabízeli, to bylo skutečně úžasné…“

Ještě chvíli povídáme před lékárnou, dovnitř prý nemůžeme, protože je to stále ještě nebezpečné. Pak doprovázím pana doktora před mediálně známou radnici, kde potřeboval něco probrat se starostou. Když jsem navrhl, že se půjdu pana starosty zeptat, jak rychle by potřebovali obnovit v obci lékárnu, Václav Bambas byl ostře proti. „To ne! Nemůžete ho teď rušit. Víte, co tady mají teď všichni práce?!“ Ano, ten obrovský ruch okolo jsem si vlastně uvědomil až při přepisu našeho rozhovoru ze záznamu. Tolik decibelů by mi snad ani hygiena nedovolila poslouchat. Hlasité údery kovu na kov, zvuky jeřábů, dieselových motorů, překřičující se hlasy dobrovolníků i místních a do toho obecní rozhlas posléze spustil „Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě…“ Přes všechen hrozný hluk a zdánlivý chaos v tom všem už ale byla cítit velká naděje. Moravská Nová Ves se zase postaví na nohy a uprostřed ní i lékárna doktora Václava Bambase.

Kummerovi, Lužice

Lékárna Kummerových, to je pro nás vzdálené polopražáky jako ocitnout se náhle uprostřed moravského folklorního festivalu. Nejen výzdobou lékárny, ale i přijetím a celkovou atmosférou. Druhou, tornádem zasaženou lékárnou je ta v obci Lužice, kde už pár desítek let slouží pacientům doktoři farmacie Jana a Jaromír Kummerovi. Jak oni prožívali dramatické okamžiky?

„My se po práci většinou chodíme projít a chodíme tady podél trati. Tentokrát jsme to vynechali a bylo to jedině dobře, protože v těch místech šlo vysloveně o život. Tři dny předtím tady bylo velké krupobití, to už jsem psal bráchovi, že to bylo jako tornádo. Už to rotovalo a bouchalo do zdí, kroupy byly poměrně velké a pobily nám růže. O tři dny později jsme zrovna s manželkou ty růže zastřihovali a ona najednou: Podívej se nahoru na ty mraky, to je něco zvláštního! A tam bylo takové oko, kruh, zvláštní kruh, a já říkám Janě, podívej se, nelítají vůbec ptáci, naráz bylo úplné ticho, ale úplné. A najednou šel takový hukot, jak když letí bombardovací letadlo, monotónní hluboký hukot. Tak jsme šli radši domů. Mně to ale nedalo, vrátil jsem se ven a teď vidím tu trombu, ten chobot, jak se motá. Řval jsem na manželku TORNÁDO! Ale stále jsme si nepřipouštěli, že by to mohlo být nějak nebezpečné, no a teď to začalo, takový rachot, hukot, ještě ště stí, že nás to nakonec chytlo jen okrajem…“

„Co jste dělali?“

„My jsme to natáčeli, vůbec nám nedocházela vážnost situace. Celý život jsme prožili v míru, takže jsme si nepřipouštěli žádné nebezpečí, a to bylo asi špatně. Viděli jsme, co lítá vzduchem, popelnice, plechy, střechy, tašky a teď to začalo bombardovat a padat nám to na tu střechu, a pořád jsme si mysleli, že to je jenom tady u nás. Přiznám se, že celou spoušť jsme viděli až ráno. Seběhlo se to během pár minut kolem té půl osmé. Pak jsme vyběhli ven, tam už sousedky plakaly, moje reakce byla, že jsem strašně nadával, řval jsem vzteky, jak jsem si potřeboval ulevit. Potom se vytáhla slivovica, debatovalo se, ale pořád jsme ještě nevěděli, že a jak hrozně to chytlo ty domy dál. To jsme viděli až ráno a bylo to děsivé.“

Paní Kummerová ukazuje obrázky, video natočené z balkonu, které si po nich vyžádala i Česká televize a mnozí jste ho asi viděli, aniž byste věděli, že ho natočili lékárníci Kummerovi z Lužic.

„Co se stalo s lékárnou? Jak to ovlivnilo provoz?“

„Samozřejmě nešla elektřina, počítače, nic, to bylo pár dní. Pak se nám podařilo zprovoznit počítače. A říkali jsme, že otevřeme, jakmile to bude možné. Naště stí nikdo nejdřív nechodil, ale pak začali přicházet dobrovolníci, hasiči, máme krásnou smsku od hasičů, poděkování že jsme jim o půl jedenácté vydali léky, tak byli nadšení.“

„Co to bylo za léky?“

„Většinou na tlak. Pak tady byl nějaký zkolabovaný klučina, dobrovolník, ten si zapomněl nějaké psychiatrické léky, tak jsme mu je sháněli, to se taky podařilo, pro to tady byli policajti a vezli mu to. Potom sem chodili dobrovolníci osobně pro to, co potřebovali.“

„Jaká byla situace se zdravotnickými prostředky?“

„Toto šlo mimo nás, paní doktorka se zásobila obvazy, lexauriny, dezinfekcí, hned začala ošetřovat i v té pobořené ordinaci. Středisko bylo hrozně zničené, de facto na zboření. Paní doktorka se pak přesunula do sportovní haly.“

„Jak moc vás tornádo postihlo?“

„U nás to bylo ště stí v neště stí, to ti druzí neměli, což je bolestné. A samozřejmě, když potom posloucháte příběhy lidí, kteří přišli o život, tak vám není dobře… U nás jde o střechu a fasádu, kterou jsme měli krátce předtím nově dělanou. Už jsme hlásili tu první škodu z krupobití, takže pojišťovací technik tady byl poměrně brzo, možná i dřív než u těch ostatních. Naště stí se nám podařilo přes známého dojednat, že velmi rychle přijeli zasanovat tu střechu aspoň provizorně, aby nezatékalo. Nebyly rozbité jenom tašky, ale izolace a komplet střešní systém, tam to bylo i protečené, takže se to bude muset poodkrývat a dát znovu dohromady.“

„Jaké jste měli první reakce, nabídky pomoci?“

„Úžasná byla sounáležitost všech lidí. Nesmírně si vážím našeho Milana Havlíčka, předsedy OSL, ten volal okamžitě, snad ještě večer, ptal se, jak jsme na tom, a hned se začal starat, pomáhat. Hned druhý den ráno jsme se tady sešli, už tady byla paní ministryně Schillerová, já tady pobíhal v trenkách, podala mi ruku a prý se nemusíme obávat, že na to budou různé programy. Pak mi volal několikrát prezident Komory Aleš Krebs, že to bude přes ten CzechInvest, že to urgují.“

„Jsme lékárnický časopis, tak nás zajímá právě především reakce lékárnické komunity, jaká byla?“

„Ano, okamžitě se ozvala paní Glocová z Phoenixu, že jí volala lékárnice z Olomouce magistra Hegerová, že chce konkrétní lékárně pomoci finančně, takže jsme od nich hned dostali nějaké finance. Pak se ozval pan doktor Grodza, se kterým se známe, ten nám taky začal hodně pomáhat, napsal nám osobní mail. Víte, ono si říct o nějakou pomoc, je taky těžká záležitost, když vidíte ty lidi, kteří jsou na tom úplně špatně, mnohem hůř, i to je těžké, ale bohužel výhledově obrat bude špatný, na přežití to bude potřeba. Byli jsme ale opravdu překvapeni, sounáležitost byla obrovská, dokonce byly vyčleněny i nějaké rezervy z našeho OSL. Z OSL Brno-venkov poslali peníze. Jsme moc vděční za peníze, které poslalo představenstvo Komory ze sociálního fondu. S pomocí ozvali také spolužáci z fakulty a z atestace. Poznali jsme na vlastní kůži, že komunita lékárníků v krizové situaci funguje skvěle, obrovská sounáležitost a velké sdílení tam bylo. Jsme za to nesmírně vděční a moc všem děkujeme, opravdu. To tam nezapomeňte napsat.“

„Vy máte na lékárně i teď na triku takové moravské malůvky, jsou to nějaké symboly, které vám třeba mohly pomoci?“

„Myslíte malované žudro. To je typická slovácká ornamentální malba a ona měla původní význam ochrany stavení, byl v tom určitý mystický charakter, ochrana stavení a prosperita toho objektu. Potom začátkem minulého století už to mělo spíš charakter sounáležitosti k regionu a k lidem daného regionu a spíš jako zdobnost.“

„A to má každá obec jiné?“

„Každá obec má jiné, ano…“

„Každá lékárna?“

„Ano, ale my jsme snad možná jediná malovaná lékárna.“

„Měl jste tričko s ornamentální výšivkou v době tornáda na sobě?“

„V tu chvíli jsem měl myslím tričko s červenou podlužáckou cifrou.“

„Tak to je jasné… :)“

PharmDr. Milan Havlíček, předseda OSL Hodonín

S Jarkem Kummerem se známe desetiletí, je to člen našeho představenstva, když mi zvedl telefon, tak jsem byl strašně šťastný, že žije, že to prostě přežili. Nabízel jsem mu jakoukoliv pomoc. Potom jsem jel za nimi na návštěvu, viděl jsem tu lékárnu a říkal jsem si, že to naště stí nebylo tak hrozné, je to nádherná moravská lékárna, to by byla velká škoda, kdyby byla úplně zničena.

Já pracuji pro Giga lékárnu, před naší lékárnou je kulturák, kam lidé nosili pomoc, odkud odjížděly autobusy s dobrovolníky. Co chvíli doběhla sestřička z Červeného kříže pro léky nebo pro něco akutního, co hořelo, a to si fasovali přímo od nás. Giga lékárna sehrála docela velkou roli, protože urychlovala ty formální procesy. Prostě, když bylo něco potřeba, kolega vzal auto, odvezl to tam, a teprve pak se to řešilo formálně. Moc rád bych poděkoval OSL Brno, to jsou Moraváci, lidi s moravským srdcem. Míra Koška mi volal snad ještě v pátek, že oni jako OSL nevyužijí veškerý svůj rozpočet, že by nám, respektive těm, kdo byli poškození tornádem, dali 50 tisíc. Hned v pátek ráno mi volal pan prezident, ptal se, jestli jsou lékárny poškozené, v tu chvíli jsem nevěděl, protože Jarek Kummer mi nebral telefon, tomu jsem se dovolal až někdy v neděli. Víte, třeba povodně v Troubkách byly ještě horší, ale bylo to strašně daleko, to je něco jiného, než katastrofa, kolem které denně jezdíte. Sám jste to viděl. Pak navíc slýcháte ty příběhy, ta mrtvá byla nevěsta tady doktorky z baráku, denně to slýcháte a už jsem to přestal dávat psychicky. Člověk přijde domů a mlčí. Žena už mi zakázala sledovat ty fotky…

Co se týče Komory, tak lékárníci dostali velký příspěvek ze sociálního fondu, to je super. Naše představenstvo OSL se sešlo přes whatsapp v neděli. Rozhodli jsme se, že většinu toho, co máme na OSL, asi 20 tisíc, věnujeme kolegovi Kummerovi. Domluvili jsme se, rozeslal jsem mail všem členům našeho OSL, aby o tom věděli, v neděli jsme se sešli přes whatsapp, v pondělí ráno jsem posílal papír na Komoru s tím, že jsem tam byl psaný já a kolega, a žádal jsem, aby to co nejdřív vyplatili, bohužel, ten vlastní převod peněz trval několik dní, což mě dost mrzelo. Kromě toho jsem v pondělí ráno začal obvolávat distribuční firmy, v tom mě předběhl pan prezident, všechny firmy mi řekly, že už se zasaženými lékárnami jsou v kontaktu a že už se domluvili na odložení splátek. Pak jsem domluvil u programátorů Farmisu, aby jim odpustili poplatek do konce roku. Všichni byli ochotní, všichni byli v pohodě, ve Phoenixu mi říkala paní Glocová, že se jich nějaká lékařka ptala, jestli tam nemají nějakou poškozenou lékárnu, a poslala nějaké peníze přímo na účet lékárníka. Ty rychlé peníze byly důležité, protože třeba ta okna se dají nechat udělat obratem nová, ale firmy hned chtějí zálohu. Proto mě ta prodleva převodu peněz z Komory mrzela, ale ze sociálního fondu dali velmi slušnou částku. Ukázalo se, jak je dobře, že sociální fond vůbec existuje. pokud nám ještě zbudou peníze, domluvíme se na představenstvu a budou-li ostatní souhlasit, zbytek rozpočtu našeho OSL chceme na konci roku věnovat právě do sociálního fondu.

Mgr. Josef Nejedlý, předseda OSL Břeclav

OSL Břeclav zafungovalo skvěle. Již v pátek ráno jsem se snažil spojit s doktorem Bambasem, abych zjistil, že je v pořádku. Zároveň jsem byl v kontaktu s krizovým štábem města Břeclav, kde máme po covid vlně velmi slušné vztahy. Taky jsem byl hned v kontaktu s prezidentem Komory a předsedou OSL Hodonín kolegou Havlíčkem. Aktuální věci a potřeby jsem dával na zeď Mladých lékárníků. Solidarita mezi kolegy i provozovateli byla veliká, již v pátek večer jsem měl v Břeclavi plné auto věcí od mého zaměstnavatele. Zároveň jsem v sobotu večer udělal hurá akci po lékárnách v Břeclavi, kde vím, že mají otevřeno a složili jsme dohromady zdravotnický materiál asi za 25 nebo 30 tisíc. Během pár hodin. Benu Tesco, Pilulka a Poliklinika Břeclav. Max o hodinu prodloužil otevírací dobu. Mezitím mi kolegové psali na Messenger a ptali se, co je potřeba. Z Brna paní magistra Slámová, prezident Krebs, magistra Kratochvílová, kteří ve svých OSL shromáždili další zdravotnický materiál, jenž hned doputoval k potřebným. Do toho mi už v pátek volali z OSL Brno doktor Koška a doktorka Majznerová, kteří přišli s velkorysou nabídkou finanční pomoci pro zasažené lékárny. Pro doktora Bambase jsme téměř okamžitě sehnali lékárnický kříž. Kolegyně Marta Tonarová volala a přijela osobně pomáhat. Pomohla i distribuce Alliance Healthcare po dohodě s pre­zi­­dentem. Zvedla se velká vlna solidarity, je důležité, aby pokračovala i nadále, hlavně ta psychická pomoc. Upřímně jsem nikdy nic horšího neviděl. A ani už vidět nechci. Každodenním kontaktem s krizovým štábem se mi opět potvrdilo, jak velmi důležitá je komunikace, přesně se ptát, co kdo doopravdy potřebuje atd. Velmi si cením spolupráce s městem Břeclav. Za OSL Břeclav budeme dávat peníze panu doktorovi Bambasovi na obnovu lékárny. Pomoc dobrovolníků byla super, jen v některých chvílích byli sami sobě nepřítelem, docházelo k velmi nepříjemným zraněním. Hlavní zprávou z toho všeho ale je, že se v této krizi ukázalo, jak si lékárníci umí pomáhat.

Prezident Komory Aleš Krebs shrnul své pocity z celé situace v následujících bodech:

•  úžasnou práci odvedli předsedové OSL Hodonín a Břeclav, nejen v pomoci kolegyním a kolegům, ale i občanům v zasažené oblasti, patří jim velký dík
• vzniklou situaci jsme začali řešit hned, v první řadě jsem zjišťoval přímo i prostřednictvím předsedů OSL, jestli jsou všichni naši členové v místě neště stí v pořádku, což se nakonec podařilo rychle potvrdit, i přes to, že byl problém s telefony, ohromně se mi ulevilo
• zjistili jsme, že byly zasažené dvě lékárny, s jejich provozovateli jsme byli v té době v denním kontaktu, protože bylo potřeba zajistit některé věci na základě jejich aktuálních i očekávaných potřeb
• ještě v průběhu víkendu po katastrofě jsem kontaktoval distribuční firmy, které tyto lékárny zásobují, zda by byly ochotny jim pomoci aspoň formou odkladu splátek faktur, když lékárnu nelze provozovat a lékařské praxe v místě jsou zničené
• během víkendu jsem kontaktoval i ministra zdravotnictví s tím, zda budou připravené nějaké specifické dotační programy k pomoci zdravotnickým zařízením, byl jsem odkázán na programy obecné, takže jsem následně kontaktoval CzechInvest (pomoc podnikatelská) a hlídal informace Státního fondu podpory investic (pomoc občanům), aby se tím nemuseli kolegové probírat, jakmile bylo vše dostupné, potřebné materiály a informace jsem jim předal
• současně s tím jsme s kolegy z představenstva ČLnK probírali možnost pomoci ze sociálního fondu, ze kterého jsme nakonec uvolnili půl miliónu korun přímo postiženým kolegům, a další finance poskytla ze svých rozpočtů některá OSL
• podle informací z místa jsme reagovali na žádost břeclavského krizového štábu a ve spolupráci s kolegyněmi a kolegy z místního i dalších OSL jsme zajistili zdravotnický materiál pro ošetření místních občanů a pomáhajících dobrovolníků, s tím nám také pomohly distribuční společnosti (kde byla rychlá pomoc státu a státní správy hmotných rezerv?)
• musím poděkovat všem kolegyním a kolegům, kteří se na jakékoliv formě pomoci, ať už v podobě materiální, finanční nebo dobrovolnické, podíleli.

Tolik v kostce, jak jsem to vnímal a co jsme se snažili dělat, abychom postiženým lékárníkům pomohli.

V současnosti připravujeme způsob, jakým by bylo možné individuálně přispívat do sociálního fondu, aby byl v Komoře vždy operativně k dispozici dostatek financí pro okamžitou pomoc.