Otevřený dopis fakultám

Vážený pane předsedo, vážení členové programové rady.

Na předchozím jednání jste vyjádřili zájem o pohled lékárníka z terénu, případně o diskuzi, jak podávat studentům naší fakulty co nejvíce objektivní a vyvážené informace z oboru, neboť panuje obava, že k tomu nedochází úplně optimálně.

Chápu, že se snažíte předat studentům co nejvíce odborných informací, které musí mít co nejširší záběr. To je nutné, aby se mohli absolventi následně uplatnit v mnoha odvětvích, včetně výroby, kontroly a výzkumu. Přesto by nemělo být ignorováno, že drtivá většina studentů končí v lékárnách, a myslím, že by to ve studijním plánu mělo být zohledněno.

Dovolte mi, abych v následujících řádcích přiblížila svůj pohled na odlišnosti mezi současnou lékárenskou praxí a akademickým pohledem na ni. Domnívám se totiž, že si jako akademici úplně nedokážete představit, jaká čeká absolventa po ukončení studia realita, a už vůbec ne, čím v dnešní době prochází lékárník samostatně provozující lékárnu. Většina z Vás skutečný život lékárníka vlastně nežije a nezná jej, a proto Vás pochopitelně řada problémů ani nepálí. Přesto věřím, že naprosto přesně víte, co znamená stavovská hrdost a jak má vypadat nezávislý a svobodný výkon našeho povolání. V diskuzích s mladými kolegy se ale přesto až bolestně ukazuje, jak žalostné je jejich povědomí o těchto hodnotách. Přitom by je měli znát právě od Vás, dokonce myslím, že je to to nejzákladnější, co si z fakulty a přípravy na svoji profesní cestu mají odnést. Ideálně by se to měli dozvídat z různého úhlu pohledu v každém zapsaném předmětu, měla by to být nit, která prochází celým studiem.

A vzhledem k tomu, že vychováváte mladou generaci odborníků, lékárníků, kteří ten reálný lékárnický život žít budou, nemělo by Vám to být jedno. V lékárnách končí většina vašich absolventů. Nemělo by Vám být jedno, jak vnímá lékárníky veřejnost, naši pacienti, politická reprezentace širokého spektra, kolegové lékaři i ostatní zdravotníci a, v neposlední řadě, média. Nemělo by Vám být jedno, zda absolventi najdou důstojné uplatnění. Nemělo by Vám být jedno, zda bude zájem o využití jejich vědomostního a dovednostního potenciálu, jestli připravujete automaty na výdej léků pro korporáty nebo zda vychováváte sebevědomé lidi, hrdé na vlastní stav a bránící své svobody a nezávislost. Nemělo by Vám být jedno, zda lékárníci budou vykonávat své povolání s nadšením, s niterným uspokojením, že jejich práce má smysl a pomáhá, anebo budou naprosto nepřipraveni vrženi do světa, který o ně nestojí, a celý profesní život budou zažívat frustraci a nenaplnění vznešených představ o poslání jejich práce.

Z akademického pohledu je nejdůležitější, aby studenti znali dostatečný počet chemických vzorečků a dovedli je recitovat „jako když bičem mrská“ i ze spaní. Současná praxe ale bohužel není vnímána jako exaktní propojení chemie, fyziky a sociálních dovedností. Jde o džungli, kde platí nemilosrdná tržní pravidla, ve kterých znalosti lékárníků doslova nikoho nezajímají. Zákony se upravují vstříc zájmům silnějších lobbistických skupin. Zavádění a zkvalitňování principů primární zdravotní péče přitom zůstávají stranou, stejně jako významnější využití schopností lékárníků pro prevenci a včasný záchyt onemocnění, očkování a podobných činností.

Pan profesor Karel Šmejkal, předseda programové rady pro studijní obor Farmacie na FAF MU Brno, na minulé schůzce poznamenal, že fakulta musí být apolitická. Já nevím, zda jsem jej pochopila správně. Jistě, nebavíme se na půdě fakulty o preferencích ke konkrétní politické straně, ale opravdu se nemá z důvodu politické korektnosti fakulta k ničemu vyjadřovat? Neměla by naopak hlasitě informovat o vlastních postojích a požadavcích? Jaký signál vysílá fakulta, když od prvního ročníku toleruje „masáž“ studentských mozků rétorikou lékárenských řetězců, aniž by zajistila i někoho, kdo studentům ukáže jiný pohled na problematiku? Někoho, kdo například vysvětlí rozdíly mezi nezávislým výkonem svobodného povolání a mezi bonifikovaným výdejem dle pravidel korporátu, kdo předestře následky, které tolerance podobných praktik pro náš obor přináší, a do budoucna ještě přinese. Informace by v tomto ohledu měly být nejen vyvážené, ale možná by bylo dokonce vhodné ty misky pomyslných vah lehce vychýlit směrem ke svobodnému lékárnickému povolání. Vždyť je to naše farmaceutická fakulta. A farmaceut je statisticky především lékárník! Opravdu potřebujeme peníze řetězců tolik, že zapomeneme, kdo jsme, co chceme a kam máme směřovat? Nenechme si náš důležitý obor ukrást a zničit.

S tímto přístupem mohou mít fakulty velký podíl na zániku nezávislých lékáren a devalvaci našeho oboru. Například inzercí a poskytováním prostoru agresivním a predátorským řetězcům, internetovým pseudolékárnám a jiným na nárůst spotřeby léků orientovaným zařízením, pomůžou odklonit budoucí kolegy od nezávislých lékáren. Tichou tolerancí představitelé fakulty deklarují, že považují chování řetězců za legitimní a v souladu s principy poskytování správné lékárenské péče. Budou mít pomyslnou „krev na rukou“, pokud se nebudou jasně vymezovat proti zásilkovému výdeji léků na recept nebo pokud nebudou studentům vysvětlovat, že se nemusí podvolit zaměstnavateli ve všem.

Řetězce se bez lékárníků neobejdou. Lékárník má v rukávu všechna esa. Jak je tedy možné, že se nezřídka krčí na židli v kanceláři obchodního manažera, a vysvětluje, proč vydal o tolik a tolik privátních značek méně, než bylo v plánu, nebo že dokonce vydal lék z červené, rozuměj zakázané, tabulky negativního listu? To snad nechcete ani Vy! Kromě základních a nezbytných předmětů učte, prosím, naše budoucí kolegy také sebeúctě, sebevědomí a dovednostem k tomu, aby sumou získaných znalostí dokázali sebevědomě odmítnout obchodování na úkor péče o zdraví.

Jsou to právě řetězce, které mají na svědomí řadu osobních tragédií lékárníků, které svou agresivní politikou zlikvidovaly. A přesto dovolíme, aby navzdory svým praktikám lobbovaly na naší fakultě? Podobně, jako jsou publikovány jejich velkoplošné inzeráty ve stavovském časopisu jen kvůli velkohubosti těch kolegyň a kolegů, kteří chtějí časopis zrušit pro úsporu pár mrzkých peněz? Pokud nevidíme, že všechno má souvislosti a všechna naše zdánlivě nedůležitá rozhodnutí mohou mít vážné následky, pokud neumíme dohlédnout o dva kroky dopředu, není nám pomoci.

Ukazuje se, že zájem o studium na fakultě klesá. Ruku v ruce s tím bude také klesat kvalita studentů. Psal o tom např. i PharmDr. Jaroslav Roh, děkan hradecké fakulty, v loňském listopadovém čísle Časopisu českých lékárníků. Uvedl, že jde možná o kopírování demografické křivky. Možné to je, ale mnohem pravděpodobnější je, že je to následek značného poklesu prestiže našeho povolání.

Jak ji získat zpět? Tím, že se budeme servilně klanět, když nám Penta zaplatí? Nebo naopak tím, že budeme vychovávat silné ročníky neskloněných, pro které bude zachování svobodného výkonu našeho povolání důležitější než výplatní páska, budou chtít mít možnost jednou provozovat vlastní lékárnu nebo možnost svobodného výběru mezi zaměstnavateli? Pokud bude výběr zachován jen mezi oligopolem řetězců s hegemonií Dr.MAX a Benu, máme všichni podíl na tom, že jsme pohřbili celý obor a smysl naší profese. Cesta zpět nebude.

Nevím, zda tento apel nepíšu příliš pozdě a jestli ještě máme šanci na záchranu. Ale nemůžu jen přihlížet. Pokud náš osud nebude zajímat ani nás samotné, od samého začátku, od fakulty, tak už nemáme žádnou naději. Pokud pan děkan píše, že největší reklamou oboru je a bude kvalitní a erudovaná dispenzační činnost v každé lékárně, nabídka odborných konzultací farmakoterapie a dalších odborných služeb, nemůžu zcela souhlasit, byť naší odborností se máme tendenci pořád zaklínat.

My se totiž můžeme odborně třeba i rozkrájet, ale dokud budou řetězce svým chováním vykreslovat obraz lékárníka jako prodavače, hokynáře a nabízeče slev a dokud bude korporátní provozovatel suplovat (nebo bořit?) státní lékovou politiku, a to všechno s tichým souhlasem akademické sféry a nás všech, s dehonestací našeho stavu nezmůžeme nic.

Vznešená myšlenka, že farmaceuty a lékárníky spasí jejich odbornost kulhá v realitě na obě nohy. Platila by totiž jen v situaci, kdy by byl systém lékárenské péče kompletně nastavený jinak, než je. Univerzity jsou až děsivě odtrženy od praxe masivní části svých absolventů a je to problém nikoliv nový, jen dlouho neřešený. Lékárenství je jediný obor, který pořád a všude inzeruje všechno zadarmo. Inzuliny zadarmo, až 100% sleva z doplatku, měření tlaku zadarmo, konzultace zadarmo, screening zadarmo. Vážně neučíte svoje studenty a naše budoucí kolegy, jakou cenu mají jejich těžce nabyté znalosti? Odcházejí do praxe, aniž by věděli, jaká je jejich skutečná hodnota pro zlepšování veřejného zdraví?

Já, společně s mnoha dalšími nezávislými lékárníky, také chceme poskytovat komplexní lékárenskou péči i se všemi výše uvedenými službami, ale ne zadarmo. Nemáme jiné zdroje na pokrytí těchto úkonů, nemáme žádný zahraniční kapitál, žádnou velkodistribuci v zádech. Na komplexní lékárenskou péči si lékárna nevydělá, dokud se nezmění systém odměňování. Pokud nebudou stejné doplatky na léky, kopírující nastavené regulační mechanismy a pravidla státní lékové politiky. Pokud řetězce státem regulované ceny a tím pádem i výchovnou spoluúčast nedodržují a degradují lékárenskou péči na zlevňování ceny léků, případně léky se spoluúčastí dávají bez doplatku, cena mé práce, a tím pádem kvalitní lege artis dispenzace, je hluboko pod představou, jakou mám o hodnotě svého universitního vzdělání.

Vážení akademici, všechno, co jste své studenty naučili, je redukováno na bagatelní částku, někdy i necelých 20 korun za vydaný lék. A představte si, že dokonce pokud lékárník uplatní své znalosti, objeví nesrovnalosti v léčbě a lék nevydá, tedy udělá přesně a správně to, co podle svých znalostí má a musí, nedostane ani korunu. Je to v pořádku? Takhle si nevážíme své práce? A nejen, že je to potupné, jde o další signál směrem k veřejnosti a další z cest a způsobů, jakými provozovatelé řetězců zabíjejí hrdost našeho stavu a bývalou slávu profese lékárníka. Nic není zadarmo, vše je draze vykoupeno naší důstojností, naší hodnotou, negativním vnímáním veřejností, lékaři, politiky. A podle toho s námi jednají. Nebo spíš nejednají.

Vždyť lékárníci poskytují všechno zadarmo, mají dost. Nepotřebují náhradu za regulační poplatek, stejně jej nevybírají. Nepotřebují hrazený výkon, nepotřebují zvýšit obchodní přirážku, když u té současné zlevňují, nepotřebují kompenzace v covidu, nepotřebují zaplatit konzultace ani screeningy. Mají dost, jinak by nebylo na jedné ulici pět lékáren. Že je to tak jen ve velkých městech a jinde za lékárenskou péčí musí lidé daleko dojíždět, nikdo vidět nechce. Že je dalším a dalším otevíráním lékáren na místech, kde nejsou potřeba, vyvolán umělý nedostatek personálu, který hrubě chybí jinde, jsou úvahy daleko nad rámec modly rostoucího obratu a indukované spotřeby. Tak daleko už tady nikdo nepřemýšlí. A nezávislé lékárny provozované lékárníky, kdysi páteří vzdělané společnosti, potichu a pomalu a nenápadně, mimo hledáčky kamer a stranou mediálního zájmu i zájmu komunálních politiků mizí.

Jak jinak, než naprostou degradací oboru a ztrátou prestiže, si vysvětlit, že při řešení jakékoliv lékové problematiky jsou lékárníci i akademici z oboru, pokud vůbec, až Ti poslední, kterých se kdokoliv ptá na názor? Opravdu Vám to nevadí? Dlouho už se směrem k odborníkům z našeho oboru přistupuje metodou co nejširšího oblouku, jakým lékárníky obejít, místo hledání cesty k využití jejich potenciálu. Lékárník by ve skutečnosti mohl přispět významnou měrou do primární zdravotní péče, zkvalitnit péči o pacienty a značně tím ušetřit peníze zdravotnímu systému. Ale lékárník je optikou současného způsobu uvažování jen ten, kdo brání byznysu. Lékárník je komplikace rostoucí spotřeby léků. Přitom má být mnohem častěji ten, kdo pacientům léky bere, než dává, když si vypůjčím výstižná slova PharmDr. Stanislava Havlíčka. Lékárník má být tím, kdo omezuje spotřebu a nesprávné a škodlivé nadbytečné užívání léků.

Dnes je bohužel „nejprestižnějším“ povoláním manažer nebo marketingový ředitel. A ti jsou přesvědčeni, že stačí lék vyťukat do vyhledávače, objednat, kurýr doveze a pacient si přečte příbalový leták. Až tedy padne poslední bariéra zákazu výdeje léků na recept online, vzpomene si ještě vůbec někdo na lékárníka? Je škoda, že opravdoví odborníci nejsou na pomyslném společenském žebříčku nejvýš. Obejít lékaře si zatím ještě nikdo netroufá, obcházet lékárníky je ale čím dál snazší. My se totiž necháme. Fakulta nás nenaučila dostatečně a dostatečně hlasitě obhajovat naše znalosti a nepostradatelnost pro zdravotní systém. Učí to dnešní studenty? A pokud ne, neměla by?

Dovolte mi zdůraznit, že cílem tohoto textu a mých dalších dosavadních aktivit, není primárně kritika nebo snaha kohokoliv urazit. Víc než co jiného, volám o pomoc a burcuji k ukončení letargie. Možná nevhodně zvolenými a málo diplomatickými slovy. Sama totiž nevím, jestli lze a kudy z této šlamastyky ven. Jenže mi není jedno, zda budou mít současní studenti ještě nějakou budoucnost. Proto se ozývám, proto upozorňuji na věci, které považuji za problematické. Pokouším se jen jasně a zřetelně formulovat frustraci, beznaděj a bezmoc, s jakou se dnes potýkají nezávislí lékárníci, ať už jako zaměstnanci nebo jako provozovatelé. Ale dělám to i pro ty, kteří si myslí, že se jich to netýká. Po škole většina mladých lékárníků začíná pracovat v řetězci, nic jiného neznají, mají pocit, že je to tak normální a v pořádku. Až zjistí, že není, může být už příliš pozdě.

Snad pochopíte, proč se obracím a s nadějí hledím k vám na akademickou půdu, na farmaceutickou fakultu, kde jsem se s Vaší pomocí, nebo s pomocí Vašich předchůdců stala tím, kým ve svém oboru jsem. Naučila jsem se tu být farmaceutem. A právě tady se musím ptát, jestli to stačilo.

Studium by totiž mělo také zahrnovat, jak být lékárníkem. Lékárník by měl být nejen odborník, ale také člověk sebevědomý, hrdý na svůj obor, odmítající cokoliv, co je mimo zájmy našeho stavu. Člověk slušný, čestný, ale připravený na boj s nepoctivostí. A hlavně: Člověk bránící svoji svobodu.

Helena SLÁMOVÁ