Ze života právníka v Komoře – díl čtyřicátý čtvrtý, o Pošpinění

Posledně jsem tu ztrhal nápad, že by si lékárna mohla objednat jen tolik balení léku, který dostane nálepku „nedostatkový“, aby na skladě nikdy neměla víc, než průměrně vydala za kalendářní týden v posledních třech měsících. Tedy ne tak úplně nikdy, ale určitě do té doby, než z léku bude stržena nálepka o nedostatku. Což je otázka, jestli se bude stávat, protože ani výhledově se nezdá, že bychom se brzy vrátili k hojnosti léků. Budu ale optimisticky věřit, že suroviny a továrny zase budou, výrobci konečně pochopí, že nízká cena v Česku je pro ně výhodná, nevím, proč to pořád nechtějí pochopit, a také klesne spotřeba, protože lidi se naučí léky neužívat, neboť je k tomu nedostatek přinutí. Než se tohle všechno stane, budeme stále čelit snahám, jak mezi lékárny rozdělit to, čeho je málo – léky.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Je to svízelný úkol. Odmyslím teď darebáky, kteří dělají lékárnám ostudu a někdo toho ošklivě mediálně zneužívá. O tom až za chvíli. Kdyby měli distributoři plné sklady a mohli dodat vše, co si lékárny objednají, nebylo by co řešit. Odmyslím teď různé nepěkné situace z dob relativního dostatku, při kterých se stejně mnohé lékárny k lékům nedostaly, protože jiné měly přednost. Nebo dostaly, ale za skandálně odlišné ceny. O tom až v únoru, protože jestli se v lednu předvedl SÚKL, pak v únoru jej přebil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Doba se vymkla z kloubů a lékárníci se v cyklech s krátkou periodou potýkají s tím, že lék není a pak zase chvilku je. To, když se podaří do ČR odněkud ze světa něco přivézt. Jakmile se něco objeví, všichni tuší, že to zase brzy nebude, a tak objednávají jako diví. Takže, co chvíli bylo, není déle, než bys řekl švec. Nikdo se nebojí, že co se mu podaří do lékárny urvat v množství větším než malém, neudá, protože pacient už na tomto kolotoči jede také a vděčně vezme všechno, co je v nabídce. Všichni potom voláme: „ Neskupujte léky!“ A všichni to slyší a skupují je ještě víc.

A tomu všemu se chce zabránit. Ne tím, že se zajistí dost balení, to nedokáže nikdo. Místo toho se do zákona o léčivech napíše, jak si budou lékárny objednávat, aby to bylo spravedlivé. To, co ministerstvo navrhlo, se nám nelíbilo. Napsali jsme k tomu rozsáhlé připomínky. Musím zde poctivě přiznat, že je na ministerstvu vzali vážně a několik hodin je s námi vypořádávali. Od celkového záměru neustupují, v tom nejhorším pro lékárny ale náš hlas vyslyšeli. Slovo průměrný bylo nahrazeno slovem obvyklý. Takže výpočet toho, co se v lékárně objeví na skladě ve srovnání s výdeji za týden v posledních třech měsících nebude tak nesplnitelně přísný a umožní mimo jiné držet na skladě i léky, které se vydávají jen občas, nebo se vypořádat s tím, že si třeba pacient nepřijde pro objednaný lék a mezitím distributor přiveze další balení, které už by bylo přes limit.

Jinak mám ale o reálné šanci, že novela přinese účinné řešení, jen nízké mínění. Jediné, co přinese určitě, a co bude fungovat dobře, bude odesílání údajů o skladové zásobě nedostatkových léků z lékárny a od distributora na SÚKL. A pokud si SÚKL požádá, pak o skladové zásobě všech léků. To SÚKL vždycky chtěl a teď to zřejmě dostane. K tomu se krize hodí vždycky. Z „pojďme ji řešit“ se záhadně stane „nic jsme nevyřešili, ale prosadili jsme si konečně to, co se nám dlouho prosadit nepodařilo“.

Ta novela nebude fungovat zejména proto, že pořád nejde tak daleko, jak by měla jít, kdyby se opravdu chtělo distribuovat léky do lékáren spravedlivě. A „spravedlivě“ může být v dobách nedostatku jen a pouze podle potřeb pacientů. Samozřejmě i to platí jen, jsou-li potřeby pacientů nejvýš takové, kolik balení se do republiky podaří dostat. Ale to se většinou daří, skřípe jen přerozdělování. Jak tedy opravdu účinně a spravedlivě rozdělovat léky mezi pacienty? Byly by k tomu třeba čtyři opatření:

1. Distributor do lékárny dodá jen to, o co konkrétní pacient v lékárně požádá a až o to požádá. Pacient tak nikdy nedostane léky hned a z objednávání léků se stane hra o každé balení.
2. Distributor podle bodu jedna nedodá, pokud v lékárně bude ještě lék na skladě, než se po nástupu nového režimu sklad zcela vyprázdní.
3. Odměna za lékárenskou péči se násobně zvýší, protože nynější, již dávno podměrečná, odměna je historicky postavena na systému hromadného objednávání a skladových zásobách.
4. Cena léků bude stejná pro všechny lékárny.

Absurdní, že? Stejně jako ta novela. Rozdíl je jen v tom, že toto je absurdní na první pohled. Novela je zahalená do kabátku, který ji před příkrým soudem chrání. A kdy by se namáhal, aby kabát strhl. Přesto všechno si ze všeho nejvíc přeji, abych v ničem, co tu píšu, neměl pravdu. Abych se pletl. To by totiž znamenalo, že se dílo podařilo a lékárnám se léků dostává. A to by bylo hezké.

Hezký tentokrát bohužel nemůže být závěr mého povídání. Nemá smysl to rozebírat do všech podrobností, ale nelze o tom mlčet. SÚKL svou tiskovou zprávou o svých „úspěších“ při stíhání lumpů, kteří zneužívají lékárny k ilegálnímu přeprodávání léků, pošpinil všechny lékárny v republice. Místo toho, aby se omluvil, překrucoval realitu a obhajoval se tím, jak chtěl spolupracovat s Komorou, která jej odmítala. Ve skutečnosti to bylo naopak. Víc si o tom můžete přečíst na webu Komory. Časopis českých lékárníků si nezaslouží více téhle špíny. SÚKL je plný lidí, kteří v něm odvádějí obtížnou kvalifikovanou práci. Mnozí z nich jsou lékárníci. Těm všem jen malý vzkaz: Víme, že ryba smrdí od hlavy.