Editorial

Zpočátku jsem se v každém rozhovoru ptal, co si farmaceuti myslí o tolik proklamované lékárnické jednotě. Muselo to být už trochu otravné. Pak jsem se víc a déle rozhlížel po lékárnické lodi a leccos pochopil. Třeba to, že Láďa s Járou se prostě nikdy nebudou mít rádi, že Irena s Honzou se zase mají rádi až moc a to zásadně vadí Jiřině. Připomnělo mi to pratetu Josefu z vesnice na Vysočině, u které jsem v předškolním věku trávil část prázdnin. „Tyhle nezdrav, s nima nemluvíme,“ špitala mi do ucha. Později jsem pochopil, že některé animozity měly logiku a že prateta mi v tu chvíli nemohla vysvětlovat například dramatické konflikty při vzniku místního JZD. Podobně chápu i animozity mezi lékárníky. Mnohé mohou mít reálný základ a nikdo asi není schopen, natož povinen jednotně milovat každého. Ale už podruhé, co jsem s vámi, jsem zažil skutečnou lékárnickou jednotu napříč obory, formou vlastnictví i zaměstnanosti. V duchu principu, že se můžete v podpalubí porvat s kýmkoliv, ale v okamžiku bouře musí všichni na palubu a dělat, co je třeba, aby loď neztroskotala. A bouře v červnu dorazila na jižní Moravu. A tornádem postiženým lékárníkům se snažili pomoct všichni, i ti, co se v podpalubí rádi perou nebo se nezdraví na návsi. To byla skvělá zpráva. A věřte, že si jí všimli i poškození jihomoravští lékárníci, kteří tuto sounáležitost vnímali s obrovskou vděčností. Přečtěte si o tom v reportáži na následujících stránkách. Přečtěte si i další zajímavé a různorodé texty, protože ani časopis nepotřebuje být nějak ultimativně jednotný. A napadá mě ještě jedno poučení z tornádové vlny solidarity. Ukázalo se, jak užitečným nástrojem v bouři může být funkční OSL, něco jako pro námořníka bouřková kosatka. Kdo ji má, tomu je i v nepřízni hej. Takže ať je vám hej, vítr do plachet a příjemné léto!

Zdeněk POKORNÝ