Vzpomínka na Historické lékárenské středisko

Zájem o dějiny vlastního oboru je obvykle provázen snahami o zachování a ochranu starých předmětů, které se v daném oboru používaly, ale již neslouží jeho potřebám. Nemusí být vždy spojeny s nějakým produktem nebo osobností ani vynikat z estetického zřetele. Sběratelství je mnohdy spojeno se založením a povahou sběratele a závisí i na dalších podmínkách.

V naší farmacii vznikly významné sbírky farmaceutických památek v druhé polovině 19. století a byly představeny na dvou výstavách v letech 1891 a 1896.

Protože bylo třeba tyto sbírky někde trvale umístit a pečovat o ně, věnovala je pražská Farmaceutická společnost Národnímu muzeu.

Ve 20. století u nás opět vzrostl zájem o dějiny farmacie a začaly zase vznikat sbírky farmaceutických památek. K zakladatelům tohoto snažení patřili profesor farmakognosie na UK PhDr. Eduard Skarnitzl (1894–1970) a úředník ministerstva zdravotnictví RNDr. PhMr. Jaroslav Hladík (1903–1975), pozdější první vedoucí Ústavu dějin lékárnictví. Je třeba ještě připomenout, že v roce 1944 vznikl při Ústředním svazu lékárníků muzejní odbor, jehož posláním byla péče o záchranu lékárnických muzeálií a vybudování Lékárnického muzea. Jeho vedením byl pověřen profesor Skarnitzl.

Jejich úsilím vznikla sbírka, instalovaná po 2. světové válce v prostorách Purkyňova ústavu, neboť v tu dobu stále ještě nebyla instituce, která by se o ty to sbírky starala. Doposud u nás chyběla samostatná farmaceutická fakulta a pražské studium farmacie se při pravovalo na stěhování do Brna.

Uvedená sbírka v Purkyňově ústavu bývala nazývána muzeem, měla šest místností a vzbudila ohlas i v zahraničí.

Značnou pohromu pro další vytváření sbírek přinesl poválečný vývoj. Jednak byla pražská sbírka v roce 1948 uzavřena a přestěhována do sklepa právnické fakulty a potom po částech do Brna. Dále došlo ke znárodnění lékáren a překotné reorganizací jejich sítě. Nově jmenovaní odpovědní správci znárodněných lékáren měli jiné úkoly než pečovat o těžko definované památky. Lékárny se často stěhovaly a na původním místě zůstaly, odklizené na půdy, do sklepů a kůlen části nepoužívaného vybavení. Mnohdy bylo možné je tam najít ještě po letech. Množství knih a hmoždířů pak skončilo ve sběrnách národního podniku Sběrné suroviny, o archiváliích ani nemluvě. Za deset let po znárodnění bylo zrušeno nebo přestěhováno asi 70 lékáren.

Později přibyly další.

Sám autor tohoto článku viděl v roce 1957, jakou spoušť zanechali pokrývači na půdě lékárny v Horním Slavkově. Původně tam bylo uskladněno několik desítek, již tehdy vzácných, starých porcelánových stojatek z místní továrny. Pro znalce dodávám, že byly zespodu signovány modrým písmenem S pod polevou. Zbyla po nich jen hromada střepů, ze které se nedalo odhadnout jejich původní množství. Pro připravované muzeum se podařilo vybrat pouze několik mírně poškozených exemplářů.

Od roku 1953 se v Závodním klubu ROH Lékárenské služby hlavního města Prahy scházel kroužek zájemců o historii farmacie zaměřený zejména památky věcné a literární. Přes naléhavou potřebu tyto památky chránit, soustředit a zabezpečit pro další využití, chyběly prostory po zrušeném muzeu v Purkyňově ústavu. Jako jeho náhrada posloužila zrušená lékárna v Nerudově ulici, nazvaná původně „U zlatého lva“, později podle majitele „Dittrichova lékárna“. Její empírové vybavení ze začátku 19. století ji sice po roce 1950 neuchránilo před znárodněním, ale umožnilo památkovou ochranu. Ta byla vyhlášena v květnu 1952 a lékárenský provoz zde byl ukončen. Po vyklizení léčiv byly prostory lékárny propůjčeny k uskladnění vznikající historické sbírky a k přípravě muzejní expozice. Tam vznikla základna přesahující původní Historický kroužek. Analogicky s tehdejším Rozvojovým lékárenským střediskem byla v roce 1957 nazvána Historické lékárenské středisko. To obsahovalo kromě původní oficíny ještě další místnosti: kancelář, knihovnu, laboratoř (v ní vystaveny přístroje a pomůcky), přípravnu (v té pořádány výstavky) a dvě sklepní místnosti. Na budování střediska a přípravě muzea se podílelo více než deset farmaceutů, převážně pražských. Hodně nám pomáhalo vedení Závodního klubu ROH (PhMr. M. Bárta a PhMr. J. Šarvaš). Veškeré práce byly vykonávány brigádně a vedení zajišťoval RNDr. PhMr. Zdeněk Hanzlíček (1922–2013).

O poslání střediska informoval odborný tisk, jenž vyzval české farmaceuty ke sběru a záchraně historických lékárenských předmětů. Ohlas na článek byl malý, úspěšnější bylo osobní jednání. Postupně byla navázána spolupráce s brněnskou farmaceutickou fakultou (docent RNDr. PhMr. Václav Rusek, 1928–2016) a Svazem československých muzeí, který nám dal základní informace a potřebnou odbornou literaturu. Další poučení a pomoc nám ochotně poskytovali pracovníci Národního muzea, Národního technického muzea, Uměleckoprůmyslového muzea a Památ níku národního písemnictví.

Se svolením ředitele Krajské správy lékáren v Karlových Varech Dr. PhMr. B. Samka jsme navštívili dvanáct lékáren tohoto kraje. Při něm bylo nalezeno mnoho zajímavostí, které posléze obohatily sbírky Historického střediska, např. malované zásuvky na drogy, stroj na výrobu pilulek, staré lékopisy a receptáře, vzorky obsolentních drog, cestovní lékárnička, stará závaží a podobně.

Po zhodnocení této akce jsme navrhli lékárenskému odboru Ministerstva zdravotnictví, aby byla zorganizována analogická celostátní akce, ale náš návrh nebyl přijat. Stejně tak zapadl další návrh, aby středisko mohlo vydávat občasný zpravodaj, který by informoval lékárenský terén o dění v oboru. Od jednotlivců a ze zrušených lékáren jsme získávali nejrůznější farmaceutické památky. Za tři roky jsme měli pět tisíc zainventovaných předmětů.

Byly to nejenom stojatky všeho druhu a různé laboratorní pomůcky, ale také stará léčiva, knihy a časopisy, obaly, letáky a další listinný materiál. Velké předměty (nábytek, stroje, kotle atp.) však bylo možné přijímat jen omezeně, protože od počátku hrozil nedostatek místa. To vše bylo nutno roztřídit, evidovat, konzervovat a případně připravit k vystavení. Evidence se prováděla jednak v inventárním soupisu a zvlášť v knize přírůstků. První veřejné vystavení části sbírky bylo v září 1958 na Farmaceutickém kongresu v Karlových Varech, jinak byla sbírka přístupná jen na vyžádání.

Po dvouletém snažení bylo rozhodnuto přejmenovat dosavadní středisko na Pražské farmaceutické muzeum a urychlit práce na jeho dobudování. Dne 1. října 1959 bylo muzeum oficiálně otevřeno, při účasti zástupců Ministerstva zdravotnictví, jeho tehdejší Hlavní správy lékáren, Československé farmaceutické společnosti, Závodního klubu ROH, vedení Pražské Mediky a dalších organizací. Dosavadní středisko tak splnilo účel, pro který bylo založeno a pod novým názvem muzea rozšířilo svoji činnost. Pořádalo výstavy, bylo pravidelně zpřístupněno veřejnosti a rozšířilo styky s podobnými evropskými organizacemi. Jeho další vývoj nebyl jednoduchý a trvalo řadu let, než dosáhlo dnešní podoby. Původní Hanzlíčkova idea tak došla naplnění a česká farmacie má svůj památník, který dokládá její složitý vývoj.

Literatura u autora