tak to vidím já
Co jsme chtěli v 90. letech (IV.)

Občas se setkávám s názory, že za současný stav lékárenství nese vinu především působení prvního představenstva ­komory. S tím odmítám souhlasit, také proto jsem se snažil popsat v předcházejících číslech ČČL situaci a dění významné pro obor v době mého 3,5letého prezidentování (od října 1991 do dubna 1995) v ČLnK. Rozhodně si nemyslím, že vše bylo konáno výborně, bez chyb, a že by se nedalo dělat více. Vždy se dá pracovat intenzivněji a efektivněji i ve velmi skromných podmínkách porovnávaje s dnešními možnostni, vybavením a finančním zajištěním komory. Víte, i osobně, ono mít ve čtyřiceti zkušenosti, znalosti a prožitky šedesátníka, dělali byste jistě spoustu věcí jinak. Neuměli jsme dostatečně ovlivňovat politiky ani úředníky, naše argumenty nebyly patrně dostatečně přesvědčivé, neuměli jsme korumpovat jednotlivce, partaje ani novináře. O existenci nějaké PR jsme neměli ani tušení. Nepoužívali jsme manipulace veřejného mínění. Lobistické aktivity byly velmi amatérské, využívaly se především osobní známosti a kontakty. Ostatně mnoho z toho komora neumí nebo nedělá dodnes. My jsme zkrátka dělali s nejlepšími úmysly to, co jsme mohli a uměli, a jistě víte, že tyto ­dovednosti se na farmaceutických ­fakultách nestudovaly.

Slýchávám také, že dosáhnout podstatných změn v nastavení lékárenského systému je nyní daleko těžší než bylo zpočátku. To je myslím neporovnatelné, protože doba se změnila. V devadesátých letech dominovalo budování divokého, vysoce liberálního kapitalismu s ideologií všemocného a vše narovnávajícího trhu. Z toho už většina politiků vystřízlivěla, zvláště ve vztahu ke zdravotnictví, zato dnes je nejvýznamnější ekonomický vliv korporátu a globalizace. Tehdy byl odlišný názor oznámkován např. jako kontrarevoluční a protiprivatizační, dnes nevím jak extremistický, ale podívejte se, jak se hledí na Polsko a Maďarsko. Jen otázka k zamyšlení, proč se komoře a jejím ­představitelům za dalších 23 let nepodařilo napravit alespoň něco z toho, co jsme z pohledu dneška, kdy se s chutí všechno relativizuje, v prvních čtyřech letech tzv. zkazili.

Pokud jsem schopen připustit si nějaké osobní provinění nebo selhání s významným vlivem na vývoj událostí, netýká se to mého prezidentství, ale dalších let. Mrzí mne, že v následných představenstvech, kam jsem byl zvolen, jsem důsledně dále neprosazoval to, co jsme zpočátku chtěli a co se překvapivě po mnoha letech stále hlasitěji znovu ozývá v požadavcích zejména mladších (a nevyhořelých) lékárníků. Podotýkám, že já i většina funkcionářů jsme své posty vnímali opravdu jako funkce čestné, prakticky jsme nečerpali časové náhrady, komoře jsme účtovali hlavně náhrady cestovného. Většinou jsme pracovali ve volných dnech a ve volném čase po večerech. Z dnešního pohledu téměř nepředstavitelné. Neexistovaly „poloprofesionální“ funkce, všichni jsme v souladu se zákonem opravdu vykonávali farmaceutickou praxi, neměli jsme k dispozici dům s úředníky. Řádné roční členské příspěvky činily 600 Kč. Vyšší naopak byl entuziasmus a většině členské základny jsme nebyli lhostejní.

Dnes přispíváme většinou 3 000 Kč ročně, komora má k dispozici tuším okolo 23 000 000 Kč každý rok, a toto číslo ­narůstá. Klíčová otázka zní: „Co za tyto naše peníze komora vrací oboru?“ Respektive: „Dosáhla komora v poslední době nějakého významného zlepšení poměrů v lékárenské praxi?“ Asi jsem škarohlíd, ale jsem přesvědčen, že NE. Kdyby takovou efektivitu vykazoval ­jakýkoliv podnik ve férovém konkurenčním prostředí, brzy by zanikl. Jsou díky tomuto finančnímu polštáři lékárníci a lékárny kvalitnější, odbornější, vstřícnější k nemocným? Jsou veřejností, politiky, médii vnímáni pozitivněji? Jsou považováni jako stále více přínosné pro zdravotnictví a jednotlivé pacienty, jsou naše služby pokládány za nezbytné? Jsou sami lékárníci nadšeni svojí prací a jsou v ní šťastní? Libují si v cenové válce, která tolik dehonestuje náš obor?

Kritizovat mne za moje názory a polemizovat můžete hned. Až na většinu výše uvedených otázek odpovíte ANO, až bude marže, zisky lékáren a příspěvek do ­komory na úrovni první poloviny devadesátých let, můžete mne za moje „nekorektní“ výroky i lynčovat. V minulosti jsem si nikdy nedovedl ­představit, že se z přesvědčeného ­zastánce povinného členství v komoře stane jeho odpůrce. Komora by si ­příspěvky svých členů vážně měla ­zasloužit, prospělo by jí to.

(závěr)

PharmDr. Jan HORÁČEK