Cílem je především poskytování péče

Na základě dlouholeté zkušenosti zaměstnankyně síťové lékárny bych se ráda především ohradila proti výrazu „vládne“. Jsem zaměstnaná ve společnosti, která má vedení, a toto vedení firmu řídí. To není totéž, co vládnout. Lékárenství dnes není, jak píšete, „záležitost pouze lékárníků“. Ano, o lékárníky vždy jde především – vždyť jsou to lidé v první linii péče – ale v době, která je velmi složitá, je lékárenství také věcí ekonomů a manažerů. Nepopírám, že dobrý ekonom a manažer může být také lékárník, ale nemusí to tak být vždy. Osobně velmi vítám, že celá řada nelékárenských činností může být v rámci sítě centralizovaná (např. účetnictví či IT) a skvělý systém celoživotního vzdělávání mohou posoudit i kolegové z ostatních lékáren, pro které je otevřený. Velmi se mě proto dotýká, jestliže autor článku naznačuje, že hrdí na své povolání mohou být jen lidé mimo sítě, protože je mnoho důvodů, proč na ně můžeme být hrdí i my – píšu to nerada, protože jen nerada rozděluji lékárníky na „my“ a „oni“. Lékárníci jsme všichni, a pokud na to někdo není hrdý, pak to není tím, kde pracuje, ale tím, jaký je. Vždycky lze vše zrušit – i řetězce, pokud tak usoudí zákonodárci. Ale otázka je, zda by to bylo prospěšné a komu. Heslu „lékárny lékárníkům“ nelze upřít líbivost, a část mých kolegů dobře ví, proč ho hlásá. Operovat jakoukoli zkušeností ze zahraničí je ale v této souvislosti ošidné, protože lékárenské systémy se velmi různí v podstatných detailech. Ale jestliže už to autor učinil, musím reagovat. „V Německu a Rakousku je vlastnictví lékáren v rukou lékárníků již několik staletí, a funguje to velmi dobře…“, dočítáme se. Opravdu? Myslí pisatel to Rakousko, kde je třetina lékáren ve ztrátě? Nebo to Německo, kde je počet lékáren na historickém minimu od sjednocení? Nebo také to Německo, které zároveň velmi důrazně (kvůli svým firmám) tlačí na Řecko, aby svůj lékárenský trh liberalizovalo?

„V Polsku bylo vlastnictví lékáren zavedeno před nedávnem…“ dočítáme se dále. Ano, to je pravda. A dodejme, že i v Maďarsku. Jsou to opravdu země, ze kterých si máme brát příklad? Vždyť jde o státy, kde se neúměrně navyšuje moc vlády, kde sílí nacionalistické tendence – a o to tady jde především: cílem opatření nebylo posílit moc lékárníků, ale zabránit vstupu zahraničních společností a chránit domácí subjekty. Možnost udělit ze zákona výjimku ministrem otvírá v Polsku navíc obrovský prostor pro korupci a klientelismus.

Pravda se má vyslovovat celá, proto by bylo od autora fér, kdyby býval zmínil i to, že od přelomu tisíciletí se naopak omezení pro provozování lékáren uvolnila v Irsku, Norsku, Švédsku, Portugalsku a zcela nedávno v Itálii. Proč? Protože liberalizované lékárenství slouží pacientům líp a není tak nákladné. Není to pouhé tvrzení bez důkazů, oporu nalézá i v materiálech, které si nechala zpracovat Evropská komise, a dalších nezávislých studiích. Konceptu „lékárny lékárníkům“ totiž musí vždy být nadřazen jiný: lékárny pacientům.

Mgr. Lenka PETERKOVÁ

(V minulých číslech ČČL jsme dali názorům o formách vlastnictví lékáren dostatek prostoru, výše uvedeným příspěvkem tuto diskusi uzavíráme. Případné další názory posílejte do diskusní části webu ČLnK: www.lekarnici.cz)