MUDr. Kateřina Cajthamlová: Představa, že se lidé s obezitou přejídají, mě zvedá ze židle

Česká lékárnická komora uspořádala 23. ledna 2023 v IKEM garantovaný kurz Zásady správné životosprávy se zaměřením na snižování hmotnosti. Kurz se skládal z teoretických přednášek a praktické části o vedení konzultace v lékárně, doporučeném vybavení pro konzultační činnost, konkrétní praktické postupy v lékárně, skladbu jídel a vydání doporučení pacientovi.

K získání odborného základu měly sloužit přednášky z teorie: farmakologická léčba i nefarmakologické metody, režimová opatření a také role psychologa. První přednášející byla MUDr. Kateřina Cajthamlová, kterou jsme při té příležitosti vyzpovídali. Autorka rozhovoru si s MUDr. Cajthamlovou tyká, protože se mnoho let znají.

Povídáme si u příležitosti Garantovaného kurzu ČLnK – máš svého lékárníka?

V podstatě ano. U nás je lékárna kousek, když něco potřebuji – konkrétně třeba interakce dietních doplňků, protože nevím, co s čím můžu brát, co ráno a co večer – tak se jdu radši zeptat. Takže ano. Mám svoji lékárnu. Ne přímo lékárníka.

Vztahy mezi lékaři a lékárníky jsou občas vyhrocené. Co z pohledu lékaře pomůže většímu vzájemnému pochopení?

Nevím, jestli jsou vyhrocené. Já mám lékárníky ráda. Problém bych možná viděla v tom, že lékárník upozorní na interakce různých léků a pokud je léků mnoho a od různých specialistů, může říct: „Zeptejte se svého doktora, jestli to opravdu potřebujete? Protože tenhle lék s tímto lékem se ne dobře kombinuje.“ Takže tam bych si uměla představit, že některý ze specialistů se může cítit uražen, že mu lékárník zasahuje do terapie. Ideální by bylo, kdyby lidi, kteří se starají o pacienta, byli v týmu a spolupracovali. Ale v reálném světě to tak vždycky není. Vykonavatelem vůle lékaře je pacient a já bych byla pro, aby si pacient bez nějaké konfrontace bral druhý názor od víc lidí. To znamená od víc doktorů, ale také klidně od lékárníka. Vím, že existují programy, které lékaře upozorní na interakce mezi jednotlivými léky. Pokud by lékaři více využívali těchto programů, věřím, že by ubylo konfrontačních situací.

Jak má pacient nejlépe postupovat, aby se nežádoucím interakcím vyhnul?

Všech pacientů, kteří ke mně chodí (na psychoterapii nebo na poradenství o životním stylu, se stravou) se vždycky ptám, jestli všem lékařům říkají, co dělají? Že třeba drží nějakou dietu, kterou si našli na internetu, nebo že najednou začali pít víc nějakého bylinkového čaje, nebo, že si koupili rybí tuk a že ho jedí v tu a v tu dobu. Protože velmi často slyším, že doktor říká, že léky nefungují a že neví proč. A pacient čeká, že na to ten doktor přijde. Přitom tím, kdo má tu zásadní informaci, je často pacient sám.

Měla by se přeměnit idea, kdo má odpovědnost za zdravotní stav člověka, z toho socialistického (které ještě pořád přetrvává), že odpovědnost má doktor a pacient má právo na zdraví. Právo na zdraví nelze uzákonit a z naší ústavy už bylo logicky odstraněno. Takže ten, kdo je odpovědný za svůj zdravotní stav a za informace, které o něm poskytuje, je pacient. A že pacienti často říkají: „Pan doktor se nezeptal,“ by mělo být nahrazeno formulací: „Já jsem mu zapomněl říct..."

 Měli by číst příbalový leták, měli by si dostatečně prostudovat interakce a pokud tomu nerozumí, měli by se zeptat. A já si myslím, že by se klidně měli jít zeptat do lékárny. Protože o pacienta teď pečují specialisti, ti specialisti jsou specialisty ve svém oboru a lékárník je specialista v oboru léků. To bych považovala za racionální postup.

Setkala jsem se s názorem, že při určitém počtu léků už nikdo nedokáže říct, co se v těle člověka odehrává. Je to tak?

Každý z nás má určitou enzymatickou výbavu, geneticky danou reaktivitu na různé substance, a to i substance v potravě a v lécích. Řada z nich má pomocné látky, které se mohou různě lišit, mohou být rozpustné v různých částech trávicího traktu nebo v ústní dutině apod. Nevím, kolik je to léků. Číslo, myslím, ani neexistuje. Matematický výpočet, který to řeší, se jmenuje faktoriál – takže, když máme interakce dvou věcí, je to 2 faktoriál (2x1), když máme interakci 3 věcí, tak je to 3x2x1, což už je 6, když máme 10 léků, tak je to 10x9x8x7 a tak dále až x1, a to už jsou šílená čísla. Já mohu hovořit pouze o zkušenosti internisty z doby dávné, kdy jsem ještě pracovala v nemocnici. Když k nám přišel dehydrovaný pacient vyššího věku, přinesl většinou pytlík léků. Mnohé měly i prošlou expiraci. Vinou dehydratace, vysoké koncentrace léků v organismu, ještě když měl třeba poruchu ledvinné funkce, byl metabolismus léků v těle zpomalen. Začali jsem tím, že jsme mu všechny léky vysadili. Dali jsme mu infuzi fyziologického roztoku, sledovali jsme biologické a laboratorní hodnoty a postupně jsme přidávali ty takzvané vitální léky, které potřeboval nutně. A třeba léky na podporu chuti k jídlu nebo na nějaké změny peristaltiky. Řešili jsme záležitost diety a pitného režimu. No, a pacient se dostával do formy. Smutné bylo, že tito pacienti se v pravidelných intervalech (do půl roku, do roka) vraceli. Měli stejný pytlík léků, už tedy ne expirovaných, bývali dehydrovaní a mnozí říkali, že nemají chuť k jídlu právě proto, že mají tolik léků. Takže si myslím, že polypragmazie v medicíně není dobrá věc a že by specialisté měli zase spolupracovat. A tou hlavní osobou, která by to měla řídit, by měl být praktický lékař. Ale to vyžaduje, aby se pacient svěřil, ke kterým odborníkům chodí, co mu předepsali, a které doplňky si ještě našel sám a kde si je kupuje. Často totiž ty koupené na internetu nesplňují požadavky evropské legislativy o značení interakcí a dalších zdravotních informací.

Jediným řešením je tedy odpovědnost pacienta a jeho spolupráce s ošetřujícím lékařem?

Přesně tak. V dnešní době velmi pláčou pediatři, protože některé matky volí alternativní, někdy velmi extrémní, přístupy. Samozřejmě, chudák dítě, které je svěřeno do péče a které si nemůže nic ordinovat… A pokud to matka pediatrovi zatají nebo neřekne nebo nějakým způsobem bagatelizuje, může pediatr pátrat divoce po tom, co se děje dítěti, než zjistí, že je mazáno nějakými olejíčky nebo, že veganka matka ho kojí a nebere B vitamíny a železo nebo rybí tuk, třeba.

Proč ses’ účastnila garantovaného kurzu v IKEMu a jak to probíhalo?

Pro Českou lékárnickou komoru jsem v minulosti už dvakrát přednášela. Vedou mě jako odborníka na životní styl, což úplně neodpovídá tomu, jak bych byla ráda vnímána. Díky pořadu „Jste to, co jíte“ jsem mohla být přímo v rodinách účastníků a zamýšlím se nad záležitostmi životního stylu možná trošku šířeji než lidé, kteří tuhle možnost nemají. Byla jsem tedy oslovena a snažila jsem se dát o něco víc nahlédnout, s čím chodí lidé, kteří se potýkají s vyšší hmotností. Přiblížila jsem, jak narůstá poruch příjmu potravy, jak by neměla být příliš nadhodnocována hodnota body mass index (BMI) bez zjištění dalších důležitých souvislostí. Dokonce jsem si dovolila říct, že BMI favorizuje muže a je nepřátelský k ženám, zejména k těm, které mají větší prsa. Další, co vnímání BMI trošku zatemňuje, je otázka, jestli dotyčný vyrostl v exponenciální fázi růstu. Pokud nevyrostl, může být celoživotně obviňován z nadváhy. Ve skutečnosti je menšího vzrůstu. A protože výška je ve vzorci umocňována na druhou, je významnou proměnnou ve výpočtu BMI. Pokud se po tom nepátrá a neupravuje se cíl, jehož takový člověk může reálně dosáhnout, může docházet k tomu, že on je frustrovaný, protože se snaží dosáhnout nerealistického cíle.

Jaké byly na tvoji přednášku ohlasy?

Zajímavý ohlas byl na MYŠÍ RÁJ (Calhounův experiment), kdy já jsem mluvila o tom, že jsme přemnožená populace, která má relativně dobrou životní úroveň. Odkazovala jsem na příběh pokusů, které v 60. letech dělal John Calhoun na myších, kdy jim udělal dokonalé podmínky a došlo k tomu, že ta populace po krátké fázi růstu a dobrého vývoje, sama sebe zničila. Jeden lékárník mi poslal pasáž věnovanou výzkumu myších populací, doporučuje k přečtení komentář (vyšel v Ekolistu) a říká, že slavný experiment vypráví lidem jen to, co chtějí slyšet. Ano, je to tak. Obecně v komunikaci vidíme takzvaný backfire efekt. To znamená, že si každý z řečeného vybere to, co potvrzuje jeho vlastní názor na věc. Chování myší a lidí se liší, ano, ale stejně, jako myši v pokusu neměly své přirozené podmínky, nemá je ani přemnožená lidská populace, žijící ve městech, odtržena od přírody. A Calhoun nebyl jediný. Na nebezpečí přílišného blahobytu upozorňoval i další etolog – Konrád Lorenz, například v publikaci Osm smrtelných hříchů civilizace. Jsem moc ráda, že jsem rozpoutala diskuzi. Přednášku jsem uvozovala různými komentáři na téma, jak se od sebe liší víra a věda. Věda diskuzi vítá. Vytváříme hypotézu a tu šíříme mezi ostatní odborníky se snahou, aby nám ji vyvrátili. Ostatní mohou hypotézu potvrzovat, ale žádoucí vědecký přístup je dovolit, aby byla hypotéza vyvrácena. Což je způsob, jak se vědecký vývoj posunuje. Na závěr úvodu jsem pak citovala profesora Koukolíka, že víra je to, co se nedá dokázat a věda je to, co bude vyvráceno.

Opakovaně jsem tě slyšela vyvracet obecné přesvědčení, že obézní se přejídají, co k tomu můžeš říci?

Za léta práce s hubnoucími a jejich stravováním mohu potvrdit, co jsme říkali už v našich pořadech – lidé, kteří trpí nadváhou nebo obezitou, většinou ve své výživě nedosahují ani hodnot tzv. bazálního metabolického příjmu. To znamená hodnot, které potřebují k zachování základních životních funkcí. A je velmi zajímavé pozorovat, že dušní lidé, kteří mají třeba i problémy s trávením, v okamžiku, kdy dostanou dostatečný energetický a živinový příjem, přestanou být dušní, začnou mít motivaci k pohybu a zlepší se jim peristaltika střev a trávení. Což potvrzuje hypotézu, že u některých, kteří jsou obětmi opakovaných drastických dietních pokusů, zejména těch velmi energeticky nedostatečných, dochází k adaptaci na chronickou podvýživu a k řadě psychických i fyzických změn. V této souvislosti jsem citovala Minnesotský experiment, který dělal v roce 1944 v Americe výživový poradce pan Ancel Keys. Tam bylo mužům ze stravy odňato maso, dostali energetický příjem, který nepokrýval bazální metabolické hodnoty a došlo ke ztrátě aktivní hmoty, zmenšení srdce a zbrždění metabolického obratu. (Proto já mj. nemám ráda typy veganských diet, kde je odnímáno maso.) Byli to mladí zdraví muži ve věku branců. (Bohužel, ženy tam nebyly. Kdyby byly, bylo by to zajímavé vyhodnotit, protože ženy podle mých zkušeností vydrží daleko drastičtější dietní omezení než muži.) Účastníci experimentu ztratili smysl pro humor, začali být paranoidní, začali trpět určitými formami sociofobie, jeden z nich měl kanibalské sny, jeden si usekl prsty. Neočekávaný, ale výrazný nežádoucí efekt snížené kalorické hodnoty s odstraněním masa, bylo značné psychické trauma. Důsledkem odnětí této složky potravy bylo, že se vlastně celé dny bavili pouze o tom, co budou jíst, co budou vařit, co s čím uvařit, co s čím omastí a tak. A já jsem v této souvislosti upozorňovala na velkou změnu v současné programové nabídce v mediálním prostoru, že místo komediálních pořadů, vtipných debat a estrád se vlastně všude řeší jídlo. Takže s trochou nadsázky říkám, že od roku 1998 probíhá v západní civilizaci Minnesotský experiment v praxi.

Co z toho, o čem jsi hovořila, u publika rezonovalo nejvíc?

Hodně rezonovaly hormonální důsledky různých podvýživových dietních pokusů. Velmi známé je vymizení menstruace u žen, které trpí mentální anorexií. Nepravidelnosti menstruace u dietářek, o tom se příliš nemluví. A o poruchách štítné žlázy, které mohou být vyvolány podvýživovou dietou (u citlivých, kteří mají rodinnou dispozici), se také příliš nehovoří. Většinou dostaneme pacienty jako takový snímek vytržený ze souvislosti. Už hormonální poruchu mají a mají třeba nadváhu. A bývá těžké rozhodnout, co je příčina a co následek. Jestli první byla porucha štítné žlázy, anebo první byly opakované diety, na které navazovaly různé poruchy štítné žlázy.

Myslím, že nejvíce rezonovalo, že je potřeba získat hodně anamnestických údajů, abychom získali správná vstupní data. A že musíme pacienty motivovat k sebepozorování. K tomu, aby dávali do souvislosti různé věci v jejich životě, aby všechny odpovědi nečekali od nás. Další, co docela rezonovalo, že neexistuje zdravý životní styl pro všechny. Že záleží na pohlaví, věku, zdravotním stavu, genetické výbavě, dosavadních zvyklostech, psychické a fyzické zátěži a tělesné stavbě. Na to pozitivně reagovali v zákulisí i ostatní přednášející.

Takže samozřejmě ani univerzální zdravý jídelníček pro všechny neexistuje…

Pokud by byl jeden univerzální doporučený jídelníček, byla bych zvědavá, jak by na něj reagovaly dvě osoby: jedna osoba s exacerbací – vzplanutím Crohnovy choroby (což je onemocnění střeva, které podle fáze vyžaduje buď dietu velmi přísnou šetřící, anebo může ve fázi klidu mít dietu bez větších omezení) a srovnali bychom ho třeba s alergikem na oříšky. A zajímalo by mě, jestli by těmto dvěma bylo možné dopřát stejnou stravu. Odpověď zní samozřejmě, že NE. Zdravotní stav, a dokonce i fáze choroby může výrazným způsobem ovlivnit schopnost trávit potravu a případnou reakci na jednotlivé její složky.

U žen jsem zdůrazňovala, že hodně záleží na fázi menstruačního cyklu. Shodli jsme se s doktorem Suchánkem, že různá vyšetření složení těla (třeba bioimpedanční) by se měla dělat na stejném přístroji a za stejných přesně definovaných podmínek, protože jinak jsou nesrovnatelná. To u žen znamená ve stejné fázi menstruačního cyklu, že vyšetření by se mělo provádět v dopoledních hodinách, ideálně nalačno. Což v praxi neprobíhá, protože člověk třeba jedno měření absolvuje ve fitku večer, další v odpoledních hodinách u výživového poradce a sám se zváží na své váze třeba těsně po jídle nebo po stolici (i kilo potravy, litr tekutiny a kilo stolice váží kilo).

Doktor Suchánek upozorňoval, že chytrá váha měří přesně pouze na dolní polovině těla a člověk, který bude například zvyšovat svůj pohyb chůzí, bude mít dolní polovinu těla víc osvalenou než horní, a tudíž jsou výsledky zavádějící. Bavili jsme se o tom, že vstupní data musí odpovídat, aby byla srovnatelná a nereflektovala jen výjimku podle aktuálního stavu. Je to stejné jako s měřením krevního tlaku, když si ho změříme po vystoupání do pátého patra, budou hodnoty jiné než při měření ráno v leže po probuzení. Je důležité, aby podmínky pro vyšetření a měření byly pokud možno standardizované.

Zaznělo na konferenci něco, co tě překvapilo? Potěšilo nebo naopak zvedlo ze židle?

Mě zvedne ze židle vždycky a spolehlivě něčí představa, že se lidé s obezitou přejídají. Další je podceňování vlivu psychiky na příjem potravy. Vytváření představy, že všichni lidé jsou schopni se stravovat podle nějakého „optimálního“ stravovacího plánu, nepovažuji za zcela racionální. Jak už jsem říkala, i v různých fázích menstruačního cyklu je to různé. Vystresovaný člověk ve veliké třeba sportovní nebo pracovní zátěži bude mít úplně jinou energetickou a živinovou potřebu než tentýž člověk v klidu. Nemělo by se tolik trvat pouze na stravě, ale přístup by měl být komplexní.

Líbilo se mi, a zaznělo to z několika úst: pozor na vysokoproteinové diety! Neindikovat je, aniž bychom znali ledvinnou funkci toho člověka, případně jeho zátěž a skutečnou potřebu bílkovin.

Ve většině případů jsme se tam shodli. Možná jsem trošku někoho nadzvedla ze židle já, když jsem hovořila o tom, že existuje epidemie obezity a metabolických chorob. A vyjádřila jsem své přesvědčení, že kdykoli je epidemie jakékoli choroby, není racionální obviňovat z toho pacienty. Měli bychom hledat širší příčiny a primární prevenci. Žádat třeba stát o ochranu trhu, aby na trhu nebyly potraviny, které nedosahují správných výživových hodnot, obsahují třeba nějaké zbytečnosti nebo náhražky skutečných součástí potravy. Je potřeba primární prevence a ta v rukou pacientů není, ta je v rukou státu a státních kontrolních orgánů. A primární prevenci mají zase v rukou matky – v jakém stavu vstupují do těhotenství, jak se během něj cítí a stravují i jak probíhá porod. To vše ovlivňuje obezitu dítěte i v dospělosti.

Pak je nutná správná znalost příčin dotyčné choroby a schopnost najít efektivní léčbu. Už existují i ověřené způsoby efektivní léčby obezity, které nevyžadují ani tolik spolupráce pacienta. Jednou z takových metod je aplikace látek, které zasahují do metabolismu živin, pomáhají rušit inzulinovou rezistenci, zlepšují schopnost organismu zpracovávat různé živiny. V těchto případech vidíme, že člověk není žádným způsobem frustrovaný tím, že má něco dodržovat, protože při aplikaci správného léku to jde vlastně skoro „samo“.

To jsou ale léky, které musí předepsat lékař na základě zdravotního stavu, že?

Ano, ano. Některé z nich si musí hradit pacient a ta částka je poměrně významná. Je to léčba, která je zatím rezervovaná pouze pro určité příjmové skupiny, což může být do budoucna problém. V USA vidíme, že obezitou jsou více ohroženy nízkopříjmové skupiny, které si nemohou dovolit kvalitní stravu ani léčbu. Jejich doba dožití je vinou nedostupné léčby nižší a rozvoj různých komplikací naopak vyšší. Protože v USA nemají dostupnou léčbu pro všechny. To by se mi u nás nelíbilo. Mívali jsme solidární zdravotní systém a myslím, že pokud budeme považovat obezitu a metabolické choroby za potenciálně ohrožující další generace, a pediatři už jednoznačně tvrdí, že obezita je záležitost z 50 % ovlivněná obezitou matky, její stravou v těhotenství a podobně, tak by účinné léky měly být dostupné širší populaci, než zatím jsou.

Takže i u nás je to zatím nedostupná léčba pro některé pacienty?

Pro některé příjmové skupiny to může být příliš náročné. Já bych tomu neříkala nedostupná, ale jde o léčbu finančně velmi náročnou. A nevím, mám-li se smát nebo být smutná, když sleduji, že lidé investují víc do mobilních telefonů, alkoholu a zábavy než do účinných léků. Myslím, že pokud bude stát považovat obezitu a metabolické choroby za závažné ohrožení zdravotního stav populace, měl by tímto způsobem postupovat, aby pomohl širším skupinám obyvatel. Nelobovat tolik za podvýživovou dietu, ale lobovat spíš za účinné léky. Co může poradit lékárník, když přijde člověk a chce „něco“ na hubnutí? Pokud lékárník dostane takovou otázku, bylo by fér říct: „A co si myslí váš doktor? Máte cukrovku, nemáte ledvinné onemocnění nebo něco s trávením? Máte nějaké léky? Jaký je váš životní styl?“ A potom doporučit střídmost. U nás máme chronicky málo vlákniny v potravě, což je jeden z rizikových faktorů. Měli bychom mít denně aspoň 400 g „zelovoce“ ve smyslu dvě třetiny zeleniny a třetinu ovoce. To mnoho lidí nemá, a to by mělo být doporučeno. Také víc pravidelnosti v jídle, kvalitně snídat, přidat si oběd (škoda, že mizí kantýny) a po večeři už nemlsat. Nemlsat místo jídla, ale když, pak těsně po jídle. A dodržovat pitný režim. V České republice máme nízké hodnoty D vitamínu. Nepomůže, když si ho budeme dodávat pouze v tabletách, ale jděme na slunce na čerstvý vzduch. Pobyt na slunci by neměl být kratší než 10 hodin týdně. Pokud je kratší, je to málo a reaguje na to imunitní systém, pokožka, nálada i kvalita spánku. Lékárník může poradit: „Běžte ven, víc choďte, věnujte se dýchání, pravidelně jezte stravu, která je vhodná k vašemu věku, pohlaví, genetickému založení a známým chorobám.“ Ale závěr každé takové rady lékárníka by měl znít: „Ale ověřte si to u vašeho lékaře, já neznám všechny detaily vašeho zdravotního stavu.“

Bude jednou existovat nějaký univerzální lék na obezitu?

Medicína se pohybuje mílovými kroky. Neustále se takový lék hledá. Ale obezita je polygenní (nemáme jeden gen obezity, jde o souhru více genů a faktorů), může být způsobená řadou příčin, které se objevují v různých fázích vývoje člověka, proto si nemyslím, že bude jeden lék na obezitu pro všechny. Jako neexistuje universální lék na vysoký krevní tlak, jeden lék na všechny infekce, i tady bude pravděpodobně potřeba větší spektrum léků na různé typy poškození metabolismu živin nebo důvody zvýšeného ukládání tělesného tuku.

Ale chtěla bych zdůraznit, že lidé se hodně orientují na hmotnost. Daleko podstatnější je zdravotní stav a metabolický stav. Hmotnost může být úplně v pořádku, ale ne procento tělesného tuku nebo jeho distribuce. Pokud jde o rozložení tuku v oblasti břicha nebo zvýšené množství útrobního tuku, má daleko větší negativní efekt, než pokud má člověk nadváhu, ale nemá patologické množství útrobního tuku a nemá metabolické problémy.

Obezita jako kategorie, pod kterou se schová mnoho chorob, by měla být vnímána jako soubor onemocnění nebo jako příznak. To znamená obezita jako hodnota hmotnosti – tedy jako je hodnota např. vysoký krevní tlak. S tím, že příčin může být mnoho a správně by se mělo zasáhnout v nějaké míře na všechny ty jednotlivé věci. Ať už je to strava, denní režim, typ dýchání, braní léků, nějaké zdravotní další návyky nebo způsoby života plus psychická pohoda.

A nemělo by se jako jediné hledat pouze dietní omezení nebo stravovací opatření. To je hrubé zjednodušení složitého komplexního problému.

To jsem vlastně na konferenci také říkala: pokud má pacient snížený metabolický obrat, není účelné mu jej ještě víc snižovat odebráním větší dávky potravy. Pokud něco nefunguje a my používáme víc a víc toho, co nefunguje, nefunguje to o to víc. Je to stejné, jako kdyby pacient trpěl infekcí bakteriemi rezistentními na penicilin a my bychom mu dávali dvojnásobné, trojnásobné dávky penicilinu, přestože se osypává, má pořád teplotu, je mu hůř a hůř, a říkali mu: „Musíte se ovládat, musíte to všechno vydržet, já to dělám dobře a ono to jednou zabere.“ Nebo mu vyčítali: „Vy ty léky určitě neberete tak, jak jsem vám řekl/a. Jinak by to přece fungovalo podle mých představ!“ Takhle to nefunguje. Ve chvíli, kdy zjistíme, že se pacient neustále snaží odebírat si potravu a vždycky krátkodobě zhubne a znovu se to vrátí, dá se jednoznačně říct, že za to nemůže pacient, ale většinou chybně zvolená metoda.

A nějakou hezkou tečku na závěr?

Děkuji České lékárnické komoře za pozvání a možnost být jedním ze dvou lékařů, kteří mohli přednášet. Dodám jen dvě věci: Jo-jo efekt je ne-ne zvolenému postupu. A pamatujte, že veselá mysl je půl zdraví!

Martina MORAVCOVÁ

Foto: Lenka Hatašová

Kateřina Cajthamlová (* 1962)

Česká lékařka, internistka a psychoterapeutka, propagující a popularizující zdravý životní styl. Po ukončení studia medicíny na fakultě všeobecného lékařství UK pracovala jako internistka. Je známá moderováním televizních pořadů Jste to, co jíte a DoktorKA. V souvislosti s jejím podílem na těchto pořadech je často mylně uváděno, že je dietoložka. V současnosti provozuje soukromou praxi zaměřenou na psychoterapii a poradenství o životním stylu a hubnutí. Především ale přednáší pro mnoho odborných i laických subjektů. Je spoluautorkou několika knih, z nichž zatím poslední Zázraky jsou logické vyšla v roce 2021.