Černý scénář

Jakkoli to nejspíš ještě nebude otázka současné sezony, české lékárenství čeká, pro magistry velmi nepěkná a pro mnohé dokonce existenciálně nebezpečná, celospolečenská diskuse. Je jen otázkou času, kdy se začne někdo (relevantní) veřejně ptát, proč by měla mít lékárna např. v obchodním centru přítomného vysokoškolsky vzdělaného (tedy v porovnání s prodavačkou v Tescu naproti relativně drahého) pracovníka.

Nesnížily by se ceny léků, kdyby (vysokoškolsky vzdělaným) lékárníkem musel být např. jen vedoucí lékárník? (Já vím, že nesnížily, ale povídejte to lidem.) Nestačil by „obyčejnému“ lékárníkovi (rozuměj: tomu, kterého většina lidí potká za tárou) například jen bakalářský titul, nebo VOŠ? K čemu je pacientovi, že má za pultem „intelektuála“, který ví hodně o cytochromu P450, ale čtvrt hodiny hledá krabičku, aby na ni napsal dávkování, které beztak dávno zná? Tím hůř, že v zahraničí (Francie, Velké Británie, Německo, ale zejména skandinávské země) už existují alternativní modely českému lékárenství, a jeden by mohl argumentovat, že to tam taky jde. (Ano vím, že to není snadno přenositelné, jde o nastavení celého zdravotnictví, ale povídejte to lidem.) Zvládnutím nedávné „nurofenové krize“ (např. přípravou magistraliter náhrad) si čeští lékárníci možná koupili trochu času, ale na jak dlouho?

Proč si to myslím? Zejména proto, že při nejlepší vůli má česká společnost jen velmi mlhavou představu, k čemu je jí farmaceut dobrý, co by od něho měla chtít (kromě toho, aby jednomu podal krabičky ze šuplíku) a jakou by měl mít obor budoucnost. A jakkoli já osobně vidím velmi upřímnou snahu ČLnK s tímto obrazem našeho stavu něco dělat, ve skutečnosti to má (a čím dál tím víc bude mít) složité. Všichni jsme to mohli a stále můžeme pozorovat v diskusích, zda lékárníci jsou, či nejsou dostatečně odborně vybaveni (např. oproti zdravotním sestrám v důchodu) aplikovat lidem vakcíny. Ukazuje se, že si ani někteří vysocí političtí úředníci nebo představitelé dalších zdravotnických stavů nejsou jisti, zda jsou lékárníci vůbec zdravotníci, potažmo lékárny zdravotnická zařízení. Dalším příkladem budiž znovu se probouzející výkřiky lékařů, včetně těch, kteří mají ve společnosti velké slovo, že vlastně nechápou, proč musí své pacienty „hnát“ pro léky do lékárny, když by jim je stejně dobře (či ještě lépe) dokázali vydat sami. A největšího příznaku této palčivé skutečnosti si asi všímá většina řadových lékárníků ve své každodenní realitě. Tím myslím například to, že kdyby každý lékárník dostal desetikorunu pokaždé, když se ho kdosi (známý, příbuzný, pacient) zeptá, proč dělá po tolika letech studií „prodavače“, byli bychom stav natolik bohatý, že by ČLnK mohla zvednout příspěvky na desetinásobek, a nikdo z nás by si toho na stavu svého konta ani nevšiml.

Je samozřejmě jasné, že výsledek v úvodu avizované diskuse není jistý a vše se může odehrát souhrou ovlivnitelných i neovlivnitelných faktorů stokrát jinak. Považuji však za užitečné znát černý scénář konce lékárníků v Čechách. Dovolte mi proto předestřít, možná přehnaný, ale jistě ne nemožný černý scénář, jak by se taková diskuse mohla vyvíjet, a co by z ní mohlo plynout.

První na řadě bude vysokoškolské studium farmacie. Reformovat přípravu povolání (tedy jeho budoucnost) je totiž politicky a vlastně i společensky nejsnadnější (tak jako je snadné klást si novoroční předsevzetí, u nich to ale bývá horší v oblasti realizace). Nikomu přímo nesáhnete na peníze a v první fázi vlastně nikdo nic nepocítí. Kudy se tyto tlaky budou ubírat? Relativně snadná předpověď. Tam, kde je nejvíce společného zájmu největšího množství zainteresovaných. Takže si troufnu tvrdit, že návrh na zavedení bakalářského studijního programu „lékárenský magistr“ (zní to jako oxymorón a fakulty možná vymyslí lepší název, ale bude to to samé) by mohl být otázkou opravdu ještě tohoto desetiletí. A je dost možné, že ještě před jeho koncem do takového oboru nastoupí první studenti, už s dobrozdáním ministerstva zdravotnictví, že jejich kvalifikaci uzná jako kvalifikaci plnohodnotného magistra.

Kdo by byl pro? Velké řetězce zcela jistě, čím níže kvalifikovanou pracovní sílu mohou zaměstnat, tím bude levnější. Tříletý studijní cyklus bude znamenat „rychloobrátkové“ studium, tedy velmi účinné řešení relativního nedostatku magistrů na trhu. A jakkoli se zdá, že řetězce na straně „svých“ magistrů poměrně pevně stojí, reálná ekonomika je mocná čarodějka a zlomí leckterý slib i sentiment. Studenti (ti budoucí) budou jistě také pro. Proč studovat pět let něco, co mohu vystudovat za tři roky? Farmaceutické fakulty se jistě budou ze začátku ošívat, narušení letitých tradic a pořádků na akademické půdě vždy budí jisté podráždění, ale koneckonců nový obor znamená nové příležitosti k získání nějakých veřejných peněz. Navíc po zavedení nového bakalářského oboru bude jen otázka času, kdy bude třeba i jemu zavést navazující magisterský, tedy dva obory za cenu jednoho, dvojí financování za cenu jednoho. A to o té reálné ekonomice platí i na posvátné půdě akademické. Malé obce zoufale shánějící magistry do svých lékáren a výdejen, aby jejich občané nemuseli vážit cestu do kilometry vzdáleného okresního města, sice nebudou disponovat patřičnými lobbistickými či voličskými tlaky, na druhou stranu mohou posloužit jako elegantní sentimentální zdůvodnění tohoto kroku. Ostatní zdravotnické stavovské organizace s tím nejspíš také nebudou mít závažný problém, ostatně jejich členstvo již teď nemá o magisterském stavu většinově valné mínění. A pro nějakého ambiciózního náměstka na ministerstvu zdravotnictví (nebo budoucího ministra) by zavedení takové konkrétní změny ve zdravotnictví (ať už užitečné, nebo ne) bylo zlatým dolem publicity a zárukou další zářné kariéry. A široká veřejnost? O tom jsem už psal výše. Tedy jediným vojákem v poli, kdo, doufám, zprvu bude proti takovýmto změnám, bude ČLnK. Jenže v takovém postavení jí nezbude o mnoho více, než nějakou dobu trucovat a vzpírat se, vynutit si nějaké ústupky (např. atestovaní budou moci být jen magistři s magisterským titulem), a nakonec se uvolit.

Ostatně celou přípravnou diskusí se bude prolínat jeden leitmotiv, v mých očích stejně nevyhnutelný, jako diskuse sama. Lékárníci přeci do praxe nepřicházejí s adekvátním vzděláním. Vědí možná mnoho o všelijakých teoretických medicinálních, ale i biologických, chemických, fyzikálních a technologických oborech, ale to má povšechně málo společného s prací, která se po nich za tárou i v zázemí lékárny chce. A změny ve smyslu „černého scénáře“ budou jen reflektováním této reality. Absolvent „lékárenského magistra“ bude zběhlý ve zdravotnické legislativě, lékárenských programech, skladovém hospodářství, psychologii a komunikaci. A jistě, bude mít i nějaké ty povrchní zdravotnické znalosti (např. zpaměti naučenou tabulku interakcí), ale jistě ne více, než by se čekalo od „odborného prodavače“, vždyť přeci více „pro praxi“ nepotřebuje.

Takovýto černý scénář předestírám zejména jako varování. Varování, snad včasné, na co bychom se měli připravit, a co jinak proběhne mimo naši kontrolu. Je jasné, že vývoj, jak jej naznačuji, by samozřejmě byl medvědí službou celému zdravotnictví, a lékárenství, potažmo celé farmacii, jako oboru obzvlášť. Nelze ale přehlížet fakt, že elementy „černého scénáře“ se pašují do přípravy budoucích magistrů už teď. Zřetelný posun od teoretických věd ke specializovaným a oborově profilovaným předmětům je vidět jen ze zběžného porovnání kurikula mého (abs. 2011) a mé drahé ženy (abs. 2020). A mnozí za to fakultám tleskají. Jakkoli to svým způsobem chápu, tvrdím, že je to velice krátkozraké.

Má-li mít farmacie budoucnost, cestou není specializovanější a „na praxi“ zaměřenější vzdělání. Naopak, co nejhlubší vzdělání obecné. Učení s důrazem na porozumění vědám, které tvoří pomyslné základy oboru farmacie. A naopak pokud možno co největší ignorace znalostních požadavků praxe!

Proč? Jednoduše proto, že předestřená diskuse není jedinou změnou, co farmacii čeká. Ani největší vizionáři dnes netuší, jak bude náš obor vypadat za dekádu, neřkuli za dvě. Studenty, kteří v říjnu nastoupí studium farmacie, je však třeba připravovat na to, aby byly plnohodnotnými farmaceuty ne za pět, deset let, ale po dvacet, třicet let od doby, kdy absolvují. A to budou (nemusí, ale měl-li bych se vsadit, budou) velmi odlišné věci. Legislativa se může změnit k nepoznání, samotná práce magistra v roce 2040 (tedy v roce, kdy bude letošní prvák kroutit maximálně třináctý rok praxe) nemusí vůbec vypadat, jako práce magistra dnes.

Co se ale bude měnit jen velmi málo, je obecný vzdělanostní základ. Poznatky věd, které tvoří základní kameny našeho oboru, se sice časem také budou měnit, ale pomaleji, a naprostý základ zůstane. Má-li mít obor budoucnost, musí mít především hluboké a stabilní základy.

Je-li ještě možné vyhnout se černému scénáři, vidím ji ve vzdělání, ale nikoli v jeho přibližování praxi.

Daniel CVEJN