TAK TO VIDÍM JÁ: Ideály versus realita pohledem (snad) budoucího lékárníka

V následujících několika odstavcích bych rád seznámil nositele lékárnické profese a čtenáře časopisu s pohledem studenta farmacie na náš obor. Nemá to být ani tak osobní náhled, jako spíše, na straně jedné, zmapování vizí do budoucna, naše možnosti a cíle, naše přání a etické hodnoty, a na straně druhé naše beznaděje a utopické touhy, naše zklamání a za hleděnost do dob minulých. Změny tu jsou a záleží jen na nás, jestli budeme u toho, nebo zůstaneme stát opodál a vykřikovat, že jsme odborníci a přirozená úcta společnosti je naprostou samozřejmostí.

Dostali jsme se do zlomového bodu. Lékárenská péče spočívá ve specifickém byznysu, ve kterém byla jistě celou svou historii, ale nikdy ne v tak neregulovaném a nesmyslném prostředí. Je farmaceut povolání? Jaký je reálný přínos lékárníka v dnešní socio ekonomické situaci?

V tomto ohledu a z mé pozice si kladu otázku, zda současně nastavené plány vzdělávání farmaceutů na fakultách odpovídají potřebám trhu práce. Co vlastně bude dělat ten lékárník/farmaceut? Kde je jeho místo? Často slýchávám s jistou dávkou despektu od svých spolužáků a spolužaček, že všichni skončíme v lékárnách. Kdo v ní ale začne? Ne sni žujeme se sami před sebou? Jaké jsou naše možnosti? Lékárna? Klinická farmacie? Průmysl?

Při snaze nechat se zaměstnat mimo lékárnu se ocitneme tváří v tvář realitě, nepřipraveni na vysoce konkurenční prostředí. Generace Y chce všechno, a to nejlépe ihned. Vnímáme to tak, že když děláme něco navíc, je to elitní záležitost. Měla by to ovšem být samozřejmost, nejen v kontextu farmacie, ale celé společnosti.

Klinickou farmacii vidí všichni jako (jedinou) budoucnost našeho povolání. Myslíte si, že víme o léčivech o tolik více než lékaři? Dle mého názoru je klinická farmacie cikánský magnet ze Sto roků samoty (Gabriel José Gar cía Márquez). Mluví se o ní už velmi dlouho, ale kolik máme klinických farmaceutů? A kolik máme organizací, které mají klinickou farmacii v gesci? Po intervenci EU by mělo být v nemocnicích více lidí vzdělaných v tomto směru. Kdo má ovšem tohoto odborníka platit? Je to zaměstnanec tzv. nemocniční lékárny nebo spadá pod jednotlivá oddělení? Myslím, že nesmíme chápat profesi lékárníka izolovaně jako chemika ani jako klinika, a to z povahy neschopnosti vytvořit dostatečně silné lobby pro zajištění dostatečného množství finančních prostředků.

V klasickém lékárenství přestanou fungovat malé lékárny podle nejnovějších odhadů do pěti let. Pokud ovšem nebudou mít nějakou ekonomickou páku, jak svoji situaci zvrátit. Jako například tu, že bude majitelem budovy samotný lékárník nebo bude nájem v gesci obecního úřadu daného sídla s cílem zajistit dostupnost lékárny pro své občany. Všechno ostatní zůstane pod tíhou šlechty nemocničních lékáren, nákupních sdružení nebo řetězcových lékáren. Je ovšem řetězcová lékárna něco negativního?

Není snad sofistikovaný systém vzdělávání v těch to společnostech nastaven tak, že je lékárník kontinuálně vzděláván a je z něj „vyráběn“ odborník schopný poskytovat validní informace při současném náležitém finančním ohodnocení? Nebo je to vysokoškolsky vzdělaný zaměstnanec pracující nohama (od táry k šuplíku a zpět) a podrobený mnoha školením, jak správně provádět GS podle pozitivních listů?

Svět jako takový je podroben ekonomii, ekologii, etice a estetice. Je naším cílem vychovávat pacienty, kteří mají v lékárně šetřit své peníze? Jsou zdravotní pojišťovny skutečnými pojišťovnami, nebo spíše „plátci zdravotní péče“? Jak se vyrovnáme se základním konfliktem lékárníka? Totiž poskytovat péči o zdraví a chtít za to peníze? Nutno podotknout, že navíc v prostoru, který na to není stále zvyklý, v postsocialistickém státu s dosud nevypořádaným mindrákem velkých změn devadesátých let minulého století.

Nejrelevantnějším postojem lékárníka/farmaceuta je podle mého názoru objektivizace informací a osvěta společnosti. Vychovávat pacienty, kteří budou informovaní, ale nebudou žít v domnění, že toho ví o léčivech a své nemoci z internetu více než lékárník. Naučit pacienty pracovat s informacemi v dnešním informačně přehlceném světě. Ocitli jsme se ve společnosti nevzdělanosti, v post-pravdivém světě politiky post-truth.

Budoucnost farmacie je bezesporu v klinické farmacii. Otázkou je, kolika držitelům diplomu z farmaceutické fakulty se podaří být takovým odborníkem. Budoucnost je jistě i v klasickém lékárenství, poskytování relevantních informací a vydělávání peněz. Budoucnost je bezpochyby i v průmyslu. Otázkou je, jestli tyto firmy chtějí takto vzdělané odborníky, respektive jestli pro ně existuje pracovní pozice.

Nechci rozhodně působit jako agnostik nebo nihilista, jenom jsem chtěl pod tíhou emocí a strachu dospívání věnovat pozornost trendům moderního světa, a nejenom vyhrazovat se vůči něčemu. Snažit se položit dobře formulované otázky pro reflexi každého z nás.

Martin PAVLÍK,

Farmaceutická fakulta VFU Brno