Před ostrým provozem na trenažer

Hradecká fakultní novinka si získává studenty i pedagogy

Na konci loňského roku jsme vás informovali o tom, že docent Josef Malý, vedoucí Katedry sociální a klinické farmacie, byl oceněn Cenou Arnošta z Pardubic za pedagogickou činnost včetně lékárenského trenažeru, který se začal využívat na hradecké farmaceutické fakultě. Dokonce jsme vám slíbili, že se na to, jak tato novinka funguje v praxi, pojedeme podívat a o naši zkušenost se podělíme. A protože sliby z Vánoc se mají plnit ideálně v létě, tady je pohled na zajímavou „školu hrou“, na trenažer, co není ani kokpit Boeingu 737, ani interiér Škody 120 GLS z mé dávné autoškoly, ale docela obyčejnou lékárenskou oficínou.

Ve vestibulu hradecké fakulty postává hlouček studentů čtvrtého ročníku, přiznejme si, že většinou studentek, a čekají, až na ně přijde řada a budou se moci na chvíli proměnit ve skutečné lékárníky. Zařízená lékárna neboli lékárenský trenažer, je v místnosti hned vlevo od recepce. Provází mě Josef Malý a vše mi podrobně vysvětluje.

„Studijní skupiny rozdělíme na půl a 10–12 lidech proběhne nácvik dispenzace. Vyučující studentům ukáže, jak má taková dispenzace ideálně vypadat a studenti chodí po jednom do místnosti s trenažerem, kde je s nimi v tu chvíli jen učitel a pacient. Student v roli farmaceuta má k dispozici počítač. Nemáme to sice dotažené stran výdejního softwaru, ani FMD, ale to se naučí v praxi rychle a tady by je to zdržovalo. Přichází pacient s modelovým receptem nebo s otázkou na samoléčení. Máme připravené různé recepty s různými kombinacemi léčivých přípravků, které se střídají. Každý student dostane dva, někdy tři recepty, víc ne. Proběhne výdej, my to natáčíme a potom se video v celé skupině společně rozebírá v seminární místnosti.“

Čili spolužáci při tom výdeji nejsou…

„Nejsou, dřív tam byli, zjistili jsme ale, že ti za tárou jsou nervóznější. Je to pro ně stres, tak je asi dobře je nechat vydechnout a teprve pak jim ukázat na záznamu, jak si vedli. Nejdřív komentují sami sebe, pak se k tomu vyjadřuje zbytek skupiny, a nakonec to uzavře učitel, když zhodnotí, co bylo dobře, co by šlo zlepšit a co bylo špatně.“

Mohou se na to studenti nějak dopředu připravit, nebo jsou hozeni do vody a musí plavat, jak umí?

„Před nácvikem dostanou seznam léčivých přípravků, které se mohou objevit na receptech, legendu pacienta ovšem neznají. Učitel i fiktivní pacient mají připravené scénáře, kde je řečeno, co je cílem dané dispenzace, na co by se pacient měl zeptat nebo jaké odpovědi by se měl dopídit, co vnést za nejistotu (např. že teď to má užívat jednou týdně, ale vždycky to užíval jednou denně) apod.“

Máte pro studenty připravené i nějaké naschvály, zápletky, že například dostane formálně chybný recept?

„Pro každou skupinu máme v letním semestru tři nácviky, což není mnoho, proto se snažíme soustředit především na dispenzaci. Administrativní věci řešíme méně, chtěli bychom je řešit více, až budou mít studenti po praxi v lékárně. S kolegy z praxe jsme diskutovali, že už by studenti po praxi nepotřebovali zpětnou vazbu videa, ale stačilo by je slovně nasměrovat, protože studenti budou přece jen zkušenější. Mohou se navíc korigovat navzájem mezi sebou… Přemýšlíme také, že pro ty, co chtějí jít do lékárny, by měly být volitelné dispenzace. Něco podobného jsme už zavedli pro ty, kteří směřují do nemocničního lékárenství. S těmito studenty trénujeme dispenzaci nemocničních léčiv včetně tzv. centrových přípravků, onkologickou a imunosupresivní farmakoterapii atd. Setkalo se to s kladným ohlasem.“

Co všechno se za tři nácviky může student naučit?

„Během celého semestru dispenzaci, její konkrétní náplň, pořád opakujeme a procvičujeme. Třeba jsme právě rozebírali relativně komplikovanou kazuistiku diabetika se srdečním selháním. Říkal jsem studentům: máme tady nějaké laboratorní výsledky, ale zkusme se na to podívat z pohledu lékárníka, že pacient přijde k vám do lékárny a vy mu máte vydat léčivé přípravky. Co Entresto, Betaloc nebo Furon, jak bude vypadat jejich dispenzace? Co říct pacientovi u Ozempicu, antidiabetika na hubnutí? Snažíme se je na dispenzaci připravovat už během seminářů v klasických učebnách, ale souhlasím s tím, že kdybychom trenažer mohli využívat pořád, bylo by to bezvadné. V návrhu nového kampusu, který by se měl vedle stávající budovy, kde nyní sídlíme, postavit, bude trenažer větší, flexibilnější. Navrhli jsme i lepší řešení přenosu signálu z trenažeru do seminárních místností, kdy by studenti seděli v učebně a naživo by sledovali dispenzaci svého spolužáka. V trenažéru by byly dva projektory, z toho jeden by zabíral detail receptu na táře. Na druhou stranu stejně platí, že bez teoretických znalostí nemůže student dispenzaci dobře provést. Kdybychom víc trénovali dispenzaci, tak asi budou víc nadrilovaní, ale nebudou mít zase background, se kterým by měli pracovat. Dispenzace je do jisté míry o komunikaci, ale taky o tom, že léčebný plán ušiju konkrétnímu pacientovi na míru, musím vědět, co vybrat, co je relevantní a pak to pacientovi co nejlepší formou předám.“

A co si o tom myslí studenti? Ptám se ve vestibulu čekající Pavlíny a ukazuji směrem k trenažeru.

Co se tam teď vlastně z vašeho pohledu děje?

„Děje se to, že nacvičujeme konverzaci s pacientem. Přijde modelový pacient a dá nám recept od lékaře a my se snažíme simulovat scénu, jak by měla správně probíhat dispenzace v lékárně. S tím, že dostáváme seznam léčiv předem, můžeme se na to podívat, můžeme se na to připravit a snažíme se to udělat co nejlíp, jak to jde.“

Už jste měla někdy nějakou zkušenost z lékárny?

„Byli jsme sice v lékárně na praxi, ale dneska je to taková první oficiální role lékárníka za tárou.“

Neodradilo vás to?

„Je to určitě stresující, nejsem na to zvyklá, ani moc na podobnou komunikaci s lidmi. Podle mě je to ale super zkušenost do začátku.“

Co se vám povedlo a co ne?

„Důležité je nejdřív si zkontrolovat krabičky tak, aby seděly s receptem, aby bylo správné dávkování, počet tablet, takže to je takový první důležitý krok. A potom komunikace s pacientem je důležitá, aby rozuměl, proč léky užívá, co užívá, jak to má užívat, s jídlem bez jídla, v jakou denní dobu apod. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale snažila jsem se o to co nejvíc.“

A ti herci, doktorandi, snaží se hrát i například nepříjemné pacienty?

„I to jsme měli, pacienti jsou různí.“

Jakého pacienta byste měla nejradši?

„Nejradši nějakého, který bude rozumět, co říkám, a se kterým bude komunikace oboustranná, uvidím zpětnou vazbu, to, že je třeba i rád, že jsem mu něco poradila.“

Myslíte, že to bude ve skutečné lékárně probíhat tak jako při nácviku? Zaujalo mě například, že tady máte nekonečně mnoho času na pacienta, což asi v reálu nebude vždy platit…

„Čas je určitě někdy limitující, zejména v některých typech lékáren. Umím si představit, že by někdy nebyli spokojení, kdybychom pacienta řešili příliš dlouho. Ale asi každému to ze začátku chvíli trvá, než se naučí fráze, celý systém, algoritmus, jak postupovat s pacientem. Je to taková první zkušenost a doufám, že to bude lepší, rychlejší a pacienti budou spokojení.“

A co by vás nejvíc naštvalo ze strany pacienta?

„Asi nějaké agresivní, arogantní chování, nechtěla bych potkat třeba vulgární pacienty, ale i takoví lidi jsou, takže bychom s tím měli počítat.“

„Můžu to porovnat jako absolvent fakulty, který neměl možnost si při studiu vyzkoušet něco podobného. Myslím, že je to skvělé. Pamatuji, jaké to bylo přijít poprvé do lékárny, vidět všechny ty police, šuplíky, uspořádání, přicházet k prvním kontaktům s pacienty. Myslím, že toto je velmi autentické a pro studenty velmi přínosné.“

Čím konkrétně?

„Každý učitel má samozřejmě svůj osobitý přístup. Já se snažím zaměřit na to, jak si uspořádat výdej, studenti totiž přijdou do lékárny, mají hrozně moc informací o léčivech, ale neví, jak si ty informace srovnat. Potom přijde pacient a oni na něj chrlí spousty informací, nežádoucí účinky, kontraindikace a všechno, ale neumí si z toho udělat systém, kterou krabičku zvolit jako první a popsat pacientovi, máte tady předepsané antibiotikum, to je na akutní zahojení nějaké infekce atd. Důležité je, aby studenti věděli, že antibiotika musí pacientovi upřednostnit, jasně popsat dávkování a až potom popisovat ta v daném případně doplňková léčiva, která mají třeba jen na podporu vykašlávání nebo na podporu zabránění dušnosti.“

Pacienti už pak neposlouchají?

„A hlavně nevědí, že antibiotika jsou nejdůležitější z léčby, že nesmí léčbu ukončit předčasně. Hodně se soustředím na to, aby se studenti naučili v lékárně především orientovat, uspořádat si výdej a roztřídit informace tak, aby pacientům sdělili to nejdůležitější a přemírou informací pacienta nezmátli. To je něco, co vás naučí až praxe a tím, že oni mají možnost si to tady zkusit a vidí, že to není úplně jednoduché. Třeba když mají napsaných šest léčiv, tak si musí výdej nejdřív zorganizovat, aby tomu pacient rozuměl a zároveň nechyběla žádná z důležitých informací. To si myslím, že je největší přínos trenažeru.“

A nezalekl se některý ze studentů toho, co ho čeká v praxi?

„To si úplně nemyslím, studenti už po čtyřech letech vědí, co očekávat. Někdo je občas překvapen, že pacienti můžou být i nepříjemní, nebo naopak, že je musí v těžké situaci sami psychicky podpořit. Ale i takové věci tady trénujeme.“

Jak to studentům dneska šlo?

„Někteří studenti jsou lepší v komunikaci s pacientem a pak tím třeba zamaskují, že něco odborného nevědí, a naopak. Spousta studentů zná velmi dobře léčiva, ale zase neumí tolik komunikovat s pacientem. Snažíme se je podpořit v tom, co jim úplně nejde a spíš je nasměrovat, jak to příště udělat lépe a pokroky jsou určitě vidět. Trenažer absolvují třikrát, nejdřív samoléčení, potom recepty a pak kombinaci obojího. Je vidět progres, že si dávají pozor na chyby z předchozích dvou nácviků a na tom třetím už se je snaží neopakovat.“

Během celého dne jsme s docentem Malým vedli zajímavé diskuze, pro které by byl asi vhodnější jiný a větší prostor. Probrali jsme snad všechno, o čem diskutují lékárníci, když řeší, jaké je dnešní české farmaceutické školství, jak zvýšit jeho aktuální atraktivitu, co udělat pro to, aby neubývalo studentů, jak smysluplně připravovat současně ty, kteří chtějí pracovat v lékárnách, nemocnicích, na SÚKL nebo jako kliničtí farmaceuti. Na mnoho otázek se jen těžko hledají odpovědi.

Jací jsou dnešní studenti? Kdo se dneska hlásí na farmaceutické fakulty?

„V 18 letech člověk není určitě schopen posoudit, co mu bude sedět, v čem bude nejlepší, kde by se mohl nejvíc uplatnit. To je jeden z argumentů pro jednotné studium. Škola má pomoct studentům ochutnat od všeho trochu, aby se pak mohli rozhodnout, kudy dál. Naším cílem je získávat už ze středních škol co nejkvalitnější a nejmotivovanější studenty, s nejlepším prospěchem a co je také velmi důležité, s vyvinutou sociální inteligencí a empatií k ostatním. Některé věci se během studia naučíte, ale jiné by měly být nastaveny už z rodiny a nedají se tak snadno dohnat.“

Co znamená termín „motivovaní studenti“?

„To jsou ti, kteří sice ještě přesně nemusí vědět, kudy chtějí jít dál, ale mají velkou chuť na sobě pracovat. Teď máme například ve čtvrtém ročníku zajímavé typy studentů, kteří jsou velmi komunikativní, mají už vyhraněné zájmy, jeden takový se již nyní velmi dobře orientuje ve fytoterapii a je to životní cíl, kterému se chce věnovat. Potřebovali bychom, aby takových studentů bylo mnohem víc ve všech farmaceutických disciplínách.“

A co pak takovým studentům nabídne farmaceutická fakulta?

„Na nás je, abychom jim otevírali dveře různého uplatnění, různých možností, aby sami zjišťovali, objevovali, co je baví nejvíc a podle toho se pak rozhodovali, kudy půjdou dál. Chceme jim ukazovat to pozitivní, co jim může farmacie přinést. To se snažíme představovat i studentům středních škol, kteří k nám nyní jezdí. Rádi bychom, aby si třeba v duchu řekli, tohle by mě mohlo bavit, a aby si uvědomili, že náš obor je důležitý. Aby stále platilo, že farmaceut je největším odborníkem na léčiva a umí poradit, ať už pracuje ve veřejné lékárně nebo v nemocnici.“

A co když se objeví student, který má sen vést svou vlastní lékárnu, být nejen farmaceutem, ale i provozovatelem lékárny. Má mu fakulta co nabídnout?

„Už jsme se o tom bavili a trošku jste mě nahlodal, že bychom i v tomto směru měli něco změnit. Asi bychom měli studenty připravovat i na vedení lékárny, což jsem si myslel, že by mělo dělat spíš až následné specializační vzdělávání. Možná bychom mohli začít ne formou předmětu, ale jednodenní akce určené pro 4. nebo 5. ročník, během které bychom studentům mohli nabídnout pohled a zkušenosti konkrétních provozovatelů. Otázkou zůstává, kolik studentů by mělo o něco podobného zájem, doba se v posledních letech v tomto směru hodně změnila a podmínky pro otevření nové nezávislé lékárny nejsou ideální.“

Závěr tohoto článku by měl asi patřit studentům. Těm, kteří čekali, až na ně dojde řada při nácviku v trenažeru. Občas mají lékárníci tendenci vidět svoji budoucnost v nejčernějších barvách. Na hradecké fakultě zjišťuji, že proti podobné skepsi pomáhá kontakt se studenty. Třeba krátký rozhovor s Markétou.

Jak se vám tady studuje, co byste třeba zlepšila?

„Studium je určitě hodně náročné. Než se člověk dostane k praktičtějším věcem, tak to dlouho trvá, máme spousty druhů chemie, organická, analytická, fyzikální…“

Neřekla jste si někdy, že byste se na to vykašlala a šla radši studovat něco jiného?

„Myslím, že i když je to takhle náročné, tak že jednou budeme v lékárně spokojení.“

Starší lékárníci někdy tvrdí, že šli studovat farmacii, protože se bojí krve, a proto nešli na medicínu…

„Tak to není můj případ. Já jsem nechtěla na medicínu! Od druháku třeťáku na gymplu mi babička vždycky říkala, jak je to hezké zaměstnání, že do lékárny ráda chodí, že lékárníci jsou usměvaví a že jí poradí někdy i líp než doktoři. Tak jsem tady.“

Zdeněk POKORNÝ