Ze života právníka v Komoře – díl čtyřicátý třetí, utahovací

Poslední měsíc roku 2022. Roku, v němž se míjel konec covidu se začátkem války. Roku, v němž zemřela královna, Pelé i Jindra Šmíd. Roku, v němž zasáhla strašná tragédie milou a silnou ženu, na kterou myslíme a přejeme si, aby byla v pořádku. Roku, v němž jsme žili své všední dny a zpytovali svědomí, jestli se můžeme smát a radovat uprostřed tolikerého neště stí. Roku, po němž se na Hradě spustí trenky nejen na půl žerdi. Roku zduřelého signálního výkonu. Roku paniky z drahé elektřiny. Roku prázdných, plných, poloprázdných a zase plných zásobníků. Roku úpění na bídu, která tu reálně není. Roku našich lidí a jejich lidí. Roku Česka A a Česka B. Roku, který dobře že skončil. Roku nedostatku léků. Roku, který byl všelijaký, ale náš. Aneb, jak se píše v jedné knize – dobu, do které jsme se narodili, si nevybíráme a vyměnit jí nemůžeme, proto prostě žijme.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Někdy je to s žitím těžké. Například, když z ministerstva přijde novela, o které nevíme, kdo ji napsal, o které ale panu ministrovi řekli, že zázračně vyřeší nedostatek léčivých přípravků. A ona přitom nevyřeší. Protože nemůže. Předně, žádná novela nesvede zařídit, aby bylo něco, co není. A nejsou-li léky nikde, nebudou ani v ČR.

Těžko se vyznat v důvodech, proč je jich málo, jestli výrobci plánovali dobře, jestli se v polovině zimy spotřebovalo tolik, co jindy za celou, jestli zase v Indii shořela výrobní linka nebo se rozbila, já nevím, třeba drtička na ananas, nebo jestli nám planeta dává najevo, že prostě nebudeme mít všechno, co si usmyslíme. Každopádně to nespravíme novelou. Ta by teoreticky mohla zafungovat, kdyby léky byly alespoň nějaké. Nějaká pravidla pro jejich rovnoměrnou distribuci by se opravdu hodila.

Jenže to ona ta novela ne. Kdo ji psal, to možná, věřme tomu, myslel dobře, ale nemyslel dost. Takže třeba vynalezl princip, podle kterého si lékárna bude moci objednat jen tolik balení nedostatkem ohrožených léků, aby na skladě neměla v žádném okamžiku více než průměrný počet balení vydaných za jeden kalendářní týden v posledních třech kalendářních měsících. Už jen z představy, že se k současnému džunglóznímu objednávání přidá tato grandiózní hloupost, vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Každá si nad tím chvíli popřemýšlejte sama a každý sám. Zjistíte, že uhlídat správný počet při běžném provozu lékárny je nemyslitelné. A co teprve, když dojde na zjištění, že dopad novely bude opačný její ambici tkvící v zajištění léků pro pacienty. Protože kupříkladu léčivý přípravek, který si lékárna objednala v posledních třech měsících v počtu balení menším než je počet týdnů ve třech měsících, si už neobjedná nikdy, respektive dokud bude přípravek zařazen mezi nedostupné. Proč? Protože průměrný počet za týden bude menší než jedna. A v tomhle světě je menší než jedna rovno nule.

Podobných výpotků je v novele více a nezbývá než doufat, že půjde o dílo, které v legislativním běhu zakopne na první překážce a už se nezvedne. Už jen proto, že mimoděk a určitě jen hloupým a víceméně nechtěným nedopatřením chce zrušit to málo ustanovení, která nutí výrobce dodávat distributorům a distributory lékárnám, a naopak dát SÚKL pravomoc si kdykoliv poručit informace o skladu lékárny.

Díky nové a obratem využité pravomoci ministerstva mimořádným opatřením stanovovat výjimečné podmínky pro distribuci a výdej kritických léčivých přípravků se během prosince hodně řešilo, a vyřešilo, jak to bude s Paxlovidem a Lagevriem. Jak, to si můžete přečíst třeba na webu Komory. Upozorňuji na to z jiného důvodu. V cenovém předpise pro rok 2023, a možná ještě dál, se po dlouhých debatách nakonec neobjevilo zastropování distribuční části společné obchodní přirážky. To víme. Proč přesně, nevíme, jen tušíme, že s tím někdo jiný nesouhlasil. Budiž. Ten někdo určitě tvrdil, že to nejde. Budiž. Podívejme se ale na cenový předpis, který byl vydán právě a jen pro Paxlovid&Lagevrio. Vidíme, že distributor má přirážku 500 Kč a lékárna 600 Kč. Plus DPH, mimochodem. To sice není zastropování, ale oddělení přirážky, ale jsme na správné cestě. Jde to. Jen ten poměr neodpovídá.

Podařilo se sprovodit ze světa EET a asi je to dobře. Osobně mám papírové příjmové doklady moc rád a dokonce vím přesně, kolik jsem jich vystavil od zahájení výkonu své praxe. Kdo je zvědavý, stačí přijít, načerpat právní službu za hotové a dostane také jeden exemplář.

Nový zákon o zdravotnických prostředcích a těch diagnostických in vitro spojil úpravu předchozích dvou, nic moc nového nepřinesl, ale konečně postavil na jisto, že provozovatel lékárny může podat jen jedno ohlášení činnosti distributora. Ochrana spotřebitele také posílila a zdá se, že veselé taškařice čekají každého, kdo se chce kasat, jakou že to dává pěknou slevu. Už nebude stačit jen tak škrtnout původní cenu bez historie. Inu, kdyby se neklamalo, nemuselo by se tolik počítat. Škoda jen, že počítat musí i ti, kteří neklamali. Protože my, lidi, jsme ještě nevymysleli, jak utahovat šrouby jen těm, kteří k utahování zavdali příčinu. A většinou si z utažení jen utahují. My, co se cítíme utažení, si proto utahujme ze všeho, protože jen skrze utažení vede cesta k uvolnění.

Ano, zbláznil jsem se. Proto se nebojím, že to v roce 2023 nepůjde dobře.